Glosa Lucie Zídkové: Všechno bude jinak

Zejména by se předsvatební diskuse podle něj měly dotknout těchto témat: vztahu k penězům, názorů na výchovu dětí, na politiku obecně, demokracii a totalitu zvlášť, Rusko, menšiny etnické i jiné či náboženství. Pochopitelně je třeba na ně mít stejný názor, protože jinak hrozí problémy.

Jako… jo. Asi bych nedokázala žít s někým, kdo si myslí, že komunismus je fajn společenské zřízení a Rusko není teroristický stát. Ale troufám si říct, že v životě bývají stejně zásadní i jiné věci. Třeba nakládání se skoro prázdnou zubní pastou (pracně dobývat zbytek, nebo to nechat na partnerovi/ce a vzít si novou?), orientace toaletního papíru v držáku (volným dílkem od zdi, nebo ke zdi?), způsob loupání banánu (od stopky, nebo od špičky?), uspořádání potravin v ledničce, otázka smrkání do umyvadla a čurání do sprchy, teplota na spaní v ložnici, způsob zbavování se špinavých ponožek (hodit sčuchané v kuličce na zem, nebo hezky natažené do koše?) nebo druh přikrývky (jedna velká společná, nebo každý svou?). Protože se vsadím, že zatímco náboženské spory trápí ve skutečnosti menšinu z nás, tyto věci – aspoň některé z nich – rozbily už nejeden vztah.

Kdybych se bývala se svým mužem před svatbou bavila o všech těch důležitých věcech a jako cíl si vzala, že se musíme shodnout, nejspíš bychom se nikdy nevzali. Nejen že původně jsme měli odlišný politický názor (v tom jsem se přizpůsobila já), ale taky názor na výchovu (oba jsme měli autoritativní rodiče, ale zatímco on v tom chtěl pokračovat, já jsem chtěla dělat všechno jinak).

Nejsem žádný mudrc, a už vůbec si nemyslím, že znám recept na spokojené manželství; s mužem se přeme často, dlouze a hlasitě. Je vlastně zvláštní, že jsme se (ještě) nerozvedli. Jedno ale asi přece jen umíme: měnit se. Protože život se nedá naplánovat podle síťového grafu, jak si myslel nejen nápadník Hájek ve filmu Jak básníkům chutná život. Zejména pokud máte děti, tak se pořád všechno mění a vytyčovat si nějaké cesty předem nejde. Stejně půjdete jinudy. Během těch skoro třinácti let od svatby jsem změnila názor na tolik věcí, že jsem skoro jiná osoba. Nejen že jinak vypadám, ale i jinak myslím a mám úplně jiné priority. Vlastně si vzal někoho jiného, než koho má vedle sebe dnes („To je představa pekla,“ odpověděl mi v té diskusi na Facebooku jeden muž).

Představuju si takovou předsvatební konverzaci se svým mužem kdysi v prehistorii našeho vztahu: „A co volný čas? Jak ho nejraději trávíš?“ ptá se on. „Sex, přátelé, divadlo, kino, plesy, bary,“ odpovídám já. Stejný rozhovor dnes, moje odpověď: „Nejraději ze všeho spím.“

„A co děti? Co si myslíš o té liberální výchově?“ ptám se já.

„Já děti nechci, nemyslím si, že je rozumné přivádět je do tohoto světa.“

No, tak to bychom měli, pá pá.

Takže moje rada zní: vykašlete se na grafy, kvízy, dovolené v Jugoslávii, nápadníky Hájky, „jen samá pozitiva a sociální jistoty“. Stejně bude všechno jinak.