Dítě musí být trošku zlobivé, to je normální. Bez hranic ale později narážejí, říká psycholožka Tereza Příhodová

Tereza Příhodová působí jako vedoucí psycholožka a terapeutka v Centru duševní rehabilitace v Berouně, kde pracuje s dětmi, dospívajícími i dospělými. Vystudovala klinickou a poradenskou psychologii ve Spojených státech, doktorát z lékařské psychologie a psychopatologie získala na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V rozhovoru jsme si povídaly především o programu pozitivního rodičovství Triple P, nastavování zdravých hranic ve výchově a o tom, proč rodiče nemusí být dokonalí, aby byli pro své děti dost dobří.

Centrum duševní rehabilitace otevřelo nedávno program pozitivního rodičovství. Co si pod tím můžeme představit?

Každý rodič se snaží být pozitivní. Ten název sám o sobě je možná trošku nešťastný, protože řadu rodičů ten paradox odrazuje. Principem je upevnit si či ukotvit základní rodičovské dovednosti. Jak nastavit hranice s dětmi, aby docházelo k vzájemnému respektu. Nejde o to, že bychom se snažili propagovat nějakou volnomyšlenkářskou výchovu, kde jsou děti bezhraniční a rozhodují o tom, jak bude rodina fungovat, ale o to, jak opravdu citlivě nastavit hranice jak pro dítě, tak pro rodiče. Aby i dítě vidělo, že i my máme hranice, za které nepůjdeme.

Mohlo by se vám líbit

Když jeden rodič pije a druhý mlčí. Psychoterapeut vysvětluje, jaké trauma si děti alkoholiků nesou do dospělosti

Nemáte dojem, že dnes rodiče buď nedávají žádné hranice, nebo to naopak přehánějí?

Když se podívám třeba deset, patnáct let zpátky, tehdy byly hranice hodně striktní, nekompromisní, výchova byla tvrdá, jak bychom dnes řekli. A pak se to přehouplo na druhý protipól. Když je pak dítěti patnáct, šestnáct let, je pozdě nastavovat hranice, to je už prakticky dospělý člověk.

Jak se absence hranic může v budoucnu projevit?

I když se neobjeví problémy přímo v rodině, děti pak můžou selhávat v momentě, kdy se dostanou mimo rodinu. Začnou se objevovat problémy se školou, v kolektivu, a v dospělosti pak hodně naráží i v pracovních kolektivech. Já vždycky říkám rodičům, co sem chodí, že nikdo z nás se nenarodil jako Rockefeller, takže pravděpodobně vždycky nad sebou budeme mít nějakého šéfa, který nám hranice prostě stanoví. A když na ně dítě není zvyklé, křehkost se projeví v tom, že nebude zvládat pracovní tempo, bude se rozpadat pod vlivem nějakých tlaků nebo stresů a obecně bude mít v životě problémy.

Mohlo by se vám líbit

Děti dokážou lhát už od osmi měsíců. A je to v pořádku! Rodiče by proto neměli nad malými lháři lámat hůl

S jakými problémy rodiče vstupují do programu pozitivního rodičovství?

Program se pyšní tím, že je vhodný pro jakéhokoli rodiče. Zčásti je to pravda, ale pro psychiatricky nemocné děti, myslím, vhodný není. Tam by se hodila spíše rodinná terapie. A s čím tedy rodiče nejčastěji přicházejí? Řekla bych, že je to takový hezký program pro běžně zlobivé děti.

Co je podle vás běžně zlobivé dítě?

Je to dítě, které třeba ještě nezvládá svoje emoce, nemá rádo změny nebo náročné situace. Případně se rodič dlouhodobě potýká s problémem, který vyvstává opakovaně. Příkladem je například dítě, které si lehne v obchodě na zem, začne kopat nohama, že chce bonbony a maminka je chudák celá ztrápená, protože neví, co ještě přijde. To je  běžná situace, kterou rodiče řeší a třeba by ji chtěli zvládnout líp. Ne křikem a hrocením. Na druhou stranu si myslím, že emoce k životu patří, patří ke každému člověku, tedy i k dítěti. A dítě podle mého názoru musí být trošku zlobivé, takže jde spíše o to nastavit ty hranice, aby byly přijatelné pro obě strany. Chtít, aby dítě vůbec nezlobilo, je nesmysl. Děti by neměly emoce potlačovat. V kurzu mluvíme spíše o tom, jak jim dát prostor, aby emoce projevily, a jak tam pro ně v tu chvíli být. Zeptat se, co potřebují. Jestli přítomnost rodiče chtějí, nebo nechtějí. A pokud ano, tak co můžeme udělat, abychom jim pomohli.

Program Triple P slibuje nastavování hranic bez křiku a trestů. Jak to může fungovat v praxi, když dítě vzdoruje nebo má silné výbuchy emocí?

V programu je celé jedno setkání, jak s vypjatými emocemi pracovat. A občas jde především o to uvědomit si, že to jsou moje emoce. Zároveň není cílem už nikdy na dítě nezakřičet. Myslím, že každý z nás má své limity. Ale spíše se bavíme o situaci, kdy je křik na denním pořádku. Že není jednou za čas. Třeba že se každé ráno odchází do školy s křikem nebo v napětí.

Rodiče mají někdy pocit, že selhávají, když si nevědí rady s chováním dítěte. Setkáváte se s tím často?

Hodně rodičů si říká, že v určitý okamžik selhali. Je to asi součást rodičovství. I náš program začínáme tím, že nás naučili ve škole spoustu věcí, ale jak být rodičem nás nikdo nikdy nenaučil. Máme předporodní kurzy, ale manuál na to, jak dítě vychovat, nám nikdo nedá. Každé dítě je své a má svůj temperament, stejně jako rodiče. A je na každém z nás, jak jsme silní jako rodiče, jak se s tím dokážeme popasovat a říct si: Prostě dělám to nejlepší, co můžu. A moje dítě nemá lepšího rodiče, než jsem já.

Co rodičům radíte?

Snažíme se jim připomínat, že jsou v tom spolu a že mají fungovat před dítětem jako tým. A v momentě, kdy třeba navzájem s něčím nesouhlasí, vyřešit si to mezi sebou, ale dítě do toho netahat.

Mohlo by se vám líbit

Proč se dnes rodiče svých dětí skoro bojí? Odborníci vysvětlují úskalí a omyly současné shovívavé výchovy

Pro rodiče jak starých dětí je program vhodný?

Program je rozdělený do dvou skupin. Skupina mladších dětí je od nuly až do dvanácti, ale reálně se spíše potkáváme s rodiči děti od tří let do dvanácti. A druhá skupina je od dvanácti do osmnácti let. Samozřejmě že rodiče mladších dětí řeší trošku jiné věci než rodiče těch starších.

Program je v rámci vybraných projektů zdarma. Je podle vás důležité, aby byla podobná preventivní podpora pro rodiny snadno dostupná?

Myslím, že ano. Pokud rodina bude muset někde shánět peníze, je menší šance, že se do programu zapojí. Momentálně je hrazený z grantu Ministerstva zdravotnictví.

Jaké malé změny v komunikaci s dítětem můžou mít největší dopad na atmosféru v rodině? 

Mnohdy stačí přijít k dítěti, snížit se na jeho výškovou úroveň, podívat se mu do očí, vzít ho za ruku, když bude chtít, promluvit na něj s nějakým požadavkem a nekřičet přes půl bytu, že si má jít čistit zuby. Stejně vás nebude poslouchat, je třeba zabrané ve své hře nebo do pohádky. Naše rodičovská autorita se nesníží, když si k němu klekneme. Důležitý je oční kontakt. Když chceme v práci, aby nás někdo poslouchal, taky se nedíváme na druhou stranu místnosti.

Platí to i u malých dětí?

Stačí, když si ověříme, že tomu, co říkáme, rozumí. Že je v jeho schopnostech, aby požadavek zvládlo. Protože v určitém věku není dítě schopné některé věci pochopit. Jenže rodiče si myslí, že ano. Takže je dobré si pro sebe ověřit, že mi to dítě nedělá naschvál. Ono třeba vážně neví, co má dělat. Nebo se stává, že mu dáme moc pokynů najednou. A teď si najednou nemůže vybrat, kterou z těch pěti věcí má udělat.

Se všemi radami ale rodič nemusí souznít…

Nemusí. Musí si říct: S tímhle souzním, to budu zkoušet. Ale pak jsou věci, které pro rodiče nejsou příjemné. Nejsou přirozené. Nezapadají do jejich rodinné kultury.

Co byste poradila rodičům, kteří mají pocit, že doma už zkusili všechno a stejně nic nefunguje?

Asi bych jim vzkázala, aby se trošku kriticky podívali na to, jestli opravdu nic nefunguje. Protože občas jsou k sobě až moc kritičtí. Někdy třeba nefunguje jen jedna věc a my máme tendenci tvrdit, že nefunguje nic. Přitom zdání klame.

Zdroj: Autorský rozhovor s psycholožkou Terezou Příhodovou