Umět se rozhodnout a nést důsledky svých voleb je výzva, říkají odborníci. Proč nás tak děsí to, že si vybereme špatně?

Něco nás na rozhodování děsí. Možná je to ten tichý hlas, který nám šeptá, co když se to nepovede? Co když to bude špatné rozhodnutí? Možná je to zkušenost z minulosti, kdy jsme se rozhodli „špatně“ a nesli následky déle, než jsme čekali. A tak raději čekáme, přizpůsobujeme se, necháváme věci plynout. Možná časem. Jenže i nerozhodnutí je rozhodnutí. Často nejméně vědomé, ale možná silnější. Právě schopnost rozhodovat se o vlastním životě patří mezi základní stavební kameny spokojenosti a duševního zdraví. Když ji nemáme, máme pocit, že věci nejsou v našich rukách.

Proč se bojíme rozhodnout

Rozhodnutí není jen volba. Je to závazek. Jakmile se rozhodneme, přebíráme odpovědnost za důsledky. Právě to je pro mnohé z nás největší výzva, protože ne vždy jsou důsledky příjemné. Najednou už nemůžeme říct „ono se to nějak stalo“, je to naše. A to je pro hodně z nás nekomfortní. Výzkumy zároveň ukazují, že ženy často čelí specifickému tlaku, který rozhodování komplikuje. Od malička nás vedli k tomu být ohleduplné, hodné, přizpůsobivé.

Umět naslouchat, ale méně už říkat, co chceme my. V dospělosti se to pak promítá do vnitřního konfliktu. Vím, co bych chtěla, ale co když tím někoho zklamu nebo naštvu? Co když budu vypadat jako sobec? A tak váháme. Ne proto, že bychom nevěděly, ale protože jsme se naučily pochybovat o tom, že naše potřeby jsou stejně důležité jako ty ostatních.

Autonomie není sobectví

Možná jste někdy slyšela větu: „Nemysli pořád jen na sebe.“ Jenže kde je hranice mezi zdravým sebevědomím a sobectvím? Odborníci v tom mají jasno. Autonomie neznamená ignorovat ostatní. Znamená umět zohlednit sebe. Je to schopnost říct si: tohle je můj život a já mám právo rozhodnout, jak ho budu žít. Bez neustálého hledání potvrzení zvenčí. Nemusí všichni souhlasit. A není to jen pocitová věc. Studie ukazují, že lidé (zejména ženy), kteří mají větší kontrolu nad svými rozhodnutími, vykazují nižší míru úzkosti, deprese a dlouhodobého stresu. Když si tedy dovolíte rozhodovat o svém životě, vaše psychika se stabilizuje.

Když rozhodnutí odkládáme

Na první pohled se může zdát, že nic zásadního se nestane. Život přece běží dál, věci se nějak vyvinou, situace se „vyřeší samy“. Jenže když rozhodnutí dlouhodobě odkládáme, postupně ztrácíme pocit kontroly nad vlastním životem. Místo aktivní role se dostáváme do pasivní. To auto neřídíme my, ale někdo jiný. Není vidu, že se objeví podrážděnost nebo nespokojenost. A pocit, tenhle život není můj. Navíc to není jen nějaký pocit. Výzkumy ukazují, že když dlouhodobě nemáme prostor rozhodovat o sobě, odnáší to i tělo. Více stresu, únava, horší kondice. Tělo totiž dobře ví, když dlouhodobě potlačujeme vlastní potřeby. Odkládání tedy není neutrální. Má svou cenu.

Rozhodnutí není správné nebo špatné

Kolikrát jste si už pomyslela, že existuje jen jedno správné rozhodnutí, takže vás přemýšlení nakonec paralyzuje, protože se ho snažíte najít. Když máme pocit, že to není ono, raději zůstaneme stát na místě a nehneme se. Jenže většina životních voleb není černobílá, není to jen o správně nebo špatně. Jsou to spíš různé scénáře, různé cesty, které vedou k jiným zkušenostem. Když zůstanete, něco získáte a něco ztratíte. Když odejdete, platí to samé. Odborníci v této souvislosti mluví o schopnosti „agentivity“, tedy nejen se rozhodnout, ale také své rozhodnutí aktivně žít. Možná nejde o to vybrat si dokonale, stačí, když si vybereme vědomě.

Jak se naučit nést důsledky

Bohužel, konkrétní manuál neexistuje. Každý máme jiné zkušenosti, jiné strachy i odvahu. Pomůže ale změnit způsob, jakým se na důsledky budeme dívat. Velmi často je vnímáme jako trest za špatné rozhodnutí. Co když jsou to ale „jen“ informace? Zpětná vazba, která nám ukazuje, co funguje a co ne. Ať už se rozhodneme jakkoli, něco nás to naučí. O nás samotných, o našich hranicích, o tom, co jsme ochotní přijmout a co už ne. Možná to nakonec funguje tak, že víc rozhodnutí uděláme, tím víc si začneme věřit.