Máma chce pomoct, dcera chce mít konečně klid. Jedna nabízí radu, druhá slyší kritiku. A z nevinného telefonátu o práci, partnerovi nebo výchově dětí je najednou drama, ve kterém nechybí uražené ticho ani věta „Příště ti radši nebudu nic říkat“. Proč se i milující mámy a jejich dospělé dcery dokážou pohádat kvůli dobře míněné radě?
Máma to ví nejlíp. Nebo si to alespoň myslí. Když mi bylo dvacet, rady mé maminky mi lezly na nervy. Mnohem později jsem zjistila (jak jinak), že ve většině věcí měla pravdu. Jen jsem si na to musela přijít sama. A když mi řekla: „Já to s tebou myslím dobře,“ myslela jsem, že proskočím dveřmi. Věta, za kterou se může schovat prakticky cokoli. Od nevinného doporučení, abych si vzala bundu, protože se ochladilo, až po důkladnou analýzu toho, proč můj partner není úplně ideální partie.
A pokud má dcera děti, dostává se do hry ještě výchova, strava, spánek nebo čas u obrazovek. Babička se zkrátka může snadno proměnit v neplacenou konzultantku čehokoli. Přitom nemusí mít žádné zlé úmysly. Chce dceři ušetřit chyby a trápení. Jenže nějak zapomíná, že dcera už není holčička, která potřebuje poradit, co si vzít do školky. Má vlastní názor, zkušenosti i právo udělat občas pořádnou hloupost. Ideálně takovou, před kterou ji maminka třikrát varovala. Máma nabízí péči, dcera v ní někdy ale slyší pochybnosti, jestli se vůbec dokáže postarat sama o sebe.
Já ti to říkala. A je zaděláno na hádku
Dcera se svěří, že je v práci vyčerpaná. Máma okamžitě přispěchá s řešením: „Tak si musíš najít něco jiného.“ Dcera se ohradí, že se chtěla jen svěřit. Máma se urazí: „Tak proč mi to vůbec říkáš, když nechceš slyšet můj názor?“ A během několika minut se nemluví o práci, ale o tom, kdo koho celý život nechápe. Psychologové upozorňují, že ne každá situace, v níž máme problém, vyžaduje okamžité řešení. Někdy potřebujeme především vyslechnout a cítit, že naše pocity někdo bere vážně. Tato studie sledovala každodenní zkušenosti 152 mladých dospělých ve věku 18 až 30 let. Ukázala, že nevyžádané rady rodičů souvisely s jejich horší náladou.
Člověk může mít vlastní domácnost, hypotéku, děti i zodpovědnou práci, a přesto se během jediného telefonátu ocitne zpátky v roli patnáctileté slečny, která musí obhajovat, proč přišla domů pozdě. „A co jsi dneska jedla?“ „A proč jsi tak unavená?“ „A ty sis opravdu koupila tohle?“ Pro jednu generaci je láska starostlivost a ochota kdykoli zasáhnout. Pro druhou znamená láska také důvěru, že si poradí sama. A právě střet těchto dvou představ může být zdrojem napětí. Potvrzuje to i studie, v níž výzkumníci vedli skupinové rozhovory s ženami ze tří generací a zkoumali, jak matky a dcery komunikují a vyjadřují vzájemnou starost. Ukázalo se, že není vždy snadné najít rovnováhu mezi zájmem o druhého a respektem k jeho samostatnosti.
Nevyžádaná rada: dárek, o který nikdo nestál
Rada je zvláštní druh dárku. Někdy potěší, jindy se na ni práší v koutě a občas bychom ji nejraději vrátili i s účtenkou. Zvlášť když začíná slovy „Já bych na tvém místě…“. Já bych na tvém místě tolik nepracovala. Já bych toho chlapa dávno opustila. Já bych dětem nedovolila tohle. V takové větě může být ukryto ještě jedno sdělení: Já bych to udělala lépe. Nemusí to být záměr, ale opakované rady mohou vyvolat pocit, že druhému nevěříme. A pozor, nevyžádané rady nejsou výsadou matek. Dospělé dcery dokážou rodičům stejně přesvědčivě vysvětlovat, co mají jíst, kam cestovat a proč už konečně musí začít používat internetové bankovnictví.
Doporučujeme
reklama
Jak radit, aby z toho nebyla rodinná válka
Někdy jen stačí změnit způsob, jakým svou starost vyjadřujeme. Nejdřív se zeptejte. „Chceš slyšet můj názor, nebo si to potřebuješ jen probrat?“ může ušetřit spoustu nervů. Místo hodnocení zkuste otázku. Namísto: „Tohle je špatné rozhodnutí“ se dá říct: „A jaké možnosti sama vidíš?“ Nepleťte si nesouhlas s odmítnutím. To, že dcera neudělá věci podle vás, neznamená, že si vás neváží. Zkuste někdy jen naslouchat. „To mě mrzí. To muselo být těžké.“ Někdy je to užitečnější než desetibodový návod na změnu života. A pokud jste dcera, můžete zkusit říct: „Mami, vím, že mi chceš pomoct. Ale když mi hned řekneš, co dělám špatně, mám pocit, že mi nevěříš. Potřebovala bych, abys mě nejdřív vyslechla.“
