„Já se nezlobím.“ „Dělej si, co chceš.“ „To je úplně v pohodě.“ „Já nic neříkám.“ Věty, které rodič vypustí z pusy mezi večeří, koupáním a třetím hledáním ztracené ponožky, většinou nemají ambici vychovávat. Jenže děti neposlouchají jen to, co jim říkáme. Velmi pozorně sledují i to, jak mluvíme ve chvíli, kdy jsme naštvaní, zklamaní nebo se nám něco nelíbí.
Dítěti můžeme dvacetkrát vysvětlit, že se má o problému mluvit otevřeně, a pak stačí, abychom při hádce s partnerem pronesli „ne, v pohodě“ tónem, ze kterého by i pokojová rostlina pochopila, že v pohodě není vůbec nic. Děti totiž postupně zjišťují, že slova a skutečné emoce nemusí být totéž. A učí se číst tón, výraz obličeje, mlčení i drobné narážky.
Výzkumy ukazují, že vztah s rodičem je důležitým prostředím pro rozvoj emočních schopností a regulace emocí. Jedna studie například zjistila souvislost mezi bezpečnější vazbou dítěte a lepší schopností regulovat emoce. Takže nejde o jednu „zakázanou“ větu. Jde spíš o opakovaný rodinný jazyk. Pokud se doma pravidelně komunikuje stylem „hádej, co si myslím, a hlavně se mě na to neptej“, dítě se může naučit, že přímé pojmenování problému není úplně běžná součást mezilidské komunikace.
Já se nezlobím
Tahle věta je taková rodičovská klasika. Dítě něco provede, rodič ztichne, možná se zamračí, odloží hrnek trochu hlasitěji, než bylo nutné. A na otázku „Ty se zlobíš?“ přijde: „Ne.“ Dítě stojí naproti a v hlavě mu běží malá detektivka. Tak jak to tedy je? Problém není v tom, že by rodič nesměl být naštvaný. Naopak. Děti potřebují vidět, že vztek je normální emoce. Důležité je spíš to, co s ním děláme. Výzkum takzvané emotion socialization ukazuje, že způsob, jakým rodiče reagují na dětské emoce, jak o nich mluví a jak své vlastní emoce projevují, souvisí s tím, jak se děti učí vlastní emoce regulovat. Mnohem čitelnější varianta tedy může být: „Jo, trochu mě to naštvalo. Potřebuju minutu a pak to vyřešíme.“ To je pro dítě docela užitečný návod. Nejen na dnešní hádku, ale i na život.
Dělej si, co chceš
Tohle řeknete a dítě od vás právě dostalo hádanku místo hranice. Další věta, která zní jako svoboda, ale často je to jen velmi sofistikovaná forma trestu. Tak si dělej, co chceš, může ve skutečnosti znamenat: „Doufám, že víš, že tohle není dobrý nápad,“ nebo „Jsem naštvaná, ale nechci to říct,“ případně „Chci, abys sám poznal, co jsem chtěla.“ A někdy znamená prostě: „Už nemám sílu se o tom hádat.“ Ostatně, to poslední je lidské.
Rodiče nejsou komunikační roboti. Máme své limity, špatné dny a chvíle, kdy bychom nejradši nechali dítě samotné doma a šli si na deset minut sednout do auta. Dlouhodobě je ale užitečnější říct hranici přímo. Místo „dělej si, co chceš“, například: „Můžeš být naštvaný, ale telefon dnes večer nebudeš používat.“ To poslední je mimochodem lidské. Dítě tak dostane něco, co je pro něj mnohem praktičtější než rodičovská hádanka: jasnou informaci o hranici.
Oblíbená disciplína dospělých. V pohodě. Tři slabiky. A podle tónu můžou znamenat cokoli. Pro dítě je ale rozpoznávání podobných nuancí docela náročná disciplína.Výzkumy ukazují, že schopnost dětí rozumět sarkasmu, ironii a skutečnému záměru mluvčího se vyvíjí postupně. U dětí kolem pěti až šesti let je porozumění těmto významům stále omezené, a ještě později se zdokonaluje schopnost rozlišit samotný sociální záměr mluvčího (v tomto případě tedy rodiče). Když dítěti řeknete: „Samozřejmě, že mi to nevadí,“ ale máte přitom výraz člověka, kterému právě shořela kuchyň, nedáváte mu zrovna nejjednodušší komunikační mapu. Prostě je někdy lepší sundat masku a říct:„Vadí mi to, nechci na tebe křičet, tak ti řeknu proč.“
Po tom všem, co pro tebe dělám…
Tahle věta má velkou výhodu. Funguje. Dítě obvykle rychle zpozorní. Snad proto je tak lákavá. Po tom všem, co pro tebe dělám, se takhle chováš? Problém ale je, že místo popisu konkrétního chování přidáváme do celé situace dluh. Na scénu přichází vina. Dítě se neučí jen „tohle nebylo v pořádku“, ale může se taky učit, že když někoho miluji, dlužím mu poslušnost, nebo když jsem někoho zklamal, musím rychle napravit jeho emoce. Děti, které tohle slýchají často, mají podle výzkumů horší vývojové výsledky a taky agresivnější a vztahově problematické chování. Co tedy místo téhle věty říkat? „Mrzí mě, jak ses zachoval. Potřebuji, abys příště udělal tohle.“
Doporučujeme
reklama
Nejde o to mluvit dokonale
Občas jsme pasivně agresivní všichni. Jsme unavení, otrávení, přecitlivělí a říkáme něco, co bychom po pěti minutách nejradši vzali zpátky. Rodiče ale nebojují na olympiádě o medaili v dokonalosti. Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče, který umí vždy regulovat svoje chování. Ale potřebuje rodiče, který umí říct, co si opravdu myslí. „Byla jsem podrážděná a mluvila jsem na tebe ošklivě.“ Nebo: „Neměla jsem říkat, že je mi to jedno. Není mi to jedno.“ Co tím dítě učíme? Že komunikace se dá opravit.
