Tereza Ramba: S hodnýma holkama jsem skončila, už se nesnažím vyhovět všem. Pomohla mi v tom role Monyové

Před pár dny jsem zhlédla minisérii Monyová, která vychází z tragického osudu známé spisovatelky a vy jste v ní ztvárnila hlavní roli. Seriál mě zasáhl – i proto, že jsem dříve hltala spisovatelčiny knížky. Pořád jsem plná dojmů, především těch bolavých. Vzpomenete si, jaká byla vaše první reakce, když jste si přečetla scénář?

Ani nevíte, jak mě těší, že jste sérii viděla a že vás zasáhla. Mě se scénář také dotkl, lákalo mě jméno režisérky Zuzany Kirchnerové, od Aničky Geislerové jsem slyšela úžasné příběhy o jejich filmu Karavan. Je to silný příběh o silné ženě a zároveň společenská osvěta – tvůrci chtěli seriálem otevřít diskuzi o domácím násilí. Ačkoli jsem už měla jiné projekty a kolem obsazování byla spousta čachrů machrů, nakonec mě Zuzana přesvědčila. Na jednu stranu jsem byla nadšená, ale zároveň jsem věděla, že to bude spousta práce, a měla jsem z tématu strach. Nakonec jsem si vyčistila dvě třetiny roku od jiného programu a dělala jen Monyovou. A jsem za to strašně ráda.

Simona Monyová byla divoká, kontroverzní, živelná. Nejde o pohádkovou princeznu, co tiše sedí v koutě.

Jak dlouho jste se na roli připravovala?

Příprava byla zásadní, protože na seriál je méně času než na film. Celý štáb jí věnoval spoustu energie, péče a času. S režisérkou jsme si to poctivě odseděly, pár měsíců na přípravu a pak natáčení. Zpětně viděno to byl masakr, některé scény byly naprosto šílené. To mohu potvrdit.

Když točíte okamžiky plné násilí, potřebujete to pak rozdýchat?

Rozhodně. A to jsem si myslela, že si už umím od role držet odstup. U Monyové jsem zjistila, že to tak vždycky není. Neexistuje mustr na to, jak vypnout sebe. Když si odmyslíme blýskavé pozlátko červených koberců, je herectví profesí, kde je člověk vlastně velmi osamělý. Na své emoce je sám. Prožíváte cizí příběh, ale slzy jsou vaše. Anebo modřiny, ty jsou taky skutečné.

Mohlo by se vám líbit

„Monyová udělala pro svoji ochranu snad všechno a stejně to nepomohlo,“ říká režisérka stejnojmenného seriálu

Modřiny? Opravdu?

Když vás váš herecký kolega omylem zmáčkne trochu moc, nebo vy jeho, nějaké se sem tam objeví. To je běžná daň za autenticitu, i když se všichni snažíme se tomu vyhnout. Některé scény se prostě těžko fingují. A někteří herci jsou velmi pudoví, fyzičtí. Někdy se stane chyba, jindy se špatně dohodnete. Jednou jsem hrála Julii na Hradě s otřesem mozku, protože mi kolega bouchnul hlavou o sklo. Myslím, že už mě v téhle oblasti máloco překvapí.

Čím se vás role Simony Monyové osobně dotkla nejvíce?

Hluboce mě zasáhla její síla navzdory situacím, kterými procházela. A možná právě proto, že jsem si neudržela úplný odstup, jsem se toho od ní i hodně naučila. Byla to výjimečná, charismatická žena s velkým smyslem pro humor a s energií tanku. Zároveň byla komplikovaným člověkem s komplikovanými emocemi. Často mě napadalo: Proč od agresora neodešla? Proč si to všechno nechala líbit? Vždyť byla tak úspěšná, krásná, měla přátele. Dospěla jsem k závěru, že Simona se zkrátka rozhodla, že to vydrží pro rodinu. Že své druhé manželství nenechá padnout.

Občas mi připadalo, že je velmi krutá vůči sobě samotné.

Ano, byla vůči sobě až neuvěřitelně agresivní. Když jsem pročítala její knížky, často o sobě mluvila jako o staré, ošklivé, nepoužitelné. Úplně jsem si v duchu říkala: A dost!

Přestože je pro vás občas těžké držet si od rolí odstup, předpokládám, že máte nějaké způsoby, jak se nenechat pohltit až příliš.

Je pravda, že dřív jsem mohla v rolích třeba zešílet. Nijak jsem se nechránila, neměla jsem žádné hranice. To se radikálně změnilo poté, co přišly děti. Nebo možná už s Matym (manželem Matyášem Rambou – pozn. red.). Je z jiného oboru, neměl pro to pochopení a naučil mě, že můžu být prostě a obyčejně v klidu. Jsem hlavně máma, tak to zkrátka je. Ne vždycky to jde – někdy si trochu uletím a potřebuji být pár hodin sama. Ale většinou už to zvládám lépe.

Být optimista je v téhle době těžké. Musíme mluvit otevřeně se svými dětmi, to je ta nejdůležitější investice do budoucnosti. V podstatě láska.

Co pro vás prožívání příběhů cizích lidé znamená osobně?

Vždycky si něco důležitého odnesete i pro sebe. V tom nejlepším případě si při tom zpracujete i nějaké svoje pekelné věci, necháte tam i nějaké ty svoje hnusy. Pracuji s tím i terapeuticky.

A Monyovou už jste si zpracovala?

Myslím, že ještě úplně ne. Zrovna před pár dny jsem zjistila, že se mě to stále dotýká. Dělali jsme s mistrem zvuku Martinem Ženíškem a Zuzou postsynchrony šestého, posledního dílu, který je brutální. A já zjistila, že si z toho dílu skoro nic nepamatuju. A především mi bylo strašně smutno. Říkala jsem to Zuzce a zvukaři a potvrdili mi, že mají podobné emoce. Popisovali, že to na nich leží jako těžká deka.

Líbilo se mi, že jste hrdinku ztvárnila jako nejednoznačnou ženu s rozpory a stíny. V některých rysech může divákům připadat i nesympatická, umí být sebestředná, agresivní…

Nechtěli jsme vyprávět černobílý příběh o zlém agresorovi a chudákovi hodné holčičce, která neví, co se sebou. Já osobně s hodnýma holkama už skončila. Dlouho jsem se snažila všem vyhovět, ale pak jsem zjistila, že už to tak nechci. Simona pro mě byla skvělým převozníkem, jak se v této schopnosti zdokonalit. Byla divoká, kontroverzní, živelná. Dost agresivní. Nejde o pohádkovou hrdinku, princeznu, co tiše sedí v koutě. Příběh vypráví o toxickém vztahu, který překročil všechny hranice. A bohužel skončil tragicky.

Stejně ambivalentně na mě působil i druhý manžel hlavní hrdinky, jehož ztvárnil Igor Orozovič. Ačkoli jsou v seriálu scény, kde vystupuje jako starostlivý a pečující, u jiných scén na mě působil vysloveně děsivě.

Musím přiznat, že moje tělo při některých scénách reagovalo až fyzickým odporem. Zpětně jsem se na ně ani nechtěla podívat.

Neměla jste ze svého hereckého kolegy někdy až strach?

Všichni jsme spolu neustále živě diskutovali. Hodně jsme si povídali, sdělovali si své emoce. Občas jsme při natáčení lehce improvizovali, intuitivně jsem zakřičela. Dokonce jsem v jednu chvíli myslela, že mu tu facku vrátím.

Co byste chtěla, aby si ze seriálu odnesli diváci?

Přála bych si, aby měl seriál společenský dopad. I kdyby to mělo pomoci vymanit se z toxického vztahu nebo říct ne jednomu člověku, je to pro mě skvělé. Mě osobně to ve schopnosti říkat ne posílilo hodně. A hlavně bych si přála, aby to byla dobrá filmařina, i když je to seriál.

• Šestidílný seriál Monyová zpracovávající tragický osud spisovatelky Simony Monyové právě běží na televizi Oneplay. Kromě Terezy Ramba, která ztvárnila hlavní roli, v něm uvidíte také Igora Orozoviče (spisovatelčin druhý manžel), Kryštofa Hádka či Jenovéfu Bokovou. Rodina Simony Monyové dala k natáčení souhlas.

Mluvila jste o tom, že už nejste hodnou holčičkou. Vzpomínáte si na nějaký zlomový okamžik, kdy vám došlo, že nechcete nebo neumíte vyhovět všem?

Je to moje téma už dlouho a stále se s ním vyrovnávám. Díky terapiím a taky díky sebevědomí, které ve mně narostlo i zásluhou mateřství, mi to jde líp a líp. Pomáhá mi taky to, že jedno z mých dětí je holčička. Přála bych si, aby se v životě neupozaďovala, aby žila ve zdravých partnerských i kamarádských vztazích. A protože děti se nejlépe vychovávají nápodobou rodičů, rozhodla jsem se chovat k okolí i k sobě tak, jak bych chtěla, aby to měla i moje dcera. Začít u sebe.

Přispěla k té změně i vážná nemoc, kterou jste před časem prodělala?

Rozhodně to bylo formující. Nechtěla bych to už nikdy zažít, ale paradoxně jsem za tu nemoc vděčná.

Muselo to být hrozné… ta bolest a bezmoc.

Prakticky jenom ležíte ve tmě a tichu a nemůžete se pohnout. Dostanete hrozný strach, že se bez vás všechno zhroutí. Ale pak zjistíte, že to tak není, že věci fungují i bez vás. To je věc, která mě zásadním způsobem uklidnila. Vždycky jsem měla pocit, že musím mít nad vším kontrolu a nic se beze mě neobejde. No a další věc je, že se z toho všeho ležení začnete nudit. To jsem nikdy předtím nezažila. Ale z té nudy nakonec vzešel obrovský klid.

Co vám ten klid přinesl?

Srovnaly se mi myšlenky a najednou jsem jasně věděla, co chci a co nechci. Že s některými vztahy bude třeba se rozloučit a některým naopak budu muset věnovat víc péče a pozornosti. Najednou bylo všechno čisté jako sklíčko.

Na co jste se nejvíc těšila?

Ze všeho nejvíc jsem se těšila na malé věci, jako třeba že půjdu na procházku. Když mi pak lékaři dovolili přečíst si pár stránek knížky, byla jsem zaplavená radostí. Byl to pro mě malý zázrak. Největším poznáním, které jsem si z nemoci odnesla, bylo, že k sobě budu muset přistupovat jinak. Předtím jsem na sebe byla pyšná, jak se mi skvěle daří skloubit práci a péči o rodinu. Jenže jsem u toho zapomínala na sebe.

Jak vychováváte děti – kromě toho, že se snažíte jít jim příkladem?

Určitě dělám spoustu chyb, ale to k tomu patří. Nejsem perfektní máma, ale chci být přítomná máma. Záleží mi především na tom, abych tu pro ně byla. Abych s nimi trávila čas, věnovala se jim. Nechci, aby mi utekla ani minuta. Našla jsem se v tom a moc mě to baví.

Dokážete si představit, že byste se kvůli dětem úplně vzdala práce?

To ne. Moje práce se dá s mateřstvím skvěle kombinovat. Miluju ji a snažím se děti naučit, že práce může být vášeň. Řekla bych, že teď je to takové hezky vyvážené. Mám výhodu, že si v práci můžu odpočinout. S Matyášem to máme podobně. A o to víc si vážím času s dětmi a snažím se ho využít na maximum. Když přijdu domů, vypínám telefon. Přišlo by mi divné si s nimi povídat a hrát a zároveň u toho projíždět sociální sítě. Když jsou děti uvolněné, je větší šance, že se vám třeba s něčím svěří. Dítě vám nikdy neřekne, co ho trápí, když nemá jistotu, že ho opravdu vnímáte.

Dočetla jsem se o vás, že máte rozepsaný scénář na film. Jak jste daleko?

Ty scénáře jsou rozepsané dokonce dva a pár dalších mám v hlavě. Nějak se k tomu nemůžu dokopat. Je to hodně práce, scénář se musí vysedět. Mám taky už dlouho napsanou knihu, román, ale nemůžu se dostat k tomu, abych ji zredigovala. Kde ten čas vzít? Jsem vyděšená z toho, jak rychle děti rostou. A já si je strašně chci užít. Teď mají prostě přednost.

Vaše knížka o cestování, nazvaná Dobrodruhům, má velmi příznivé reakce čtenářů. Je nějaká země, která vám obzvlášť učarovala?

Miluju třeba Kostariku – především proto, že je tam strašně moc zvířat. Nějaké potkáte prakticky na každém rohu. Ale moje úplně nejoblíbenější země je Vietnam. Zbožňuju vietnamské jídlo a vyhovuje mi i to asijské parné počasí. Ale stejně tak mám ráda i ledové země. Moc jsem se chtěla podívat do Země Františka Josefa. Když byly děti malé, nakoupila jsem jim spacáčky a měla jsem v plánu vyrazit, ale v té době jsme docestovali nejdál do Egypta. Teď se konečně chystáme na velkou cestu – obytňákem po Evropě.

Jak taková dobrodružství zvládají děti?

S manželem jsme velmi chaotičtí a i náš život je takový – plný akce a změn. Díky tomu jsou naše děti takové dost odolné. Cestování oba absolutně milují. Je to pro nás způsob, jak si oddychnout a vypnout. Původně jsem na dovolené chtěla dopsat knížku a scénáře, ale pak jsem si říkala – co kdybych prostě ráno hodila párky a vajíčka na gril, pak se dívala, jak si děti hrajou, pak si dala presso a šla se otužovat do bazénu?

To zní jako skvělý plán. Mimochodem, budete tam sledovat zprávy? Sledujete společenské a politické dění?

Od doby, co mám děti, jsem sledování zpráv z politiky velmi omezila. Někdy je náročné zpracovat takové množství informací, navíc často opravdu hrozivých. Mám pocit, že v současné době ve světě panuje obrovská nejistota. O to důležitější je, aby si každý z nás udržel něco, co ho drží nad vodou a dává mu klid. Pro mě je to rodina. To je můj klid, jistota a stabilita. Nechám si ty zásadní věci převyprávět od Matyho, ale určitě se pokusím o co největší odpojení od zpráv.

Máte ještě nějaký jiný tip, jak si zachovat trochu zdravého rozumu?

Spousta věcí mě na současném světě trápí, ale pořád si myslím, že je ještě čas tuhle zatáčku vybrat. Možná bylo potřeba, abychom se trochu vyděsili a začali se ve volbách rozhodovat lépe. Pořád věřím, že to dobře dopadne. Jsem pyšná na našeho pana prezidenta, uklidňuje mě.

Takže jste optimistka.

Být optimisticky naladěný v této době je fakt těžké, ale jsem. Musíme začít každý u sebe, mluvit otevřeně se svými dětmi, to je ta nejdůležitější investice do budoucnosti. V podstatě láska.

Mohlo by se vám líbit

Móda podle Terezy Ramba: Co považuje za absolutní základ šatníku a jakými třemi slovy by popsala svůj styl

Teď trochu na lehčí notu. Povídáme si spolu v pražské botanické zahradě. Za chvilku si vás tady vezme do parády vizážistka / stylistka a bude vás líčit a šatit. Jak vás tahle část práce vlastně baví?

Upřímně? Ani moc ne. Sama se skoro nemaluju. I když teď mám takové období, kdy si říkám, že bych měla začít. Když jsem byla mladší, měla jsem vždycky pocit, že mě líčení spíše zošklivilo, ale teď se mi zdá, že to začíná být naopak. (smích) Přitom se o sebe moc ráda starám. Miluji třeba mořskou sůl ve vaně, ráda používám pleťové krémy. Ale kdykoliv mám na obličeji make-up, mám pocit, že jsem v práci.

Make-up je vlastně váš pracovní úbor.

Je to tak. Mám to zkrátka spojené s tím, že většinou se to děje ve 4:30 ráno. Málokdy se mi stane, že bych si pro sebe udělala hezkou chvilku a jen tak pro radost se namalovala. Ale pozor, dokonce už jsem si pořídila taštičku, kde mám svých šest základních produktů! Takže teď, ve věku třiceti šesti let, se to fakt asi láme. Někdy si to ale umím vychutnat, třeba když s mámou a ségrou jedeme třeba do Varů a prožijeme tam hezký den.

Když už zmiňujete ty Vary – máte ráda festivaly? Filmové premiéry? Červené koberce?

Docela mě to stresuje a bývám z nich nervózní. Ale jednu filmovou premiéru jsem si vysloveně užila, a to Zápisník alkoholičky. Bylo to uvolněné a příjemné. Prostě jsme se rozhodli, že se naprosto uvolníme a ten film oslavíme, jak si zaslouží, ukončíme ho.

Jaké to je, když vás lidé zastavují na ulici?

Ten pocit bych popsala slovem otupělost. Proto mi mimořádně prospělo, když jsem si před časem nechala odbarvit vlasy na blonďato kvůli roli ve filmu Bohdana Slámy. Nikdo mě na ulici nepoznával a bylo to naprosto skvělé!

Jaké nejčastější představy mají lidé o herečkách?

Že jejich život je nevšední a neobyčejný. Osobně si myslím, že vypadám dost obyčejně a dělám celkem obyčejné věci.

Ještě k těm blonďatým vlasům – je rozdíl mezi tím být brunetkou a blondýnkou?

V seriálu Monyová mám černočerné vlasy a k tomu protetickou masku, což je velmi delikátní záležitost, která se dělá tak, že kromě lepení masky vám jakoby roztáhnou různé části obličeje, dají vám tam lepidlo a zkoušejí vám tu kůži „pomačkat“. K tomu jsem měla deset kilo dole. Připadala jsem si jako chodící zombie, cítila jsem se staře a vysátě.

Jak jste hubla? Cvičením, nebo dietou?

Bylo to pečlivě řízené a ošetřené. Nechtěla jsem kvůli tomu podnikat nějaké hlouposti. Neměla jsem v plánu hubnout běžným, nezdravým způsobem jako u Zápisníku alkoholičky, a producenti mi vyšli vstříc. Dostala jsem úžasnou trenérku Báru, která mi pomohla vymodelovat tělo a nastavila stravu. Je skvělá a spolupracujeme dosud. Teď už zase jím celkem normálně. Třeba včera jsem jedla jenom croissanty s čokoládou, což teda nikomu nedoporučuju, ale nepříjemné to není. (smích) Díky tomu, že to bylo kontrolované, jsem se mohla soustředit na herectví a po skončení natáčení jsem neměla výkyvy váhy ani žádné jiné problémy. Zhubnout ale byla tvrdá práce, to nepopírám. Měla jsem jídelníček a denně jsem cvičila, i při filmování. Na některé finální scény jsme to museli hodně utáhnout.

A jaké je tedy být blondýnkou?

Blonďaté vlasy mi daly nový dech a mám pocit, že mě nakoply. Strašně si to užívám. Myslím, že pro Bohdanův film to bylo důležité. Ale blonďaté barvě jsem především vděčná za soukromí. Navíc jsem v ní trochu víc podobná dětem – obě mají velmi světlé vlásky, takže vypadám víc jako jejich máma.

Co byste si přála vy sama?

Víte, v mojí profesi mě pořád někdo nabádá, co mám říkat, kým mám být a jakou mám mít barvu vlasů. Ze všeho nejvíc bych teď chtěla s tím experimentováním, co se týče vlasů, přestat. A co se týče filmu, moc bych si chtěla odpočinout od dramat a střihnout si zase nějakou pořádnou komedii. Prostě něco odlehčeného. Jednoduše si dát na chvíli pohov a zase načerpat sílu. A přesně to taky udělám.

• Tereza Ramba se narodila v roce 1989 v Praze a vystudovala Pražskou konzervatoř. Patří k nejvýraznějším tvářím současného českého filmu. Hrála ve snímcích Rafťáci, Bobule, Zápisník alkoholičky nebo Cukrkandl. Za hlavní roli v tragikomedii Vlastníci dostala Českého lva. Jejím nejčerstvějším počinem je seriál Monyová, který bude mšl v červnu premiéru na Oneplay. Tereza Ramba se zapsala nejen do filmového, ale i literárního světa. Její kniha Dobrodruhům líčí příběhy z cestování. S tanečníkem Matyášem Rambou má Tereza šestiletého syna a čtyřletou dceru.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Tereza Ramba: Hraju cizí příběhy, ale slzy jsou moje “ v časopise Marianne 06/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.