„Někdy musí jít láska stranou,“ říká manažerka Senta Čermáková o tom, jak si najít partnera pro život

Jste výjimečná žena s výjimečným jménem. Jak jste k němu přišla?

Chcete slyšet oficiální, nebo neoficiální verzi?

Obě.

Ještě tak deset let zpátky jsem si myslela, že jsem Senta po hrdince opery Richarda Wagnera Bludný Holanďan. To byla oficiální verze. Pak je tady ale můj dědeček Albín Žabka, velký milovník oper a kin, otec čtyř dětí.

Tatínek vaší maminky…

Ano. Jedno ze svých dětí chtěl pojmenovat Senta, ale babička byla proti a my nevěděli proč. Až jsme se před pár lety z jeho deníků dozvěděli, že měl ještě před babičkou tajnou lásku Sentu. City byly podle všeho hodně silné...

Babička byla proti jménu z pochopitelných důvodů, proč se k němu přiklonila vaše maminka?

Chtěla udělat radost dědečkovi, který měl to jméno tak rád. V té době ještě neznala celou historii. Když jsem se narodila, myslela, že s výběrem jména bude spokojený, ale přišlo zklamání. Dědeček měl totiž Sentu v představách jako modrookou blondýnu a já byla černá jako uhel.

Jak se vám s tímto jménem žije?

Když jsem byla malá, byla jsem z něj nešťastná. Všichni si mysleli, že špatně mluvím a že jsem Lenka. A tak jsem si pak vymýšlela. Možná jsem díky tomu už tehdy pronikla do psychiky lidí a odhalila spletitost komunikace. Další potíž byla, že jsem se s tím jménem nikam neschovala. Všichni si mě pamatovali. Nemohla jsem moc zlobit. 

Můžete vysvětlit význam svého jména?

Senta znamená svatá v tom smyslu, že se snaží dělat dobré věci pro společnost.

Nomen omen.

Jak jsem s tím jménem byla jako malá nespokojená, tak teď ho mám ráda a beru ho jako součást osobního brandu.

Uvádí se o vás, že jste inovátorka, edukátorka, sama o sobě říkáte, že jste transformátorka. Čím transformujete postavení žen ve společnosti?

To je stále pole neorané. Transformovat postavení žen jsem začala, když mi bylo tak čtyřicet. Nenapadlo mě to samotnou. Přišla za mnou tehdy kamarádka Muriel Anton (bývalá CEO Vodafonu CZ, pozn. red.) a říká: „Sento, založíme organizaci pro mentorování žen,“ na což jsem odpověděla: „Proč ne!“ Ale trošku mě to překvapilo. Jako holka z inženýrské rodiny jsem nikdy nepocítila handicap být ženou, byla jsem naučená umět to samé, co muž. Necítila jsem se méněcennou. Muriel ale díky vedení komunikační společnosti poznala, že postavení českých žen je velmi špatné například oproti tomu, jak je to v Kanadě, odkud pochází. Vznikla Odyssey, která zřejmě jako první organizace začala přímo prosazovat ženy do českého managementu. Ženy tehdy mentorovali především muži, oni byli lídry a chtěly jsme, aby ženy učili ti nejlepší, jen tak se z nich mohly stát také ty nejlepší.

V té samé vizi jste pokračovala v organizacích Czechitas a Inspire & Impact Network…

Ano, dělám šéfku komunity zabývající se osobním rozvojem žen. Před zhruba dvaceti lety jsem si uvědomila, že moje kariéra letěla jak namydlený blesk. Měla jsem obrovské štěstí, navíc rodinné zázemí, dobré školy, firmy, mezinárodní příležitosti. Dělo se to všechno skoro samo. Ne každá žena to tak ale má, zároveň není důvod, proč by neměla, když si pořádně rozmyslí, co od života chce. Většina žen ale dělá chybu, že si nenajde čas na sebe, nemá chvíli se zamyslet, což je způsobeno i tím, že na české ženy je toho naloženo skutečně dost. Jsou na ně kladena mnohem vyšší očekávání oproti americkým či zmiňovaným kanadským ženám.

Senta Čermáková na jedné ze svých přednášek

Očekávání ve smyslu postavení ženy v roli matky, pečovatelky...

Přesně tak. Kdo půjde s dětmi k doktorovi? Kdo se postará o nemocnou tchyni? Pravděpodobně to nebude její syn, ale jeho manželka. Podobná očekávání se na ni jen valí. Vím, o čem mluvím. Sama jsem se v pětatřiceti rozhodla pro mezinárodní kariéru a místo podpory nejbližších jsem slyšela: „Proč jsi tedy měla děti, když chceš dělat kariéru?“ Ale já chtěla obojí. Můj muž při mně pevně stál. Bez manžela bych si neškrtla. Mnoho českých i moravských mužů by mě do tak velké kariéry nepustilo.

Jak by zněla vaše rada na hledání vhodného partnera? Jak poznat, že je to ten pravý?

Za mě - najít si co nejinteligentnějšího muže. Chytrost je v přímé úměře s tím, jaký prostor může žena od muže očekávat. Hledala bych i empatii, čeští muži jí tolik nemají, ačkoli i to se zlepšuje. Partner by měl být ochotný a schopný pomoci v domácnosti, neměl by být příliš sebestředný, a to i kdyby byl sebepohlednější a sebebohatší. A možná bych i přihlížela k tomu, zda je z větší rodiny. Takoví lidé umí přirozeně kooperovat a dělit si práci.

Co láska? Jakou v tom všem hraje roli?

Je ohromně důležitá, ale není jediným kritériem. Co když se zamilujete do kriminálníka? Pak musí jít láska stranou. Životní partner není jen o lásce. Musíte si představit, že spolu budete prožívat řadu krizových situací, vychovávat děti, řešit finance. Musíte přemýšlet v dlouhodobém horizontu.

Je paradoxní, že jste původně nechtěla manžela ani rodinu a máte nadmíru spokojené čtyřicetileté manželství, dvě úspěšné dospělé děti, skvělou snachu a dvě nádherná vnoučátka.

Můj život je plný paradoxů. Nedělá mi problém přizpůsobovat svá rozhodnutí tomu, co mi v životě přichází. Zcela jistě mě posílilo, že pocházím z láskyplné rodiny, která mi pomohla vybudovat dostatečně silné sebevědomí. Vstupovala jsem do života neochvějná. Myslela jsem si, že nepotřebuju chlapa. Když jsem ale potkala svého muže, byl natolik fantastický, že jsem to přehodnotila. Ostatně to samé učím ženy. Ať si udělají akční plány, ale ať se neuzavírají do dogmatických schránek. Měly by si vždy nechat prostor, kde je možné manévrovat s ohledem na to, co se jim zrovna děje doma, v práci, ve vztazích. Někdy to může být pořádná divočina.

Myslíte si, že i to, že máte takového partnera, vás dostalo tam, kde jste?

Určitě. Myslím, že jsem díky němu pokračovala v linii, kterou nastavili doma, kde mi věřili, podporovali mě a nebáli se mi říct, jak jsem dobrá, ale také, kde dělám chyby. Tím pádem jsem byla ještě lepší. Byl tím nejlepším, co mě potkalo. Kdybych šla svou původně naplánovanou cestou, byla bych strašně nudná. On mě naučil radosti života. Cestování, čtení americké literatury, divadlo, alkohol… 

Neřesti…

Neřest, ano vnesl mi do života neřest. Chvála! Byla jsem matematik a zůstala bych ve své bublině, dva plus dva jsou čtyři. Byla bych robot.

Jaká je největší slabina českých žen?

Nevěří si. Žijí v domnění, že jsou slabé pohlaví a myslí si, že svět je postaven na materiálních věcech typu auto, dům… Asi je to pořád daň za desetiletí komunismu. Touha mít pěkné věci a díky nim se odlišit. Důležité je ale zdraví, vhodný partner, rodina, harmonie, kamarádi, vzdělání. Zní to jako klišé, ale je to tak a právě to vede ke spokojenému životu. Ve svých bezmála šedesáti si nemyslím, že můj největší úspěch je, že jsem udělala zahraniční kariéru, to odvane čas. Za nejpěknější považuju, že mám opravdové přátele po celém světě. Všude se cítím tak trochu jako doma. Jsem ve světě jako ryba ve vodě. Na tuhle Zemi patřím.

Vaši kariéru ale opomenout nelze. Proč jste si zvolila zrovna IT?

Pro IT jsem se rozhodla, když to ještě vůbec nebylo sexy. Táta už tehdy umělou inteligenci řešil, byl jedním z prvních, asi jsem to tedy měla v genetickém kódu. Srdce mě původně táhlo k medicíně, ale říkala jsem si, že v IT budu jednou z mála žen. Byl to pragmatický tah šachovou figurkou. A tak jsem šla na biokybernetiku, kde se snoubila svým způsobem medicína s technickým oborem. Do toho přišla politická změna, byla jsem ve stávkovém výboru, kde jsem si prvně sáhla k řízení lidí, rozdělování peněz a uměla jsem s počítači jako jedna z mála. Byla jsem u toho.

Umělá inteligence je hodně diskutované téma. Můžete v kostce shrnou plusy a minusy AI?

Vzala se lidská inteligence a dala se do krabičky, to je jednoznačné plus. Zmapovali jsme díky velkým jazykovým modelům myšlení lidstva. Na řešení problémů nejsme sami, díky AI máme k dispozici všechny encyklopedie, knížky, vědecké studie. Poznatky se dají mnohem lépe a rychleji propojovat mezioborově. V tom je obrovský potenciál a očekávám, že se díky tomu budou dít velké věci. Ovšem největší plus AI je vlastně i minusem. Lidé začnou hloupnout, začnou se slepě spoléhat na AI a její odpovědi. Generace teď narozených dětí bude těžko hledat motivaci se cokoli učit, když AI nabízí odpovědi po ruce. Navíc se rozevřou nůžky mezi chudými a bohatými. Teď stojí placená verze AI drobné, ale co když se poplatky rapidně zvednou? K AI tak budou mít přístup jen movitější.

Lze předpokládat, jakou cestou se bude AI vyvíjet?

Těžko odhadovat. Důležité je, aby se na vývoji umělé inteligence podíleli nejen programátoři a inženýři, ale také sociologové a filozofové. AI není jako IT. Umělá inteligence je nový člověk.

Jak by se mělo lidstvo k AI postavit?

Správně. Někde povolit, někde zakázat. Je obrovský rozdíl, jak a kdo s AI pracuje. Na vysokých školách své studenty nabádám, aby s AI pracovali co nejvíce, u nich zafunguje jako akcelerátor. Ale u dětí, které ještě nemají vyvinuté myšlenkové struktury, názory na svět, celkově vyvinutý mozek bych zakazovala. Učila bych je principy, co je umělá inteligence, jak s ní nakládat, ale nepouštět je k ní. Až nám ji jednou vypnou, budeme mít generaci, která nespočítá ani Pythagorovu větu. Upřímně, když o AI přemýšlím filozoficky, je spíš zlo a lidstvu nemůže přinést nic dobrého, protože na ni nejsme připraveni. Kdybychom byli, byla by to jiná.

Na co nejčastěji ptáte umělé inteligence?

Na knížky. Jsem vášnivý čtenář. Ale stavím si s AI také svůj „druhý mozek“. Na aplikaci NotebookLM si skládám své profesní zájmy, rozvojový plán, i koníčky. A s AI chatboty konzultuju všechny strategie, které vymyslím.

Vaší doménou je objevování lidského potenciálu. Co považujete za svoje největší talenty?

Mám celoživotně dostatek energie, mám dobrý odhad na lidi, jsem velmi optimistická a zároveň tvrdohlavá. Když si vezmu něco do hlavy, většinou to prostřelím. Asi jsem i odvážná.

Asi?

V Americe bych „asi“ vynechala, ale v českých kotlinách se nosí skromnost. Kdybych řekla: „Jsem odvážná a inovativní,“ lidé si to vyloží, jako že jsem nafoukaná. V Česku je lepší být nohama na zemi. Nechci se vytahovat.

Umíte k sobě být kritická, co jsou vaše slabé stránky?

Jsem netrpělivá a neposlušná. Neuznávám autoritu, když je autoritou jen z pozice moci a ne morální. A nerada se doprošuju.

Jak se umíte ocenit?

Umím si udělat čas sama na sebe, na své přátele. Přemýšlím nad životem, nad sebou a vlastně se pořád poznávám. Proč jsem udělala to a ne ono.

Sama sobě terapeutem.

Nebo mentorem.

Posilujete neustále kromě sebevědomí i sebedůvěru.

Ta je nesmírně důležitá. Řídím se Danielem Kahnemanem, který radí smiřovat se s tím, co se nám nepovedlo, odpustit si to. Když se nám něco povede, a mohou k tomu vést neuvěřitelné náhody, je to zároveň projevem našich nejsilnějších talentů. Smutné je, že lidé většinou dokážou bez okolků říct, co se jim nepovedlo, ale nad tím, co se jim povedlo, dlouze přemýšlí. Mnohdy bez výsledku, přitom je to hloupost. Muselo se jim podařit hodně věcí. Neumí si užít ten moment, kdy jsou na vrcholu.

Jak takový vrchol poznat?

Jednoduše. Když jste na vrcholu, nemyslíte na nic jiného. Dostáváte se do flow, nemáte hlad, žízeň, jste pohlceni euforií poznání. Jako stav beztíže, absolutní štěstí.

Zdroj: autorský text, rozhovor se Sentou čermákovou