Vladimír Polívka: Po narození dcery se vyplnila všechna klišé, kterým jsem se vysmíval. Jsem pyšný táta s kočárkem

Sedíme teď sice u kávy, ale ve vinárně v centru Prahy, tak mi to nedá: jaký vztah máte k vínu?

Mám svoji domovskou vinárnu. Jmenuje se Wine Office, patří kamarádovi a chodím tam už dlouho. Je to místo, kam se vždycky nějak přirozeně stočí moje kroky, ať už jdu odkudkoli. Mají tam dokonce malý salonek, který nese moje jméno. Samozřejmě na tom nemám žádnou zásluhu v tom smyslu, že bych ten podnik budoval, ale mám radost, že jsem do něj přivedl spoustu lidí z divadla i muzikantské scény. K vínu mám tedy blízký vztah, a to i kvůli tomu, co kolem sebe vytváří. Nejde jen o chuť, ale o atmosféru, setkávání. V tomhle je pro mě víno dost specifické.

Bílé, nebo červené?

Bílé v létě, červené v zimě. Mám to takhle rozdělené úplně přirozeně. Je to trochu jako s fajfkou – tu si taky dám spíš v zimě.

Díky mamince Chantal Poullain máte i francouzské občanství. Neměl jste někdy chuť z Česka na delší dobu odejít?

Cestování jsem vždycky vnímal spíš jako příležitost něco poznat, nejen ta místa, ale i sám sebe. Proto jsem třeba nějaký čas strávil v Kanadě. Ale že bych měl potřebu „zmizet“, to ne. Mám tuhle zemi strašně rád, je mi v Česku dobře. Považuju ho za místo, které má před sebou spoustu výzev, ale zároveň tady tomu tak nějak rozumím a cítím, že mám k té zemi vztah. Znám hodně lidí, kteří si neustále stěžují, jak je tady špatně. Tak jim říkám: zkuste si žít třeba v Paříži. To je jiný svět! Francouzské občanství vnímám jako takový dar. Mám tam rodinu, ke které mám blízko, a jsem za to vděčný. Ale představa, že bych měl odejít natrvalo, je pro mě spíš bolestivá.

A co Morava? Máte k ní taky blízko, třeba díky tatínkovi Bolku Polívkovi?

Morava… to je vlastně taková Provence Česka. Třeba takovou Pálavu by ocenil i kdejaký Francouz. Mám tam dům, kam se rád vracím, kde si odpočinu a zároveň se o něco starám. Přijde mi důležité mít něco, o co pečujete, co postupně dáváte dohromady. Není to tedy přímo na Pálavě, ale na Vyškovsku. Na první pohled nenápadné místo, které v sobě skrývá velkou krásu.

Herectví je asi můj osud. Zkoušel jsem se mu i vyhnout, dělat jiné věci, ale stejně mě to vždycky přivedlo zpátky.

Pojďme v čase zpátky. Překvapilo mě, že jste chodil na církevní základní školu.

Nedávno jsem byl na jedné talkshow s devatenáctiletým klukem z Prahy. Byl hrozně fajn, ale když se mě zeptal „Vy jste chodil na Cyrilometodějskou církevní základní školu v Brně?“, díval se při tom na mě dost vyděšeně. Chápu, že pro někoho to může znít skoro jako z jiného století. A ono to vlastně bylo v jiném století! (smích) Na prvním stupni jsme měli dvě řádové sestry, chodili jsme na mše. Zní to zvláštně, ale ve skutečnosti to byla úplně normální, a hlavně velmi dobrá škola.

• Vladimír Polívka se narodil se roku 1989 v Ženevě rodičům Chantal Poullain a Boleslavu Polívkovi. Má pět sourozenců – například herečku Annu Polívkovou. V osmnácti letech odešel na půl roku do Kanady, kde studoval angličtinu a částečně i herectví. Závodně se věnoval snowboardingu. Byl členem Klicperova divadla v Hradci Králové a Dejvického divadla v Praze. Se svou partnerkou Magdou má dceru Rozálii Charlotte, která se narodila v prosinci loňského roku.

Přivedla vás škola k víře?

Spíš bych řekl, že jsem k všem těm ikonám a rituálům od začátku cítil určitý odstup. To mi nikdy nebylo blízké. Na druhou stranu víra jako taková ve mně nějakým způsobem rezonuje. Když se o to člověk začne víc zajímat, uvědomí si, že v křesťanském dědictví je mnoho vrstev a jednou z jeho úloh je držet společnost pohromadě nebo ji někam směrovat. K tomu mám respekt, určitě ale nejsem praktikující katolík.

Vyrůstal jste v herecké rodině. Myslíte si, že byste v sobě lásku k divadlu našel, i kdyby tomu tak nebylo?

To je těžké říct. Pro mě je to asi osud. Dokonce jsem se tomu snažil vyhnout. Zkoušel jsem dělat jiné věci, ale stejně mě to vždycky přivedlo zpátky. Vzpomínám si na studia na DAMU, kde jsem potkal kamaráda z Prostějova. Neměl žádné herecké zázemí – tatínek hasič, maminka zdravotní sestra. A on se prostě jednoho dne rozhodl, že chce dělat divadlo. Šel to zkusit, riskoval a dneska hraje v Národním divadle. Právě před takovými lidmi jsem měl potřebu obstát. Dokázat, že to myslím vážně. Nebyla to úplně jednoduchá cesta. Upřímně, i dneska se někdy ráno probudím a říkám si: mohl bych dělat cokoli jiného. Proč vstávám v pět, přes den natáčím, večer jdu hrát a vracím se domů pozdě v noci? Občas ta pochybnost přijde. Ale pak stojíte na jevišti, před vámi sedí tři sta lidí, hodinu a půl se smějí… a nakonec vstanou. Když vám řeknou, že se už dlouho takhle nebavili, tak v tu chvíli vím, že netřeba pochybovat.

Vaše partnerka Magda není z uměleckého světa, říkáte o ní, že pracovala jako šenkýřka. Pomáhá vašemu vztahu, že je mimo branži?

Říkám šenkýřka, protože mi to přijde romantické, ale byla provozní. Ona stojí pevně nohama na zemi a to je pro mě strašně důležité, má to svoje kouzlo. Mám rád lidi, kteří přemýšlejí jinak. Potřebuju vedle sebe někoho, kdo má přirozenou zemitost. Magdička uvažuje hodně prakticky a zároveň má obrovskou radost ze života. Je veselá a má v sobě velkou sílu a to mě motivuje mnohem víc, než kdybych byl s někým, kdo by všechno prožíval stejně intenzivně jako já. Její upřímnost a přirozenost, to je něco, co mě drží.

Mohlo by se vám líbit

Barbora Strýcová: Stát se mámou mě v nějakých věcech změnilo, ale v jiných vůbec. Na kurt se už skoro nedostanu

V prosinci se vám narodila dcera Rozálie Charlotte. Jak její příchod změnil váš dosavadní život?

Je to klišé, ale nedá se tomu vyhnout. (smích) Jak říká můj brácha – je to prostě game changer. Dřív když jsem poslouchal kamarády mluvit o dětech, říkal jsem si, že trochu přehánějí. Ale všechna ta klišé, kterým jsem se vysmíval, se naplnila. Do jednoho. Naše cesta k ní navíc nebyla úplně jednoduchá, o to víc ji vnímám jako obrovský dar. Je zdravá a to je pro mě nejdůležitější. Najednou myslím hlavně na ni. Dojímají mě úplné maličkosti, které bych dřív ani nevnímal. Vlastně jsem teď takové to klišé šťastného člověka a vůbec mi to nevadí.

Byl jste u porodu?

Ano. Magda rodila císařským řezem, byly tam drobné komplikace, ale nic dramatického. Byla v částečné anestézii, takže jsem byl první, kdo naši dceru držel v náručí, a taky první, kdo ji přebaloval. To byl docela křest ohněm. (smích) Magdička je v tomhle neuvěřitelná, má všechno dokonale připravené, promyšlené, já jsem naopak neměl připraveného vůbec nic. Ani prakticky, ani v sobě. Ale dopadlo to dobře a teď je krásné sledovat, jak se malá mění. Každý týden je jiná, třeba teď se začíná smát, až se u toho skoro zajíká. Je to fascinující.

Překvapilo vás na otcovství něco kromě toho přívalu štěstí?

Možná ta celková koncentrace. Najednou je všechno přirozeně zaměřené na dceru. V podstatě nestrávím den, aniž by se to nějak netýkalo jí. Předtím jsem žil dost volně, neměl jsem žádné velké závazky, jel jsem si tak nějak po svém. A teď každá úvaha, každé rozhodnutí vede k ní. S Magdou nás to ještě víc sblížilo. Máme najednou úplně jasný společný střed, něco, co oba držíme stejně pevně.

Kdysi jste o sobě říkal, že máte rád dlouhé noci a vysoké stropy. Platí to i po narození dcery?

Platí. Člověk si stále musí hlídat kus svojí identity. Nedávno jsem šel ven, měl jsem kšiltovku, mikinu a potkal jsem kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl. A on na mě: „Ty jo, ty pořád nosíš to samý.“ Uvědomil jsem si, že to vlastně dělám schválně. Držím si tím něco ze své minulosti. Takže ano – dlouhé noci i vysoké stropy pořád miluju a chci si to udržet co nejdéle, protože to ke mně patří. Na druhou stranu nemám moc prostor být unavený, takže dlouhé noci jsou dneska spíš výjimečné, ale o to víc si jich vážím.

Máte šest sourozenců, chtěl byste i vy sám velkou rodinu?

My jsme teď tak zaujatí tím, co prožíváme, že je pro mě těžké o tom uvažovat. Mám pocit, že to, co máme teď, je úplně naplňující. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že je pro mě důležitější opravdu prožít jeden den naplno než plánovat, co bude za rok.

Příjmení Polívka má v Česku svou váhu. Máte pocit, že si jdete vlastní cestou a že jí jednou půjde i vaše dcera?

Rozhodně si jdu svou cestou. Kdo mě zná, ví, že na tohle jsem docela přísný. A Rozálce přeju to samé. Ať si najde, co ji bude těšit. Když to bude divadlo, tak skvělé. Když to budou práva nebo cokoli jiného, tak taky. Pro mě je důležité, aby viděla, že jsem ve svém životě spokojený a to, co dělám, mě naplňuje. Herectví je náročná cesta, časově, energeticky i finančně. A kdyby nebyla upřímná, už bych u ní dávno nebyl.

Mohlo by se vám líbit

Kristýna Leichtová: Sním o cestování s dětmi, ale nedělám to, protože na to nezbývají finance

25. června vstoupil do kin váš nový film Po večerce, jehož děj se odehrává na dětském táboře. Byl jste jako dítě na táboře?

Já jsem nikdy na klasickém táboře nebyl. Byl jsem na různých sportovních kempech, soustředěních s týmem a tak, ale nikdy jsem nezažil klasické táborové prostředí. Žádná chatka, žádní bobříci odvahy, žádné noční stezky. Když jsem mluvil s režisérem Danem Pánkem, říkal jsem mu, že je to krásná role: citlivá, upřímná, že za ni moc děkuju. A zároveň jsem dodal: „Ale víš, že jsem na táboře nikdy nebyl?“ A on na to: „To je skvělé. Ty tam máš vlastně přijít jako někdo, kdo je trochu ztracený.“ Výsledek je skvělý, jsem na ten film pyšný, navíc je výborně obsazený.

Ve filmu se potkáváte s dávnou láskou, která už ale má někoho jiného. Musel jste někdy v životě bojovat o lásku?

To je dobrá otázka. Soky v lásce jsem určitě zažil, ale že bych o někoho vyloženě dlouhodobě bojoval, to ne. Asi jsem měl štěstí. Většinou to bylo nějak přirozené, když to mělo být, tak to přišlo. Dokonce mám pocit, že když vidím, že je někdo zadaný, tak se ve mně automaticky něco přepne a spíš couvnu. To ale neznamená, že bych nikdy nedobýval. (smích) Určitě ale ne tak, že bych někoho uháněl rok nebo rok a půl. Ani s Magdou nebyl začátek úplně jednoduchý, nechci to nějak rozebírat, ale musel jsem si na ni chvíli počkat.

Hrajete manažera na pokraji vyhoření, který se neplánovaně stane hlavním vedoucím tábora. Napadlo vás někdy udělat podobný restart, úplně změnit životní směr?

Vím ze svého blízkého okolí, že je to tenký led. Asi to mám jinak, necítím potřebu udělat nějaký řez. Spíš si dávám menší sny a úkoly, které si postupně plním. To mi nahrazuje nějaké odbočení z hlavní dráhy.

Jaké jsou ty vaše malé sny?

Mám například rád rekonstrukce čehokoliv. V antikvariátu koupím starou knížku a nechám jí udělat novou vazbu. Nejsem žádný řemeslník, ale baví mě vracet věcem život. Podobně to mám s domem. Postupně ho opravuju, zadávám si projekty, třeba novou koupelnu, kuchyň, fasádu… Je to takový můj vlastní svět, kde vidím konkrétní výsledek. Jsou to drobnosti, nic velkého, ale myslím, že právě ty člověka udržují v pozornosti k sobě samému.

Máte za sebou premiéru hry Unikát, kterou jste si sám napsal a režie se ujal váš kolega Hynek Čermák. Jste v ní po celé představení na jevišti úplně sám. Proč jste se rozhodl pro tak náročný projekt?

Ono to ve mně bylo dlouho. Text jsem psal postupně, vracel se k němu, doplňoval ho a vlastně až s narozením dcery se ve mně něco zvláštně otevřelo. Najednou jsem mnohem víc cítil, proč chci ten příběh vyprávět. Mám za sebou projekty, které byly náročné, ať už v Národním, nebo v Dejvickém divadle. Ale tohle je ještě o level jinde. Monodrama je velká zodpovědnost, člověk nemá kam uhnout. O to jsem radši, že to dělám právě s Hynkem. Přináší do toho obrovskou zkušenost i vlastní pohled. Navíc je pro mě důležité, že ho ten text opravdu zajímá. Nevybírá si věci jen tak, takže to, že ho Unikát oslovil, beru jako velkou podporu.

Jste si blízcí i jako přátelé?

Osobní i profesní rovina se u nás prolíná. Myslím, že si rozumíme často i beze slov. Neznamená to, že bychom se ve všem shodli, ale možná právě proto je ta spolupráce zajímavější. Každý do toho přinášíme něco jiného a představení tomu odpovídá. Snažíme se ho vést s nadhledem, sebeironií, ale bez laciných fórů nebo klišé. Chceme, aby to byl chytrý humor.

Býváte před premiérou nervózní?

Jasně že ano, a u monodramatu je to ještě o něco intenzivnější. Člověk je na jevišti sám a nese celé představení.

Hlavní postava se jmenuje Claude…

Claude je vlastně moje druhé jméno. Celým jménem se jmenuji Vladimír Claude Jaroslav David Polívka. Ve francouzské občance mám všechna ta jména uvedená, v české ne. Claude byl můj děda, Jaroslav taky a David je křestní jméno. Takže to není nic výjimečného nebo „šlechtického“, jak by to možná mohlo znít, ve Francii je to úplně běžné jméno. A mně se líbilo použít ho i pro tu postavu.

Hru popisujete jako hořkou komedii o muži, který celý život hrál a zapomněl žít. Je to o vás?

Já jsem vlastně až absurdně jednoduchý člověk. Když mám opravdu volno a „povolí se mi uzda“, dokážu úplně vypnout. Klidně jen ležet, nic nedělat, lenivět. Zároveň ale rád cvičím, to mi hodně pomáhá na hlavu. Mám rád filmy, dokážu jich slupnout několik za sebou. A teď mě úplně nejvíc těší čas s dcerou. Vstanu dřív nebo si najdu hodinu mezi prací, jen abych s ní mohl jít ven, vozit kočárek. To je pro mě dneska asi největší relax. Pyšný táta s kočárkem. To si fakt užívám.

Jak blízká je vám vlastně francouzština?

Mluvím francouzsky plynule, a dokonce ji používám v představení Unikát. Je to nádherný jazyk. Zajímavé je, že stačí být pár dní ve Francii a ono se to ve mně hned nahodí. Ty jazykové závity tam jsou prostě někde uložené.

Zkoušel jste někdy balit ženy francouzsky? Funguje to?

(smích) Řeč na to přišla, ale já jsem se tomu vždycky vyhýbal. Měl jsem v sobě cenzora, který mi říkal: „Bacha, ať nejsi trapný.“ Takže přijít k někomu a začít „Salut, ça va?“– to jsem si většinou odpustil. Ale asi by to fungovat mohlo, jen jsem to nikdy úplně neotestoval.

Dokázal byste žít s Francouzkou?

Určitě ano, stejně jako se Španělkou nebo kýmkoliv jiným. Pro mě je důležité nastavení té ženy. Mám rád energické ženy, které v sobě mají sílu, přímost, možná i lehce „klukovskou“ rovinu. Ne křehké bytosti, které potřebují neustálou ochranu, ale parťačky. A tohle Magdička má. Je ženská, ale zároveň má v sobě pevnost a přirozenost. Jsme oba hodně společenští, máme rádi lidi kolem sebe. V tomhle jsme si podobní. A vlastně i Magda s mojí mámou, obě jsou dámy, ale zároveň jsou přímé. Umí takové to: „Nepleť se mi do toho.“ (smích) Myslím, že nejde o národnost. Jde o to, jaký ten člověk je.

Kde můžete Vladimíra Polívku vidět?

• Hra Unikát, na kterou můžete zajít do pražského Divadla Metro, je tragikomický příběh o slávě, ješitnosti a odvaze přiznat si vlastní selhání. Bláznivá komedie o večeru, kdy se herec přestane schovávat za roli. Scénář si napsal Vladimír Polívka sám a je také jediným hercem představení v režii Hynka Čermáka
• Film Po večerce: nový snímek režiséra a scenáristy Dana Pánka měl premiéru 25. června. Vladimír Polívka v něm hraje roli manažera na pokraji vyhoření, který kývne na prosbu svého nemocného otce (Ondřej Pavelka) a ujme se místo něj vedení zchátralého letního dětského tábora, kam kdysi jezdil jako dítě. Druhou polovinou ústřední dvojice je herečka a Vladimírova vysokoškolská múza Eva Podzimková. Natáčení probíhalo v letním táboře v Hryzelích, kam jezdil režisér Dan Pánek jako dítě.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Vladimír Polívka: Jsem až absurdně jednoduchý člověk“ v časopise Marianne 06/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.