Muzikant Michal Pavlíček: Můj modrý melír není žádná snaha upoutat ženy stárnoucím chlapem, spíš rozmar

Potkáváme se v Red Salonu v centru Prahy. Proč právě tady?

Sice bydlím za rohem, ale spoustu času trávím ve studiu u Dobříše a pak vždycky po nějaké době přijedu jak zarostlý poustevník do Prahy a mé kroky směřují právě do tohoto salonu. Chodím sem ke kadeřnici Anežce, my jsme si tak padli do oka a ona mi stříhá a zároveň barví vlasy do modra. Původně jsem měl fialový melír z Toni & Guy v barvě fialových berlí, co jsem nosil po operaci kyčle. Teď je do modra. Tahle paráda není žádná snaha upoutat ženy stárnoucím chlapem, ale spíš vlastní pocitové povyražení. Takový rozmar stáří, je to veselejší pohled na sebe do zrcadla.

Co na ten barevný melír říká vaše žena?

Karolině se to moc líbí, podporuje mě v tom. Líbí se to i vnoučatům, říkají mi: „Dědo, ty seš in!“ Ona ta extravagance k tomu rocku patří. Jsou kytaristé, kteří si barví nehty, mají tetování, piercingy. Staří muzikanti se většinou barví načerno, aby nevypadali, že jsou šediví. Já se za šediny nestydím, ale zase je hezké si udělat takovýhle „fresh melírek“, jak to pojmenovala jedna dívenka na benzince, když mě uviděla. A dodala, že jsem spadl z nebe. (smích)

Mohlo by se vám líbit

Aňa Geislerová: Nejsem dobrá partnerka, potřebuji cítit svobodu. Můj muž je statečný a je mou kotvou

Tetování vás nikdy nelákalo?

V tom jsem generačně nějak mimo, nikdy jsem po něm netoužil, ale nic proti němu nemám. Má žena má nenápadné tetování a je to elegantní. Někdo si zas počmárá celé tělo, jako třeba Vilém Čok. Co když vás ale přestane bavit dívat se pořád na ty samé obrázky? To rozhodnutí je vlastně nevratné. Člověk se s tím musí doživotně ztotožnit, protože odstranit to asi není vůbec sranda. Já zůstanu raději u melíru. Ten je za dva měsíce fuč a pak se zase jenom přiživí.

Když jsem na pódiu, tak mě muzika posílá někam do omamného tranzu, kde zapomenu na všechny možné trable stáří.

Zaujalo mě, když jste v podcastu Miloše Pokorného mluvil o tom, že pro vás vždycky bylo důležité oblečení a že si necháváte i starší věci, kdybyste do nich třeba zpátky zhubnul…

Ten princip je jednoduchý – musím mít dvojí šatník podle toho, jestli zhubnu, nebo ztloustnu. (smích) Já jsem teď v poslední době docela přibral, měl jsem nějaké zdravotní problémy. Předtím jsem chodil denně na dvouhodinové procházky, ale teď dávám maximálně dva kilometry. Zároveň jsem měl hodně práce, složil jsem a natočil pro Českou televizi hudbu k druhé sérii seriálu Oktopus, potom jsem dodělával svoji desku a do toho jsem měl v lednu dva velké koncerty v O2 universum.
Bylo to takové období, kdy jsem hodně seděl a moc se nehýbal. Obecně mám rád barevné košile, to je moje oblíbené oblečení. Líbí se mi zajímavé ornamenty, různé motivy, prostě zajímavý design. Košile může být křiklavá i decentní, ale měla by být vždy elegantní, to se mi líbí. Dřív jsem si je nechával šít na míru jako originály. Teď chodím do obchodu A-men do Černé růže, tam si vždycky nějaké vyberu. Košile jsou typický prvek mojí image a teď k nim rád nosívám i různá saka.

Sáhli po vašich starších věcech třeba i vaši synové?

Nedávno jsme byli na chalupě a můj nejmladší syn Matyáš se tam něčím polil, tak jsme pro něj hledali nějaké náhradní kalhoty. Měl jsem tam vedle tepláků různé staré kalhoty. Začali jsme pátrat v mých starých hadrech a našli jsme tam schované džíny i z mých hipísáckých let, krásné kvalitní štrausky. V té době jsem byl hubený jako on, ale nebyl jsem tak vysoký, on měří 194 nebo kolik, takže bohužel většina těch kalhot je mu krátká. Ale našli jsme dvoje, které si vzal a nosí je, hrozně se mu líbí. Není žádný módeman, ale je to devatenáctiletý kluk, který by si na sebe nevzal něco, co by mu nesedělo. Takže se vyplatilo si ty staré věci nechat. Jediná nevýhoda je, že když toho máte hodně, tak vám nestačí skříně. Zrovna včera jsem si říkal, že budu na tyhle archivní košile a kalhoty muset nějaké velké skříně dokoupit.

• Michal Pavlíček se narodil v roce 1956 v Praze, vystudoval Filmovou fakultu AMU. Je výraznou osobností a spolutvůrcem kapely Pražský výběr, založil i kapely Stromboli a Big Heads. Od roku 1992 působí také ve formaci BSP (Balage–Střihavka–Pavlíček), pro kterou napsal mimo jiné skladbu Země vzdálená. Jako autor se podílel na albech Báry Basikové, Kamila Střihavky, Zuzany Michnové, Moniky Načevy a dalších. Složil hudbu k mnoha divadelním představením, televizním inscenacím a seriálům i filmům, je autorem i symfonických baletů. V březnu vyšlo jeho nejnovější album Na obzoru. Na novém albu zpívá David Koller, Milly Honsová, Monika Načeva či britský hudebník Phil Shoenfelt. Michal Pavlíček album označuje za svoji zpověď, jednu píseň věnoval blízkému kamarádovi, který nedávno odešel.

Zmínil jste dva narozeninové koncerty, které jste měl v lednu v O2 universu. Jak na ně vzpomínáte? Jak jste si je užil?

Byly to krásné momenty. Když máte takhle vyprodané dvě haly za sebou a vidíte, že lidé mají vaši muziku, vaše hraní rádi, je to pro vás silné, emotivní. Byl jsem šťastný, i když to bylo hodně náročné. Ještě k tomu byly každý den odpoledne zkoušky a večer dvouapůlhodinová show. Chvílemi jsem už lapal po dechu. Ale ten Mount Everest musíte zdolat, i když se blíží vichřice a ten vrchol je před vámi. Musíte do koncertu dát všechno, musíte vyzařovat, zapomenout na únavu. A lidé vám to pak vrátí.

Byl tam nějaký silný moment, na který nezapomenete?

Bylo jich hodně. Všichni, kdo se mnou stáli na pódiu, byli úžasní. Vnímal jsem ty upřímné gratulace. Velmi si vážím toho, že máme takovéhle vztahy. Muzikanti jsou taková jedna velká rodina. Silný moment byl, když Unique Orchestra začal hrát téma, které jsem složil pro britský seriál Merlin IV. Zahráli to nádherně. Dojalo mě to a myslím, že to mezi lidmi zarezonovalo a že vedle těch rockových pecek najednou slyšeli i jiný rozměr mojí muziky. Tam mi ukápla slza.

Byly to koncerty k vašim sedmdesátinám. Jak je prožíváte?

Samozřejmě nechci ta léta nějak počítat. Na pódiu si je ani neuvědomujete. Snažím se dívat dopředu a hrát, dokud mi síly budou stačit. Zároveň ale člověk vnímá, že některé věci jsou hodně blízko, a zažívá v tomhle věku i smutné chvíle, když odcházejí jeho blízcí. Mně právě nedávno umřel jeden z nejbližších kamarádů, Michal Blažek „Haštal“, tak jsem mu a jeho otci Jardovi věnoval začátek koncertu. A zároveň jsem ještě zahrál pár skladeb ze svého nového alba Na obzoru, které nedávno vyšlo. Pro moje fanoušky to možná byl nečekaný začátek narozeninového koncertu, který by měl být asi víc happy, ale chtěl jsem, aby to requiem za kámoše zaznělo. K vyznění tohoto mysteria přispěli svou hrou na gongy Miroslav Noe a Petr Kohl. V hudbě letí emoce mimo tok času. Když jsem na pódiu, tak mě muzika pořád posílá někam do omamného tranzu, kde zapomenu na všechny možné trable stáří a užívám si ten moment vytržení. Hudba je zkrátka pro muzikanty elixír, všichni budeme hrát opravdu až do konce, dokud budeme moct.

Mohlo by se vám líbit

Rozhovor s Ondřejem Rumlem: Přál bych si, abychom se uměli víc chválit, Češi mají problém s falešnou skromností

To je vidět třeba u Rolling Stones…

Ti jsou typickým příkladem, jak se dá hrát v takhle pozdním věku. Mají pořád obrovské nasazení, drive. Zároveň je to i velká zodpovědnost, mají vyprodané haly a dělají turné za miliony dolarů. Chápal bych to u Jaggera, že sportuje a udržuje kondici, ale Keith Richards nebo Ron Wood, ti prožili všechno možné s drogami a chlastem, to je fakt unikát. Je to fascinující, obdivuhodné.

Váš třetí syn se narodil, když vám bylo padesát jedna a byl jste v té době trojnásobný dědeček – prvního syna jste měl, když vám bylo jednadvacet. Bylo otcovství najednou jiné než u předchozích dvou synů? Je váš vztah s nejmladším v něčem jiný než s těmi staršími?

Pouto otcovství je stejné, ať mi bylo jednadvacet nebo padesát. Je to krásný a nejsilnější pocit v životě, vedle lásky k ženě. V padesáti jsem se podruhé oženil, takže to bylo úplně nanovo, a to pozdní otcovství jsem si užíval. Celé Matyášovo dětství jsem se mu snažil věnovat. Když jsem měl první dva syny Honzíka a Michala, tak jsem byl rozevlátej rebel. Hrál jsem, hodně jsem i vyváděl. S Matyášem to bylo trochu jiné. Naučil se chodit v IKEMu, kde jsem ležel po operaci trojitého bypassu a Karolina s ním v kočárku za mnou jezdila každý den. Jednoho dne se v nemocnici postavil na nohy a začal cupitat první krůčky. V padesáti letech jsem se ocitl v situaci, kdy jsem utekl hrobníkovi z lopaty a začal si uvědomovat, že jestli se chci dožít Matyášovy maturity, musím setsakramentsky sekat dobrotu. Začal jsem žít dost zdravě a to mi vydrželo docela dlouho. V posledních letech jsem i kvůli trablům s páteří musel výrazně omezit fyzickou aktivitu. Tak se to zase nějak zvrtlo a přibral jsem. Matyášovi už je devatenáct… (smích)

Jak moc spolu při vašem vytížení trávíte čas?

Poslední čtyři roky jsem opravdu hodně pracoval. Mrzí mě, že jsme se vídali tak málo. Tím, že mám studio mimo Prahu a trávím v něm většinu času, jsem jezdíval do Prahy jen jednou týdně a rodina za mnou jezdila na víkend. Jenže o víkendu jsem měl zase většinou koncerty. Takže jsme se viděli asi dvakrát, třikrát za týden. Matyáš mi jednou řekl, že by byl rád, kdybychom se viděli víc, aby si nepřipadal jak s rozvedenými rodiči. Omezil jsem teď všechny pracovní aktivity a chci, abychom byli víc spolu. Chci se mu víc věnovat. Poslední půlrok je to zase fajn.

A jak trávíte čas s vnoučaty? Těch máte už pět.

Taková moje dědova rutinní záležitost byla, že jsem vždycky všechny obvolal, že jdeme na odpolední procházku. Trochu se tomu ze začátku vzpouzeli, nechtělo se jim. Nakonec to měli rádi, ten kult procházky se jim zalíbil. To byly ty nejkrásnější momenty, které jsem s nimi prožil, dvě hodiny chodíte po lese nebo po pláních po Brdech a povídáte si s nimi a přitom oni blbnou. Teď už to je trochu jinak, jsou starší. Kromě nejmladší Synthie jsou Selma, Sofie a Terezka už velká děvčata a vnuk Matěj, to už je chlap. Mají své zájmy, ale občas se mnou ještě jdou i na tu procházku, hlavně syn Matyáš.

Mohlo by se vám líbit

Hlídání vnoučat jako elixír mládí? Studie ukazuje překvapivý bonus pro mozek prarodičů, hlavně babiček

Dříve jste v rozhovorech mluvil o tom, že bylo těžké odtrhnout syna od mobilu – tak se vám to těmi procházkami povedlo?

Myslím, že v téhle době je to těžké pro většinu rodičů. Fixace na mobil a bezedné koukání na TikTok ponese jednou své ovoce. Závislost tam evidentně je a já z toho mám do budoucna velké obavy. Ale co mě těší, že když přijedeme na barák, tak Matyáš částečně mobil odloží a dělá svou velkou zálibu, keramiku. Jako kdyby měl vnitřně potřebu dělat něco rukama, něco fyzického a něco, co mu dává ještě jiný rozměr soustředění a estetiky. Samozřejmě hraje i fotbal v týmu, což je jasné, že u kluků tohohle věku je fotbal dominantní, ale má zaplať pánbůh ještě tohohle koníčka. Vybírá si sám na poli jíl, udělá si sochařskou hlínu a z toho potom modeluje nádherné keramiky. Celé samo-robo. Je schopný u toho čtyři hodiny sedět, těmi kamínky to vyhlazovat, pak nabarvit a nakreslit různé ornamenty a potom to sám svou speciální metodou vypaluje v kamnech na zahradě.

A vy jste manuálně zručný? Máte taky nějakou takovou zálibu?

To moc nejsem, na různé opravy musím vždycky najít nějaké řemeslníky. (smích) Ale moje velká záliba je, že rád sedím mezi záhony kytek na zahradě. I když nejsem aktivní zahrádkář, tak si myslím, že kdybych se narodil ještě jednou, budu zahradníkem a budu se starat o kytky. Možná bych je naučil zpívat s kytarou jako princ Miroslav… (smích) Fascinují mě ty vůně, barvy, mezi květinami mám takový zvláštní pocit blaženosti, uvolnění. Není to tak, že bych měl zahradu jak u zámku, to ne, mám takovou malou divokou zahradu a stačí mi to. Ale ještě taková moje úplně šílená úchylka je, že rád zalévám. (smích) To v rodině nikoho nebaví. Stojím tam, dívám se na ty krásné kytky i keře, jak začnou pít a jsou mi vděčné za to, že se o ně starám.

Takže máte květiny i doma?

Já jsem zastánce toho, že by v bytě měly být pořád nějaké čerstvé květiny. Tady na rohu je květinářství a tam je manželce často kupuju. V bytě je hned nějaká pěkná barva, krása, která ho oživí. Ale není to jen tak. Vždycky si vzpomenu na jednu povídku o domácích andělech z knížky, kterou jsem čítával mému synovi. Je tam jeden příběh, že když muž nosí pravidelně ženě kytku, tak na stole v bytě ve váze se na těch květinách usídlí takzvaní domácí andělé. Vztah mezi mužem a ženou je upřímný a láskyplný. Ale v momentě, kdy je muž přestane nosit, začnou mizet i domácí andělé, kteří byli ochránci rodinné pohody a lásky. A to je signál, že se v tom vztahu něco děje. Mám ten příběh rád. Snažím se aspoň jednou za týden přinést své ženě Karolině květinu.
Další mojí zálibou vedle zahrady je káva. Mám hrozně rád dobré kafe, je to pro mě kult. Vlastním takovou starou italskou mašinu, opravdu nádhernou – jak starý Fiat z minulého století. Dělá to nejlepší espresso. Vybírám si různé prvotřídní kávy a tu chuť zbožňuju. Kafe ke mně patří a trpím, když jedu na koncerty, protože u nás, samozřejmě ne všude, se podává podřadná káva. Když koupíte špatnou kávu, tak vám z toho ani sebelepší stroj dobrou kávu neudělá. Zato v Itálii jsem v sedmém nebi.

Se staršími syny se vídáte často?

Minimálně dvakrát týdně. Nejstarší Michal je muzikant, má kapelu, a hlavně agenturu, která dělá koncerty mnohým interpretům včetně mě, takže se o mě stará z hlediska managementu. Prostřední Honza se mnou jezdí a stará se mi o kytary a o všechny technické věci. Honza i řídí a nedovedu si představit jet koncert bez něj. Je skvělé, že se takto vídáme. Trávíme spolu hodně času v autě a kluci jsou při koncertech mojí oporou. Když skládám, tak jsem sám ve studiu a lítám někde ve své fantazii. Jako interpret, obklopen lidmi, si užívám zpětnou vazbu, která vlastně dává smysl našemu konání. Stát na pódiu a rozdávat lidem emoce, pocity štěstí, smutku, tranzu, když se rozjede ta marškumpačka a lidi u toho tancují a poskakují… Nádhera.

Máte před koncerty nějaké rituály?

Můj hlavní rituál je, že se potřebuju soustředit. Ono to vypadá, že jsme takoví suverénní rockeři, ale nějaká tréma tam vždycky je. A než se rozplyne a člověk se úplně uvolní, tak to chvilku trvá. Jak kdy, někdy do toho člověk skočí a je v pohodě hned od začátku. A někdy sám se sebou bojuje, aby se zkoncentroval. Před koncertem si musím vždycky rozehřát prsty, třeba tak na půl hodiny. To moje brnkání v šatně znají asi všichni. Mám v repertoáru i těžké věci na hraní a je pro mě důležité se trochu rozehrát.

A co v tu chvíli dělají ostatní členové kapely? Rozehrávají se také, nebo na vás čekají někde na baru?

Většinou v šatně je sranda, prostě si povídáme. Tam se nikdo kromě mě a taky bubeníků, kteří občas klepou paličkami, nerozehrává. Je veselo, hlavně ve Výběru.

S Pražským výběrem vás teď čeká hodně koncertů. Letos je to už dvacet let, co jste se nepohodli s Michaelem Kocábem a na nějakou dobu jste se rozdělili. Jak na tohle období vzpomínáte? Muselo to být těžké…

To byla velmi složitá doba, velká frustrace. Rozešli jsme se ve zlém, hodně mě to tehdy vzalo. Prostě se kapela roztrhla na dva kusy. Dlouho jsme k sobě hledali cestu a nakonec se ta skulinka k usmíření našla a jsem rád, že jsme tuto etapu, která byla opravdu velmi depresivní, překonali. To neznamená, že mezi námi nejsou nějaké neshody. Ale jsme v pohodě, nějak to řešíme v klidu.

Mohlo by se vám líbit

Daniel Hůlka: Jak jsem zhubnul po padesátce? Mám hyperaktivní dceru a doma na mě čeká mladá manželka

Měl jste tehdy pocit, že je to definitivní konec Pražského výběru?

Vypadalo to, že to tak bude. To, že se kapelu podařilo znovu obnovit, byl silný okamžik, spojený s pohřbem Václava Havla. Michael Kocáb na přání Dagmar Havlové zařadil na závěr hlavní motiv, co jsem napsal k filmu Odcházení, a kvůli tomu mě tehdy kontaktoval. Byl to náš první rozhovor po několika letech. To jsme nějak ustáli a na Václavově pohřbu jsme si potom podali ruku.

Musel jste se víckrát v životě rozhodovat, čemu dáte přednost a čas?

V únoru měl v České televizi premiéru film Michala Baumbrucka Michal Pavlíček, Rocker verze 7.0, který vlastně trochu odpovídá na tuto otázku. Ukazuje momenty z mého života a nahlíží do mého soukromí. Pokud máte čtyři kapely a do toho děláte hodně filmové hudby, je to někdy život dost nadoraz. Já jsem hudbě věnoval velkou část života, myslím, že skládání scénických projektů dokonce i víc času než živému hraní. Jsem rád, že i v tomto věku mám práci, dostávám nabídky, ale přiznám se, že v poslední době už to chci přece jenom trochu omezit. Zvládat to na dvou frontách není jednoduché.

• Kde Michala Pavlíčka uvidíte? Od dubna do listopadu ho čekají koncerty s uskupením Michal Pavlíček a Trio například v Hradci Králové, v Praze v Jazz Docku, na hradě Kašperk, v Plzni, Dobříši či Říčanech. Několikrát do měsíce hraje s Pražským výběrem, bude mít také dva akustické koncerty s Monikou Načevou v rámci festivalů Hrabalovo Kersko a Slezská lilie. Vystupuje i jako host například s hobojistou Vilémem Veverkou. Seznam koncertů najdete na webu michalpavlicek.com.

A k tomu ještě balancovat partnerský i rodinný život...

Měl jsem období, kdy jsem byl zavalený prací, takže jsem se rodině ani našemu vztahu nevěnoval, jak bych měl. Moje manželka pro to měla pochopení, protože ví, že jsem takový posedlý workoholik, který hudbu miluje a žije tím. Tak to snášela. Hudbě jsem obětoval hodně. Proces skládání je pro mě vnitřní ponor, extáze, únik někam do světa fantazie.Ten pocit je nabíjející. Jako pro kytaristu je pro mě hraní meditací. Být známý kytarista je i takový cejch.

Mluvíte o tom, že chcete víc odpočívat. Jak takový odpočinek bude vypadat?

Hlavně se trochu zastavím, nadechnu a začnu dělat něco s nadváhou. No a asi nepřestanu brnkat a jen tak si skládat. To je přece jenom můj životní rituál i v odpočinku. Chci trochu zregenerovat rodinný život, vyrazit na dovolenou, protože jsem čtyři roky nikde nebyl. Problém je v tom, že se v létě o prázdninách nejvíc hraje. To jsou pro muzikanty žně. Samé festivaly. Ale letos je měsíc a půl volno, tak sláva. Chtěl bych víc chodit mezi kamarády, na ty jsem teď taky trošku zapomněl. Víc se zespolečenštit. Ale nejvíc ze všeho se chci víc věnovat své malé krásné vnučce Synthii. To je opravdová květinka.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Hudba je pro mě elixír“ v časopise Marianne 05/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.