Rčení, která se vztahují ke svátku svatého Matouše, tedy 21. září, většinou „straší“ přicházejícím podzimem. V ten den se měnila stará sláma ve slamnících za čerstvou a zvyky a pověry se vztahovaly k novorozeným dětem i ke vdavekchtivým ženám.
Autor prvního ze čtyř evangelií byl Kristovým současníkem. Původně se jmenoval Lévi a živil se jako mýtný a celník pro římskou správu. V tehdejší společnosti byli celníci považováni za hříšníky a kolaboranty. Traduje se, že jednou kolem jeho celnice procházel Ježíš a řekl mu: „Pojď za mnou.“ Matouš hned zanechal práce, opustil všechno, co měl a stal se jedním z dvanácti Kristových apoštolů. Po Kristově nanebevstoupení kázal v Palestině a posléze odešel šířit víru do Persie, Parthie a nakonec až do Etiopie. Tam údajně vzkřísil královského syna z mrtvých a jeho dceru uzdravil z posedlosti. Jenže pobyt ve východní Africe se mu stal zároveň osudným. Zemřel tu mučednickou smrtí, když jej kdosi přímo během bohoslužby probodl kopím. Kopí je proto jedním z jeho atributů společně s knihou, která symbolizuje sepsané evangelium. Z původní Matoušovy profese docela jasně vyplývá, proč je považován za patrona celníků a bankovních úředníků. Proč se k němu ale modlí alkoholici, aby jim pomohl od závislosti? Má pro ně údajně pochopení, neboť sám byl považován za vyloučeného ze společnosti, a přesto dokázal svůj život ze dne na den změnit.
Chladno, sklizeň, předpověď počasí a kratší dny – to vše nám objasňují matoušské pranostiky. Tady namátkou pár z nich: „Na svatého Matouše hrušky, jablka do koše.“; „Na svatého Matouše brambory do koše.“; „Jaké počasí zařídí Matouš, takové trvá čtyři neděle.“; „Je-li na svatého Matouše pěkný den, mají vinaři naději na dobrou sklizeň.“; „Po svatym Matouši čepici na uši.“; „Na svatého Matouše, kdo nemá chleba, ať nekouše.“ Touto dobou vrcholila sklizeň ovoce a dalších plodin. Obilí naopak muselo být už ve stodole. S tím se pojí zvyk měnit na Matouše starou slámu ve slamnících za čerstvou. Jednoduše: „Na svatého Matouše vyměň slámu do lože.“ A ještě jedna zajímavá pranostika se říkala: „Svatý Matouš svačinu zakous.“ Dnes bychom asi dlouho hádali, o jakou svačinu se jedná, ale naši předci měli jasno. Vzhledem ke zkracujícím se dnům totiž přestávali hospodáři podávat při práci odpolední svačiny, neboť se z pole kvůli ubývajícímu světlu chodilo dřív.
Život na vsi však nebyl jen o sledování počasí a práci na poli, případně v sadu. Se svatým Matoušem se pojily také zajímavé pověry. Ženy a dívky, které se toužily vdát, chodily v předvečer svátku k vodě. Po proudu pak pouštěly zrnko nebo kousek papíru a podle toho, kam dopluly, odhadovaly, kdo bude jejich nastávající. A děti, které se té noci narodily, měly údajně schopnost vidět duchy. Zřejmě to souviselo s blížící se podzimní rovnodenností, která byla vždy považována za tak trochu magický čas. Navíc Matouš také komunikoval s nadpřirozenou bytostí. Ne sice s duchy, avšak s andělem, který mu podle legendy našeptával slova evangelia. A s ním je svatý Matouš namalován i na svém nejslavnějším vyobrazení od barokního malíře Caravaggia – na obraze Vnuknutí svatého Matouše.
