Miloš Forman byl součástí mého života 18 let a obohatil mě, říká režisérka a výtvarnice Bela Schenková

Po více než dvaceti letech strávených na cestách s experimentálním divadlem ANPU a s divadlem bratří Formanů zakotvila Bela Schenková v Českém rozhlase. Touha po hledání, proměně a vnitřní svobodě se ostatně prolíná celým jejím životem. Od kočovného divadla přes rozhlasovou tvorbu až po aktivity spojené s pomocí opuštěným zvířatům. Jako audio režisérka získala hlavní ocenění na Prix Bohemia či cenu Audiokniha roku. Vedle toho se intenzivně věnuje výtvarné tvorbě, kterou nyní představuje i na výstavě v pražské Galerii 1, která potrvá do 24. dubna 2026. Jak vzpomíná na bratry Formanovy a kočovný život, co jí předali její předci a proč se rozhodla zachraňovat opuštěná zvířata? O tom mluvila pro Marianne.cz.

Začnu vaší výstavou. Jak tenhle projekt vznikl a jaká témata otevírá?

Pro mě je tvorba nejen relaxace a potřeba, ale i terapie. A tak se mi doma kupily obrazy, které už chtěly asi do světa, protože mě vybrali jako jednoho z dvanácti výtvarníků, kteří budou v roce 2026 v Galerii 1 vystavovat. A jaká témata otevírá? Pro mě jsou příroda, zvířata, spiritualita a vztahy absolutní součástí bytí. Tak nabízím návštěvníkům svůj osobní pohled na důležitost těchto věcí.

Ve svých projektech často propojujete umění s reálnými příběhy a problémy. Je pro vás při tvorbě důležitá osobní zkušenost?

Osobní zkušenost je pro mě nutnost. Bez té bych to asi nedokázala. S tím souvisí autenticita. Tam je pravda.

Je pro vás tvorba způsob komunikace s okolním světem, nebo spíše forma osobního zpracování témat?

Je to pro mě osobní zpracování témat. Takový pokus vykřičet do světa, co jsou pro mě priority, o co mi jde, na čem mi záleží, co mě ničí a co mě činí šťastnou. Každý si priority srovná v jiném věku a za jiných okolností. Někdo nikdy a někdo kráčí životem téměř bezchybně. Ale těch je opravdu málo.

Je někdo takový ve vašem životě?

Musím říct, že příkladem lásky a skromnosti a obětavosti je moje máma. Nepomlouvá, respektuje, je milující, čestná, ale já jsem to v dětství a v mládí brala jako samozřejmost. Až později jsem si uvědomila, že právě ona je jedna z těch vzácných lidí. A já vím, že mít tak blízko člověka, jako je ona a vidět tu čistotu duše je dar a veliká inspirace. Ovšem převzít od ní tyto ctnosti je přetěžký úkol. Kdyby se mi povedlo alespoň něco málo do sebe nasát, byla by to krása. Takže srovnat si priority je jedna věc, ale žít je už je těžší.

Ve vašem životě hrají roli i rodinné kořeny a silné příběhy předků. Ovlivnily vás nějak ve vaší tvorbě i v přemýšlení o světě?

Nevím, do jaké míry mě osud naší rodiny ovlivnil. Ale životem si ty příběhy, které jsou opravdu velmi silné, až neuvěřitelné, nesu s sebou. Nesu si je tak hluboko, že není dne, kdybych se s těmi mými blízkými, kteří už odešli, nespojila. Každý boží den v lese. Je to krásný. Vidím obrazy z jejich života a skládám si v duši velmi bohatý kaleidoskop.

Mezi vašimi příbuznými je spousta významných lidí, po vašem dědečkovi, který byl lékař, pojmenovali například v Bratislavě ulici. Po kom jste tedy zdědila umělecké geny?

Ano, dědeček Gejza Bárdoš byl přednosta experimentální patologie a velmi významný československý lékař. Po strýci je pojmenovaná nemocnice akademika Dérera na Kramároch v Bratislavě. Mámina teta byla Ester Šimerová Martinčeková, první dáma slovenského malířství. Pařížské Centre Pompidou od ní jako od jediného československého malíře (kromě Kupky) chtělo zakoupit obraz. Neprodala ho. Vše odkázala městu Liptovský Mikuláš, který ji takříkajíc nabídnul azyl poté, co v Bratislavě nesměla tvořit a její manžel advokát a později geniální fotograf Martin Martinček byl vystaven komunistické perzekuci. Velmi silné je také to, že její první manžel profesor Šimer během druhé světové války jako přednosta patologické fyziologie v Plzni ukrýval v nemocnici parašutisty z Operace Anthropoid a taky účastníky odboje. V září 1943 ho nacisté v Berlíně popravili.

Další zajímavý předek, mámin strýc, byl Sergej Charchoune. Jeho otec byl Slovák, který odešel do Ruska kvůli výzkumu bylin pro farmaceutický průmysl. Tam se oženil a se svou ruskou manželkou zplodil syna Sergeje. Sergej odešel studovat Akademii výtvarných umění do Paříže, kde žil až do své smrti a stal se významným představitelem ruské avantgardy. Já se absolutně neodvažuji říct, že jsem po těchto velikánech něco zdědila, co se týče talentu. Možná vášeň a nadšení?

Dlouhé roky jste kočovala s divadlem bratří Formanů, stavěli jste šapitó… to byl hodně netradiční život. V čem měl svoje kouzlo?

Kočovný život je jedno velké dobrodružství. Ale také dřina. Já si z tohoto období, kdy jsme čtrnáct let cestovali po Francii, odnáším něco, co se snad nedá ani popsat. Nejenom poznání různých koutů Francie, ale také přátelství mnoha lidí, kteří se mi hluboko vryli do srdce. A taky situace, kdy spolu léta žijí lidé různých národností, různých názorů, různých způsobů života, ale stejných hodnot.

Ve vašem životě se objevoval i režisér Miloš Forman. Čím vás inspiroval, nebo obohatil?

Miloš Forman byl součástí mého života osmnáct let. Byl to moudrý a vzdělaný muž, kterého jsem si vážila a měla jsem ho ráda. Obohatil mě spoustou rad a průpovídek, které se mnou rezonovaly. Třeba: Nikdy se nevyvyšovat. Méně mléka (tím myslel, nezahltit diváka či posluchače jen proto, že je to vaše dílo), dochvilnost je výsadou králů a nezapomínej na pokoru a vděčnost, i když ti někdo položí na hlavu korunu.

Kromě malování a režírování se věnujete i pomoci zvířatům. Zachraňujete například psy z romských osad. Jak jste se k tomu vůbec dostala, a změnila vás nějak tahle zkušenost?

Když se objevily první informace o množírnách a romských osadách, v kterých zvířata nesmírně trpí, rozhodla jsem se k našim psům adoptovat fenku. A tak jsem se seznámila s Denisou Červeňákovou, která je pro mě největší hrdinka. Založila sdružení na ochranu zvířat, po nocích a víkendech vyráží zachraňovat týraná, zraněná, zubožená zvířata, neví, co je oddych, dovolená, klid. Je absolutně oddaná zvířatům, přestože chodí normálně do práce a má dítě. Nejhorší je lidská lhostejnost. Hrabání jen na svém písku a opečovávání jen svojí zahrádky a tak dále. To „jen“ nás vede k záhubě. Od té doby, co ji znám, pomáhám s adopcemi psů a koček, pokouším se shánět finanční podporu a každá zachráněná psí či kočičí duše mě hřeje velmi u srdce.

Kolik máte doma psů?

Máme doma tři psy. Olinka a Bibi jsou z romských osad a Thea je přivezená z války z Ukrajiny. Dnes žijí jako aristokratky, chodíme do lesa, lítají, čmuchají, mají dost jídla a lásky. Užívají s námi teplo domova a naši přítomnost a já si říkám, jak je to nádherné dát někomu štěstí. A není to složité. Ten pes či kočka vám to tisíckrát vrátí.

Pomáhat je pro vás asi velmi důležité, někde jsem četla, že jste byla dobrovolníkem řádu sester Matky Terezy. Jak jste se k tomu dostala?

K sestrám jsem se dostala přes mého bývalého přítele. Šest let jsem pomáhala v řádu sester Matky Terezy pečovat o ty nejchudší z chudých. A je jasné, že díky téhle zkušenosti neberete věci jako samozřejmost. Já opravdu cítím vděk za každý den prožitý v lásce a s mírem v duši.

Myslíte, že si umíme pomáhat? O Češích se říká, že jsou štědří, pokud jde o pomoc, ale že mám rezervy.

Rezervy máme samozřejmě všichni. Jsou lidé soucitnější víc, a někteří míň. Bez soucitu to ale nikdy nemůže dopadnout dobře. Možná to bude znít jako klišé, ale jsem naprosto přesvědčená, že není. Láska nikdy netvoří zlo. Láska a soucit nám všem můžou vydláždit cestu životem, která dává smysl a nevede ke zmaru. Ale bohužel sobectví a nevzdělanost nás od štěstí vzdaluje.

Dávají vám vaše aktivity sílu a nabíjí vás to?

Ano, nabíjí mě to. Ale taky ráda lenoším, čtu na zahradě a plavu a jen tak koukám na keře, květy a mraky a uvědomuju si, jak ten život letí a jak je svět kolem nás překrásný. Třeba dnes jsem objevila mraveniště. Úplný zázrak.