Hej, kotě aneb Sexuální obtěžování v Česku

Je parné letní poledne. V lehkých šatech procházím kolem lešení, na kterém zrovna obědvá parta dělníků: „Kampak máte namířeno, krásná paní?“ uslyším. „Za manželem,“ reaguji – na své poměry – celkem pohotově. „To je ale škoda,“ slyším za sebou. Výbuch bujarého smíchu následuje. No dobře, budiž chlapům odpuštěno, příjemné mi to sice nebylo, ale pravděpodobně si zrovna chtěli zpestřit polední pauzu, a navíc neřekli nic vysloveně sprostého, omlouvám je v duchu. Na druhou stranu ale – pokřikovat na někoho na ulici není zrovna věc, která by měla být běžnou součástí života ve veřejném prostoru. A naprosto rozumím tomu, že pro spoustu žen, zvláště pro ty, které mají za sebou nepříjemné zkušenosti s obtěžováním či sexuálním násilím, se takové příhody nedají odbýt jenom mávnutím ruky. 

Chyba není na vaší straně

„Různé pokřikování, komentáře a hvízdání jsem na veřejnosti zažila mnohokrát. Hlavně jako dospívající holka jsem si s tím neuměla poradit. Člověk si říká – proč zrovna já, co jsem udělala špatně? Postupem času mi ale došlo, že já nic špatně nedělám a chyba je v těch, kdo se chovají neslušně. Jejich cílem není vám polichotit, ale ukázat svou dominanci. Většina žen se v takové situaci každopádně necítí polichocena, ale spíš ponížena,“ přibližuje svou zkušenost Johanna Nejedlová, ředitelka organizace Konsent. Tato organizace mimo jiné provozuje svépomocnou skupinu pro ženy, které se staly obětí sexuálního násilí, nebo zajišťuje workshopy s názvem Respekt je sexy, vymezující se proti obtěžování v barech a klubech. 

Podle loňského výzkumu Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády zažila obtěžující poznámky, vstupování do intimní zóny či osahávání každá třetí žena. Podle Johanny Nejedlové tato data potvrzuje i nový průzkum, který si nechala zpracovat společnost L’Oréal Paris. Vyplynulo z něj, že sexuální obtěžování zažilo dokonce 90 % žen. Obtěžování se nevyhýbá ani starším z nich – ve věku od 55 let obtěžování zažilo 63 % respondentek. „Nejvíc žen se setkalo se slovním obtěžováním a pohvizdováním, ale celá třetina dotázaných zažila i nevyžádané doteky nebo líbání či pokusy o něj. Před 23 % žen někdo masturboval nebo se před nimi odhaloval. A to jsou situace, které umějí nahnat strach,“ upozorňuje Johanna Nejedlová. 

Alarmující čísla potvrzuje i loňský výzkum organizace proFem: podle něj zažilo během svého života nějakou formu sexuálního násilí nebo obtěžování 54 % dotázaných žen. Nejčastěji si vyslechly sexuálně laděné poznámky či slovní výpady, někdo je osahával nebo dostávaly nevyžádané erotické fotky a videa. 

Na otázku, zda jsou čeští muži v otázce obtěžování „horší“ než muži v zahraničí, Johanna Nejedlová odpovídá, že mezinárodní data ne­ukazují výrazné rozdíly. „Výrazně méně žen se ale u nás setkalo s tím, že by jim v této situaci někdo pomohl. O fenoménu obtěžování se u nás také mnohem méně mluví a vidíme méně snah o to, jak takové chování omezovat a případně stíhat,“ uvádí. Právě v souvislosti se stíháním těchto činů podnikají některé země konkrétní kroky – někde slovní výpady vůči ženám pokutují, jinde probíhají rozsáhlé kampaně. „V Belgii teď třeba probíhá velká policejní kampaň, kdy policistky v civilu dávají lidem, kteří se je pokusí obtěžovat, výstrahy, posílají je na školení a v extrémních případech je pokutují. Člověk si pak takové chování rozmyslí,“ vysvětluje ředitelka Konsentu. 

Útok v autobusu

Moje kamarádka Pavlína patří k ženám, které obtěžování zažily v prostředcích veřejné dopravy. „Asi před rokem jsem jela do práce, byla ranní špička, autobus plný, ale rozhodně ne natolik, aby na sebe museli být cestující namačkaní jako sardinky. Všimla jsem si, že v těsné blízkosti za mnou stojí mladý muž, mohlo mu být tak nanejvýš pětatřicet let, působil na první pohled úplně normálně. Pak jsem ale na stehně ucítila jeho erekci, ten chlap se na mě doslova tlačil,“ vypráví Pavlína. „Mou první reakcí bylo, že jsem úplně ztuhla a nevěděla jsem, co mám dělat. V tu chvíli jsem si nedokázala představit, že na něj třeba zaječím, byla jsem prostě paralyzovaná. Naštěstí za chvíli byla zastávka a já z autobusu okamžitě vystoupila. Byla jsem znechucená a naštvaná i na sebe, že jsem si s celou situací nedokázala poradit, chtělo se mi brečet. Prostě mě to rozhodilo, a to dokonce natolik, že jsem svým způsobem dávala vinu sobě, protože jsem si ten den vzala hodně obtažené šaty. A přitom samozřejmě vím, že i kdybych si vzala cokoli, nikdo nemá právo na mě takto útočit.“ Probíraly jsme s Pavlínou, jestli ji nenapadlo jít obtěžování nahlásit na policii. „Hodně jsem to zvažovala, ale představa, že jdu nějakým policistům podrobně popisovat, jak na mě dotíral ztopořený úd, mi nepřišla zrovna příjemná,“ přiznává Pavlína. 

Nahlásit, nebo ne?

A právě chování policie při oznamování obtěžování je samostatnou kapitolou. Podle mnoha žen tento akt neprobíhá vždy zcela profesionálně a některé popisují, že policisté mají tendenci tyto skutky zlehčovat. I podle Johanny Nejedlové často policii chybí zkušenosti a návod, jak správně postupovat. „Policisté jsou lidé jako všichni ostatní a někteří podléhají všemožným stereotypům. Existují ale i skvělí policisté a policistky, hodně záleží na tom, na koho zrovna natrefíte. I tak si myslím, že vždycky je lepší jít nevhodné chování nahlásit. Minimálně se to dostane do policejních statistik a může to být další argument, proč takové chování začít pořádně řešit. Zároveň ale není naše povinnost jít obtěžování nahlásit. Pokud se na to člověk necítí, měl by dělat spíš to, co mu udělá dobře – svěřit se někomu blízkému, vzít si chvíli na vzpamatování,“ doporučuje expertka. 

Já jako nezdolná optimistka věřím, že s generační obměnou a také tím, že se o tématu více mluví, bude obtěžujícího chování v naší společnosti méně a méně. Johanna Nejedlová je v tomto směru o něco opatrnější: „Věřím, že mladá generace začíná mít větší povědomí o tom, co je respektující chování, ale pořád se najde dost mladých mužů, kteří se nestydí na kolemjdoucí dívku zakřičet, že má hezký kozy,“ konstatuje lakonicky.