Český jazyk je živý organismus, který se neustále proměňuje a přizpůsobuje moderní době. Zatímco nová slova do naší slovní zásoby každodenně přibývají, jiná z ní postupně ustupují, až se z nich stanou archaismy. Tato půvabná zastaralá slova představují fascinující okno do myšlení, kultury a každodenního života našich předků a dodnes dodávají starším literárním dílům neopakovatelnou atmosféru.
V jazykovědě je důležité nezaměňovat archaismy s historismy. Historismy jsou slova, která pojmenovávají věci a jevy, jež v dnešním světě již reálně neexistují – například palcát, dráb nebo desátek. Naproti tomu archaismus označuje skutečnost, kterou běžně známe a používáme i dnes, ale v současném jazyce pro ni máme jiné, modernější pojmenování. Předmět či vlastnost zůstaly, pouze se změnilo slovo, které je označuje.
Velké množství archaismů v češtině pochází z 19. století, kdy obrozenci horlivě vytvářeli nové české ekvivalenty pro německé a latinské odborné termíny. Některé z těchto novotvarů se v jazyce úspěšně udržely (jako časopis nebo vzduch), jiné však postupem času zastaraly a dnes působí úsměvně. Krásným příkladem jsou obrozenecké výrazy pro vědní obory, jako byl silozpyt pro fyziku nebo lučba pro chemii.
