Partner, který nechává hrnek vedle dřezu. Máma, která se ptá na věci, na které už jsme odpovídali nejméně šestkrát. Nebo nejlepší kamarádka, která nás dokáže vytočit jedinou větou. Když by to byl někdo cizí, možná bychom to nechali plavat, ale u těch nejbližších máme nervy na pochodu. Proč nás právě ti, které milujeme nejvíc, někdy přivádějí k šílenství?
Představte si, že někdo v kavárně hlasitě srká kávu. Nepříjemné, ale nejspíš to přežijete bez dramatické scény. Když ovšem stejný zvuk vydává váš partner každé ráno u snídaně, máte chuť přestěhovat se na jiný kontinent (nebo jeho). Rozdíl není jen v tom zvuku. V blízkém vztahu se totiž potkáváme opakovaně, známe své slabiny a máme očekávání, která u cizích lidí vůbec neřešíme. Vztahy jsou založené na vzájemné propojenosti: chování jednoho člověka ovlivňuje každodenní život toho druhého. A to vytváří prostor pro třecí plochy. Cizí člověk vám může pokazit pět minut, partner celé dopoledne. A ještě se stihne zeptat, co bude k večeři.
Čím víc se známe, tím méně si hrajeme na dokonalost
Na začátku vztahu nám připadá roztomilé skoro všechno. Jeho podivné historky, její nekonečné vyprávění i způsob, jakým si deset minut vybírá zmrzlinu. Po několika letech ale přesně víme, jak dlouho bude historka trvat, kde přijde pointa a že výběr zmrzliny stejně skončí u čokoládové. Tento výzkum ukázal, že více informací o druhém člověku nemusí vést k větším sympatiím. Když odhalujeme rozdíly, můžeme si jich všímat stále víc a další informace interpretovat jako potvrzení, že jsme každý úplně jiný. Ovšem novější výzkum už tohle nepotvrdil. Ponožky vedle koše na prádlo nejsou tedy vědeckým důkazem neslučitelnosti. I když to tak někdy vypadá.
Od nejbližších čekáme víc, a v tom je háček
Když vám kolegyně zapomene odpovědět na zprávu, nejspíš si řeknete, že má hodně práce. Když totéž udělá nejlepší kamarádka, může vás napadnout, jestli se něco nestalo. Nebo jestli jí na vás už nezáleží. Když nedej bože neodpoví partner, to už je na zváženou. Od blízkých neočekáváme jen slušnost. Chceme, aby nás znali, chápali a brali ohled na to, co potřebujeme. Proto nás někdy nerozčílí samotný hrnek na stole, ale pocit, že druhý člověk ani po letech neví, co nám vadí. Tato studie ukázala, že za obtížné či náročné považujeme často právě lidi, s nimiž udržujeme blízké vztahy. Ne že bychom je měli méně rádi, ale tyhle vztahy bývají současně důležité i náročné.
Další podezřelý? Stres. Když jsme nevyspalí, zahlcení prací nebo máme pocit, že všechno leží na nás, tolerance se zmenšuje. Věta: „Co bude dnes k večeři?“ pak může znít jako další pracovní úkol, nikoli jako nevinná otázka. Výzkumy vztahů ukazují, že stres souvisí s fungováním partnerské blízkosti a konflikty. Než tedy vyhlásíte domácí válku kvůli neumytému talíři, zkuste si položit otázku: Vadí mi opravdu ten talíř, nebo už dnes nemám kapacitu vůbec na nic?
Doporučujeme
reklama
Jak se nenechat vytočit kvůli každé maličkosti
Pomáhá rozlišit mezi zlozvykem, který nás irituje, a chováním, které skutečně narušuje vztah. Ne všechno musí být vyřešeno, převychováno a zaneseno do rodinného provozního řádu. Zkuste také říkat, co potřebujete, místo abyste druhému vyčítali, jaký je. „Pomohlo by mi, kdybys po sobě dal hrnek do dřezu“ má větší šanci na úspěch než „Ty nikdy nic neuděláš!“ Občas se taky vyplatí si připomenout, proč toho člověka vlastně máme rádi. Možná nás jeho zlozvyky vytáčejí, ale zároveň je to ten, kdo nám uvaří čaj, když nám není dobře, nebo nás rozesměje v nejhorší den. Blízkost není stav, ve kterém nám druhý nikdy neleze na nervy. Je to vztah, ve kterém se i přes občasnou chuť utéct do lesa rozhodujeme zůstat.
