„Podívej, jak jsem se pořezala!“ vyčinila nejspíš Juliana svému muži Jakubovi Kryštofu Radovi, když se jí stala nehoda při odsekávání kousku z cukrové homole. „To nemůžeš vymyslet lepší způsob?“ Mohl, a tak se pozorný manžel zamyslel…
…a vymyslel kostkový cukr. Tenkrát se psal rok 1841, když vynalezl lis, s nímž se daly vyrábět kostky. Netrvalo dlouho, jen dva roky, a čajový cukr, jak byla tato novinka na trhu pojmenována, se začala prodávat.
Anglie, Bavorsko, Prusko, Sasko a Švýcarsko měly brzy zájem o koupi patentu, protože také chtěly svým zákazníkům přinést tuhle praktickou vychytávku.
Jakuba Kryštofa Rada si na své panství v Dačicích, na jihu Čech, pozval Karl Anton Dalberg, aby se stal ředitelem rafinérie. Rad, původem ze Švýcarska, přicestoval z Vídně a rozhodně nezahálel. Hned na začátku svého působení se pustil do modernizace výroby. Změnit formu, v jaké se cukr prodával, ho ovšem nenapadlo, a tak hospodyňkám a služebným nezbývalo nic jiného než se nadále prohýbat pod tíhou cukrových homolí. Bolavá záda byla ovšem to nejmenší, protože ještě větší problém hrozil při jejich porcování sekáčkem.
O tom se ostatně přesvědčila i paní Radová, když se jednoho dne nepříjemně zranila. Vyčinila svému muži za prokleté homole a prohlásila, že by bylo vhodné vymyslet nějakou menší formu. Jakub jí musel dát za pravdu, protože už o tři měsíce později jí předal dárek. Byla to krabička s asi 350 kostkami cukru. Juliana byla nadšená.
Pár kousků pro manželku bylo ovšem něco jiného než sériová výroba, přesto si byl chytrý podnikatel dobře vědom obchodního potenciálu. Dva roky bojoval s technikou a byrokracií, která mu příliš nefandila, až konečně uspěl. Nadšení panovalo u nás i za hranicemi.
Jiná verze příběhu říká, že to byla právě zraněná manželka Juliana, kdo se jako první zmínil o malých kostkách. Kalkulovala prý s tím, že tak by se cukr nejlépe skladoval a počítal. Kdo ví, čí tedy byla první myšlenka na kostkový cukr…
