Často přemýšlím nad tím, že naše babičky si na vzhledu dávaly víc záležet a bez líčidel by nevyšly z domova. Jak vnímáte vy rozdíl mezi naší generací a jejich?
Módu dělám právě kvůli mojí babičce Alici, se kterou jsme s rodiči bydleli. Od malička si pamatuju, že trpěla těžkou nemocí, ale chodila spát v natáčkách, každé ráno vstala, oblékla se, nalíčila a já vnímala, že jí to dává takovou super power. Když se upravila, hned jinak vystupovala. Jako malá jsem si opravdu myslela, že je to v tom nějaká nadpřirozená schopnost, a proto vlastně dělám tohle povolání. Když vidím ženy, které si oblečou moje šaty, jak je to promění a jsou šťastnější, to jsou momenty, které mě v tomto oboru drží.
Jaké tři kousky ze svého šatníku máte nejradši?
Musím říct župan, protože jsem v něm velmi často, jak doma, tak i v práci. Pokud zamířím do ateliéru nadstandardně oblečená, jako první sáhnu po nějakém svém županu a zahalím se do něj. Potrpím si také na příjemné materiály, třeba mohérové svetry. Pak mám velmi ráda obleky nebo šaty, protože je to jednoduchý návod, jak se obléct a vypadat dobře!
Pořád máte v oblibě růžovou barvu, která je pro vás ikonická?
Fascinuje mě, že je svým způsobem kontroverzní a vyvolává diskusi. V každodenním životě chodím většinou v černé, i moje středoškolská práce byla navržená v tomto odstínu a kdybych u něj zůstala, možná by to v umělecké sféře bylo vnímané hodnotněji. Ale já nějak cítím, že toto je moje škála, ve které mám být, a tak v ní zůstávám. Nemám ale ráda „barbínovské” věci, i když to možná zvenčí tak působí. Já mám ráda růžovou na věcech, na kterých ji neočekáváte.
V nové kolekci jste se ale s tímto odstínem trochu krotila.
Ve spolupráci jsem se snažila nejít čistě sobecky po své barevné paletě, ale propojit dva světy obou značek a to, na co jsou klienti zvyklí.