Jsou lidé, kterým po velkém úspěchu naroste ego až do olympijských rozměrů. A pak je tu Štěpánka Hilgertová (58). Žena, která místo pozlátka vždycky dala přednost neoprenu, pádlu a divoké vodě. Přitom se může pochlubit něčím, o čem většina sportovců jen sní. Dvěma olympijskými zlaty a šesti starty pod pěti kruhy. Dnes je to navíc přesně třicet let, co si dojela pro své první olympijské zlato.
V Atlantě v červenci 1996 předvedla jízdu, na kterou soupeřky nestačily. Cílem projela s dobrým pocitem, ale žádné dramatické oslavy se nekonaly. Že právě přepsala dějiny jako první česká olympijská vítězka samostatné republiky, jí docházelo spíš postupně než v jedné velké euforické vlně. A protože jedna zlatá byla zřejmě málo, o čtyři roky později si v Sydney přidala další. Mezitím stihla nasbírat celkem šest olympijských účastí, což je sám o sobě výkon hodný obdivu. A kdy jí vlastně došlo, co dokázala? Až ráno po závodě. Probudila se, vedle postele uviděla olympijskou medaili a v tu chvíli si uvědomila, že ten sen není jen krásná představa, ale skutečnost.
Perfekcionistka, která se musela naučit prohrávat
Na první pohled působí klidně. Vyrovnaně. Téměř křehce. Jenže pod touhle slupkou se vždy skrývala obrovská disciplína. Sama o sobě opakovaně říká, že byla perfekcionistka. Každou chybu si dlouho vyčítala a každá porážka bolela víc, než si okolí dokázalo představit. Dnes už ale ví, že právě neúspěchy ji naučily nejvíc. Člověk si uvědomí, že svět se nezboří, řekla po letech při vzpomínání na závody, které nevyšly. Možná právě tahle zkušenost jí umožnila ustát i největší sportovní tlak. Olympijské zlato totiž není jen otázkou talentu. Je výsledkem stovek obyčejných dnů, kdy se člověku nechce vstávat, kdy trénink bolí a kdy vítězství existuje jen jako vzdálená představa.
Ve stejné době, kdy sbírala světové tituly, byla také mámou. Se svým manželem Lubošem Hilgertem – bývalým reprezentantem a později trenérem – vytvořili partnerství, které fungovalo doma i na závodech. Rodina nikdy nestála stranou sportovní kariéry. Byla její součástí. Syn vyrůstal mezi loděmi, pádly a závodními tratěmi. Když bylo potřeba, pomohli prarodiče. Jindy se rodiče střídali mezi tréninkem a péčí o dítě. Hilgertová nikdy nemluvila o mateřství jako o překážce. Naopak. Často zdůrazňuje, že právě rodinné zázemí jí umožnilo závodit tak dlouho a s takovou chutí.
Foto: Herminapress
V roce 2023 dorazila do jubilejního 100. dílu pořadu StarDance, kterého se sama zúčastnila v roce 2007
Doporučujeme
reklama
Dnes nemusí nikomu nic dokazovat
Vrcholovou kariéru ukončila až po více než třech desetiletích na divoké vodě v roce 2017. Sport ale z jejího života nezmizel. Díky projektu Duální kariéra Českého olympijského výboru nastoupila do České národní banky, kde se věnovala organizaci společenských a sportovních aktivit. Od roku 2024 pracuje v Institutu klinické a experimentální medicíny. Na vodu se dodnes vrací, už ale bez tlaku na výsledky.
Jak sama říká, dnes si pohyb užívá hlavně pro radost a mnohem víc než medaile si váží toho, že může zůstat aktivní. Podporuje českou kanoistiku i projekty, které vedou děti ke sportu. Je přesvědčená, že každý si může najít pohyb, který mu půjde, a bude ho naplňovat. Nejdůležitější ale je, aby to dělal pravidelně. V roce 2024 převzala od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy o stát v oblasti sportu. Její životní motto, které najdete na jejích oficiálních stránkách, zní jednoduše: „Užívej si cestu a dojdeš dál.“
Zdroj: Autorský text, Hilgertova.eu, Český olympijský výbor, IKEM, Olympijský tým, ČT24
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
