Jitka Čvančarová: Červený koberec beru jako součást práce, radši bych byla v holinkách u zvířat

Před nedávnem jste se s manželem vrátili z Ugandy, kde jste byli s organizací věnující se ochraně goril. S jakými dojmy jste přijela?

Jela jsem tam jako ambasadorka projektu Go za gorilou, který podporuje místní veterináře z organizace Gorilla Doctors, aby se mohli starat o gorily horské v Ugandě a ve Rwandě. Jejich práce je obrovsky důležitá a návštěvy lidí u goril fungují spolehlivě, bez financí od turistů by ochrana těchto majestátních zvířat nebyla možná. V Ugandě žije asi dvacet rodin goril horských zvyklých na lidi a každá z nich má tři takzvané stopaře – místní lidi, kteří je provází od úsvitu do setmění, aby je hlídali před pytláky. Sledují, kde se rodina pohybuje, a proto můžou dobře nasměrovat skupinu, striktně osm lidí, ne více, aby je mohla pozorovat z bezprostřední blízkosti. Může se stát, že gorilí rodinu hledáte celý den, my jsme měli štěstí, našli jsme ji za zhruba dvě a půl hodiny chůze deštným pralesem. Cesta nebyla úplně jednoduchá, opravdu hodně pršelo, pod nohama nám doslova teklo bahno, musíte se prosekávat mačetami, aby vůbec bylo možné vydrápat se strmým svahem. Dobrou fyzičku určitě potřebujete.

Kolik času smíte s gorilami strávit?

Přesně šedesát minut. Celé to probíhá velmi respektujícím způsobem a má to přísná pravidla. Dostanete instrukce, jak se máte chovat i pohybovat. Například musíte nechat na zvířatech, jestli se k vám budou chtít přiblížit. Bylo skvělé, že cestu s námi podnikla primatoložka Veronika Roubová, která účast vyhrála v soutěži. A já ji samozřejmě zahrnovala dotazy, abych se dozvěděla co nejvíc podrobností. Kladla jsem si otázku, jestli gorilám nevadíme – jsme přece jen nezvaná návštěva. Zajímalo mě, jak moc nám to můžou dát najevo. Verča nám řekla, že pokud bychom jim vadili, jednoduše by odešly. To, že s námi vůdčí samec Silverback zůstal v klidu tak dlouho, prý bylo výjmečné.

Dětem nikdy nelžu. Se lží si vůbec nevím rady. Vždycky se dá najít cesta, jak jim říct vše otevřeně, citlivě a laskavě.

To muselo být napínavé…

Byl to pro mě velmi silný, emotivní zážitek, vlastně jsem to celé proplakala. Cítila jsem obrovskou vděčnost, že mi dovolí být ve své blízkosti. Měla jsem trému, jestli se jim budeme líbit, jestli budou mít důvěru, jestli poznají, že někdo je třeba blbec, a řeknou si „tak to ne, s těmahle trávit čas nebudu“. Vůdčí samec Silverback se dvěma samicemi a mláďaty ode mě seděl tak blízko, jako jste teď vy. Byli na dosah ruky, jedno mládě bylo úplně u mých nohou. Ta vzájemná důvěra byla odzbrojující. Já jim pořád děkovala, že s nimi můžu ten přítomný okamžik sdílet, těžko se mi to popisuje. To není zvíře, to je bytost. V mnoha ohledech mi připadali víc lidští než mnozí lidé. Jako by byli zapomenutí odněkud z vesmíru. Jsou bytostně tady a teď a je z nich cítit absolutní mír, něha, klid, respekt a samozřejmost… A ač dostanete instrukce, že se máte vyvarovat přímého pohledu z očí do očí, nedalo se tomu vyhnout. Dívali jsme se na sebe dlouhých asi pětatřicet minut. Nechtěla jsem fotit ani točit, jen tam s pokorou být. Jo a navíc byl Silverback teda fakt sexy. To máte dvě stě kilo svalové hmoty! A to je vegetarián a nejí žádný protein! (směje se)

Mohlo by se vám líbit

Režisér Rudolf Havlík pracoval 15 let v asijských továrnách, kde šijí oblečení děti: Je to obrovský problém a nikdo ho neřeší

Co vám v těch chvílích šlo hlavou?

Vzpomínala jsem na primatoložku Diane Fossey. Lidé si o ní často mysleli, že je trochu šílená, protože pro ni byly gorily rodina, její komunita… Promiňte, ale všimla jste si támhleté fotky? (Rozhovor děláme v restauraci Hotelu Fitzgerald v pražském Karlíně – pozn. red.) To je přece Jane Goodall, která zasvětila život šimpanzům! Jasně, no, nic není náhoda. Ale zpátky k Diane Fossey: já jsem ji tak chápala! Vždyť máme s gorilami z více než 98 procent stejnou genetickou informaci! Jsou jako my, jen jsou daleko lépe napojené na to všechno, co nás obklopuje. Když jsem tam s nimi seděla, měla jsem pocit, že to my jsme ti tupější. Jako bychom se odpojili a museli to všechno hledat znovu. Proč lidstvo dělá vždycky tolik kroků zpátky, když udělalo nějaké vpřed?

Jitka má na sobě šaty Leeda

Použiju teď gorilí rodinu jako oslí můstek k další otázce. Máte dospívající dceru a mladšího syna, to je ještě celkem dost péče a času. Co je pro vás při výchově důležité?

Přemýšlím, jestli vůbec říct „výchova“. Mám velkou inspiraci v členech své rodiny. V tom, co žili, co říkali. Já se jen snažím v tom pokračovat. Nesnáším pokrytectví. Nemůžu dětem něco říkat z pozice rodiče, a žít jinak. To neznamená, že nedělám chyby. Nejsem dokonalá a určitě nějakou chybu ještě udělám, ale snažím se je alespoň neopakovat. Zároveň bez chyb by nepřišlo poučení. A já se bytostně potřebuji stále ničemu učit.
Hodně s dětmi mluvím, snažím se s nimi vědomě být. A dost toho nechávám na nich, chci, aby byli samostatní. Což je samozřejmě náročnější než si udělat všechno sama a pětkrát rychleji. Jenže tak by se to nikdy nenaučili. Syn uměl ve třech letech zacházet s ostrým nožem, věděl, že kamna pálí, a tak. Myslím, že děti až příliš chráníme a tím jim neumožňujeme rozvoj. Přehnaná péče je kontraproduktivní. Nejvíc je obohatíme tím, když jim dáme důvěru, aby mohly vzít život do vlastních rukou.

• Jitka Čvančarová se narodila se roku 1978 v Mělníku. Vystudovala muzikálové herectví na Divadelní fakultě JAMU v Brně a patří k nejoblíbenějším českým herečkám. Prosadila se nejdřív na divadelních scénách, ale široké publikum si ji spojuje především s filmem a televizí (Most!, Nabarvené ptáče). Vedle herectví se čím dál víc věnuje také zpěvu, na podzim vydává své první CD a chystá sérii koncertů. Dlouhodobě podporuje charitativní a humanitární projekty, více než dvacet let je patronkou organizace Debra, jež pomáhá dětem s nemocí motýlích křídel, a působí také jako vyslankyně dobré vůle UNICEFu. S manželem, tanečníkem a choreografem Petrem Čadkem, vychovává dceru a syna.

Co je pro vás ještě podstatné?

Dětem nikdy nelžu, vždycky jsem se k nim chovala a chovám jako k dospělým, sobě rovným. Se lží si vůbec nevím rady. Nechápu, proč lidé mají lež jako berličku v životě. Musí to být obrovská nesvoboda. Pro mě svoboda je žít v pravdě, ve vlastní odpovědnosti. Mluvit přímo, nezastírat, nehrát hry, nebalamutit, nekalkulovat… A děti logicky nasávají, jak žiju, jak přistupuji k lidem, jak moc jsem zásadová, jak mám nastavené hodnoty. Snažím se jim vnuknout, že v životě je důležitá vášeň, nadšení pro věc, radost z maličkostí, opravdová vděčnost za vše. Pokora, odvaha a respekt ke všemu, co nás obklopuje. Je důležité umět si vážit sám sebe, mít se rád. Ale také pokládat si otázky a hledat na ně odpovědi. Říkám jim, že pokud nenajdou úctu sami v sobě, nikdy ji nenajdou v tom vnějším světě.

Dokážete si představit něco, co byste dětem neřekla?

Ne, nedovedu. Vždycky se dá najít cesta, jak jim říct vše otevřeně, citlivě a laskavě.

A že jsou ty otázky někde těžké, co?

No to teda! Je to někdy náročné, umět na všechno odpovědět, hledat tu odpověď sama v sobě. Být upřímná především k sobě. A přiznat si i to, že tu odpověď třeba nemám, že i já ji musím nejprve najít, něco se naučit, pochopit.

Mohlo by se vám líbit

Marika Šoposká se proměnila z brunety v platinovou blondýnu. Maskérka vysvětluje, proč jí vlasy obarvila jen napůl

Zároveň se nebojíte jít do nových věcí – například jste si nedávno poprvé vyzkoušela divadelní režii v komorním dramatu Vlaitovka, v němž zároveň hrajete. Chystáte debutové CD a kromě toho jste se vydala s „ledovým mužem“ Wimem Hofem v zimě na Sněžku, koupete se v ledové vodě, potápíte se…

Prostě se jen snažím nezakrnět, rozvíjet se. Spousta věcí mě láká a zajímá, jsem zvídavá. Vždycky budu ten člověk, který zvědavě nakukuje za roh, co mě tam nového čeká. Poctivě přijímám život tak, jak přichází, a stavím se ke všemu čelem.

Stává se vám někdy, že se nudíte?

Asi ne. Ale přitom si myslím, že i nudit se může být hezké. Že z toho může vzejít něco nečekaného. Člověk musí umět poznat, kdy je to lenost a kdy jen potřeba odpočinku. Ale taková ta tupá lenost, ta mě šíleně irituje.

Potlačovat emoce je špatné, ale úplně se jim poddat taky není dobré. Vybalancovat to je práce na celý život, až do posledního dechu.

Jako líná osoba tedy rozhodně nepůsobíte. Hrajete a intenzivně se věnujete charitativní činnosti, zejména v organizaci Debra, která podporuje děti s nemocí motýlích křídel. Platí, co jste řekla už dříve, že charitativní práce zabírá zhruba polovinu vašeho času?

To rozhodně.

Kde na to berete energii? A máte nějaké hranice, kdy řeknete: už dost?

Učím se je vnímat, abych tu strunu nepřetrhla.

Stalo se to už někdy?

Jsou takové indicie… Třeba si komplikovaně zlomíte nohu při banální činnosti. To si pak říkáte, že byste měla tomu tělu víc naslouchat. Takže řeknu tam nahoru: Aha, děkuju, už to vidím. A změním to. Ač to zní jednoduše, změnit něco hluboko v sobě je celkem tvrdá práce.

Jitka má na sobě: šaty, Reserved; sako, Mango; klobouk, fotografky vlastní; boty, stylistky vlastní

Jsme zhruba stejně staré a to znamená, že prožíváme období v životě ženy, které nemá úplně dobrou pověst. Jaká tahle životní fáze pro vás je?

Já jsem úplně nadšená! To je náhodou skvělá životní fáze. Člověk se už naučil poslouchat sám sebe, své tělo. Tělo je geniální, co dokáže! Cítím k němu hluboký obdiv. A zároveň si myslím, že je důležité nebrat se moc vážně. Nemyslím tím nedělat věci s vážností – to je něco úplně jiného. Spíš mít nadhled, sebereflexi, ironii. Umět se zasmát sám sobě. Je to dobré pro ego.

Takže z toho, co přijde – z padesátky, šedesátky – nemáte strach.

Vůbec. Mám k životu důvěru. Věřím, že všechno je tak, jak to má být, i když je to někdy velmi bolavé. Možná člověk pochopí, proč se něco stalo, možná ne. A možná ani nemusíme všemu porozumět. Nemá smysl drtit něco na sílu. „Vydržet“ není dobrá životní cesta. Vedla jsem o tom debatu s jedním knězem v Indii. Týkalo se to kněžského celibátu, který je podle mě scestný. Nemá oporu ani v Bibli, je to lidský výmysl, který vede k hrůzným věcem a v lidech probouzí to špatné. A shodli jsme se na tom, že „vydržet“ není cesta. Jistě existují lidé, kteří dokážou přetvořit sexuální energii v něco možná vyššího. Ale takových lidí je málo a musí to být dobrovolné, musí to být součást vaší bytosti.

Přitom tomu jsme byli učení odmalička: vydržet. Ať už se to týká čehokoli. Třeba i negativních pocitů, smutku, strachu, vzteku.

Ano, „vyděržaj, pianěr“. To je špatně. Ale zase bych řekla, že to má nějakou hranici. Když povolíte všechna stavidla hysterii nebo lítosti, tak to taky k ničemu nevede. Je třeba v sobě vědomě nacházet sílu a kultivovat, trénovat ušlechtilé vlastnosti, jako třeba soucit s druhými. Potlačovat emoce je špatné, ale úplně se jim poddat taky není dobré. Je důležité nesklouznout k sebelítosti, k apatii. Vybalancovat to je práce na celý život, až do posledního dechu.

Když na sobě tolik pracujete, jak se vyrovnáváte s lidmi, kteří to dělat nechtějí? Kteří nechtějí růst a myslí si, že jsou dokonalí.

Myslím, že je potřeba je nechat být. Věci můžete posouvat jen skrze sebe. Jim je třeba dát svobodu být takoví, jací chtějí být. Na sílu stejně s nikým nepohnete, pokud není jeho čas a on to necítí sám. Ale trávit čas s nimi určitě nemusíte. Já ale často potkávám spíš opačně nastavené lidi, a někdy i velmi mladé, kolem dvaceti. To jsou tak krásné staré, moudré duše! A všichni dohromady jsme lidé, a i když jsme jiní, tak tady prostě tvoříme jeden celek.

Vraťme se ještě k dětem. Vaše dcera je v pubertě – jak prožíváte tohle období? Je to pro vás hezké, nebo těžké období?

Já mám všechna období s dětmi krásná. A za každé z nich jsem velmi vděčná. Říká se, že puberta je vysvědčení rodičovství. Když člověk něco předtím zvoře, puberta mu to ukáže. I když vím, že jsem určitě nějaké chyby udělala a to či ono jsem mohla udělat líp, tak si to nevyčítám. Vím, že jsem to v té chvíli dělala až do morku kostí poctivě, prostě jsem to v tu chvíli líp ne uměla. Učíme se pořád. To nikdy neskončí.

Možná že později přijde ještě jeden účet – v dospělosti, až naše děti budou mít svoje děti a díky tomu budou naše rodičovství konfrontovat s tím svým.

To je taky přirozený vývoj. Mně tatínek umřel, když mi bylo něco přes dvacet, zabil ho elektrický proud. A maminku jsem vyprovodila v roce 2017, do poslední chvíle jsem ji měla doma. Měly jsme moc hezký vztah, umřela mi v náručí. Maminka měla šestnáct let onemocnění krve, které se nakonec přehouplo v akutní leukémii. Už bych nerada popisovala, co všechno to obnášelo. Ale my jsme byli zvyklí starat se doma o babičku, která ve 36 letech překonala rakovinu a od té doby se už nikdy úplně neuzdravila. Ozařování ji zničilo, měla veliké bolesti. A přesto to byla nesmírně silná žena. Celý život protrpěla, ale nikdy jsem na ní ani náznakem neviděla, že by měla špatnou náladu nebo si stěžovala. Babička a maminka jsou pro mě velké lidské vzory. To ještě nikdo nepřekonal. Byla jsem vychovaná k tomu, že když končí cesta někoho blízkého, měl by být obklopen rodinou a mělo by se respektovat, co ten člověk v tu chvíli potřebuje.

Mohlo by se vám líbit

Hádali byste jí 57 let? Jennifer Lopez sdílí, jak vypadá její běžný den, kolik potřebuje spánku a co jí od rána do večera

To je velká služba, která člověka stojí hodně sil. Navíc jste měla malé děti.

Dcera byla předškolák, když maminka odcházela, syn ještě nebyl na světě. Dcera byla u všeho, věřila jsem, že je to důležité. Neměli bychom dopustit, aby se děti zasekly naším strachem. Ony k smrti přistupují úplně jinak. Když jim nenasadíme do hlavy svoje dospělé strachy, berou to přirozeně. Je nutné, aby se děti zapojily i do péče o tělo, můžete jim dát jejich malý úkol – třeba otírat ústa, protože člověk, který odchází, dýchá ústy a ta se mu vysušují. Děti můžou něco přidržet nebo asistovat. A je důležité u toho mluvit, vysvětlovat, povídat si otevřeně o všem. A především neopouštět člověka, který odchází. Respektovat, neopouštět, milovat… Když odchází starší člověk, je to smutné, ale je to tak nějak v řádu věcí. Ale když odchází mladý člověk, je to něco úplně jiného. To je mnohem těžší.

Z tohoto světa odešly už i některé děti s nemocí motýlích křídel, které jste jako jejich patronka znala dlouho. Jak to všechno unést? Máte smrt kolem sebe častěji než jiní.

Ona není nepřítel. Myslím, že smrt je duha. Že je jí líto, že ji všichni vidíme jako temnou, černou osobu s kosou. Mluvit o smrti je dobré a potřebné. A myslím, když si člověk uvědomí, připustí svoji vlastní konečnost, možná mu to může přinést dobré otázky, na které má hledat odpovědi. Jaký je náš smysl tady? Co máme za úkol? Co o nás lidé řeknou, až zemřeme? Co tady po sobě zanecháme?

Když jste tolik let věnovala péči o jiné lidi, ať už doma nebo v rámci charity, dokážete pečovat i sama o sebe?

Lepším se. Pracuju na tom a myslím, že mi to jde líp a líp. Při pomáhání je nebezpečná ještě jedna věc: aby člověk nepomáhal kvůli sobě. Myslím okamžik, kdy se to mění z pokory v pýchu. Jako by si tím člověk chtěl vylepšit karmu. Ta hranice někdy není úplně lehko rozeznatelná. Neustále je třeba se sama sebe ptát: nedělám tohle už spíš kvůli sobě? Mám právo vměšovat se, brát tomu člověku jeho cestu, byť by se mi zdála špatná nebo hloupá? Jsem tak pyšná, že chci zasahovat do jeho života? Pozor pozor, brzdi. Tohle je třeba poznat včas, jinak vyhraje pýcha. Pořád je třeba hlídat pokoru, vděčnost a respekt. Pozorovat se a nenechat se strhnout touhou pomáhat za každou cenu. Ne každý člověk chce, aby se mu pomáhalo. Třeba potřebuje prožít nějakou hlubokou, možná bolavou zkušenost, která ho ale posune k pochopení.

Jitka má na sobě: šaty, Norma Kamali, zalando.cz; sako, Mango

Jak tuhle vaši životní intenzitu zvládá vaše okolí? Tu náročnost, s níž přistupujete k sobě a nejspíš i k druhým? Co třeba manžel? (tanečník a choreograf Petr Čadek – pozn. red.)

No, někdy těžko, ale Petr je trochu salámista. (směje se)

Takže se dobře doplňujete, on to má na háku a vy všechno prožíváte a dohromady to funguje.

Upřímně, někdy to jde do plusu a někdy do minusu, asi jako všude.

Jste spolu patnáct let, slavíte nějak výročí?

Manžel na to nikdy nezapomene. Nikdy.

Máte pocit, že jste si dobře vybrala, co se týče životního partnera?

Vybrali jsme se vzájemně. Je to správně. A i když to někdy není jednoduché, myslím, že se od sebe učíme navzájem.

Což je dobře, protože někdy se učí jen jeden a druhý zůstane na místě.

Ale i tím se něco učíte. Důležité je věřit, že se všechno děje tak, aby to nakonec bylo nejlepší pro vás. Je třeba pořád začínat u sebe: proč se mi tohle stalo? Co mi to má říct? Co se z toho mám naučit? Což je samozřejmě nepohodlné. Ptát se, proč mě zrovna tohle zraňuje. Proč mě tahle banální věc takhle zasahuje? To je tvrdá práce sama na sobě…

Mohlo by se vám líbit

Taťána Kuchařová dvacet let po vítězství na Miss World: „Nikdy jsem si nepřipadala krásná.“ Co dnes vidí v zrcadle?

Způsobem práce na sobě je i otužování, kterému se věnujete. Jak jste k němu přišla?

Můj tatínek se otužoval celý život. Miloval vodu, byl to výjimečný plavec a veslař a celoročně si na závěr sprchy dával studenou. Já jsem to v dětství jen pozorovala, sama jsem to nedělala. K ledové vodě mě přivedla kamarádka Blanka Hašková, která je dnes už instruktorkou metody Wima Hofa. Před lety mě inspirovala, abych šla s Wimem zimní expedici v Polsku. Jsem hodně intuitivní člověk, okamžitě to ve mně probudilo vášeň a musela jsem tam vyrazit.

Chodíte se v zimě koupat třeba do řeky?

Do každé čisté proudící vody na potkání. Kromě toho mám na zahradě káď s vodou, teď už bohužel počasím ohřátou. A jsem zase moc velký ekolog na to, abych si ji nějak chladila. Tak musím zase počkat na zimu. A v zimě jezdíme na Istrii, kde má moře 13 stupňů, do toho vítr, kterému tam říkají bura. Miluju to tam, už jsem k tomu zlákala i děti, takže se koupou se mnou. A minule se k nám přidali nějací Italové, mysleli si, jak je to teplé, když nás tam viděli dovádět, a pak se dost divili. (smích)

Manžela jste už taky zlákala?

Párkrát už to dal.

Každého to očividně nechytí. Co dává studená voda vám?

Když pominu fyzické benefity, které jsou vědecky prokázané, tak je to hlavně obrovsky přínosné pro psychiku. Je to vlastně nejrychlejší meditace. Okamžitě jste u sebe, protože musíte, ta voda vás nenechá myslet na nic okolo. Fascinuje mě ten klid a mír, usebrání, které vám ledová voda přinese.

Kromě toho se věnujete free divingu, potápění bez dýchacího přístroje. Je to z podobných důvodů?

Je. Při free divingu jdete jen na sebe. Nikdo za vás nic neudělá. Musíte být naprosto soustředěná, jinak uděláte chybu, která může být fatální. Když jste v nepohodě, tělo vás nepustí daleko. Dobře se na tom pozná, jak na tom psychicky jste. Můžete mít za sebou desetiletou praxi, kdy chodíte do pětadvaceti metrů, a pak přijde týden, kdy jste v nepohodě, a nedáte ani pět metrů. Vydržíte tam minutu a půl a musíte nahoru, i když běžně dáte třeba čtyři minuty. Je to signál, že něco je špatně. Že k něčemu musíte přistoupit jinak nebo na něčem ve svém životě pracovat. Ve vodě se musíte spolehnout na svoji mysl a tělo, dokonale je propojit. Jinak to nefunguje.

Pomáhá vám to i v běžném životě?

Rozhodně! Myslím, že otužování i potápění je dokonalý trénink stresových situací. Líp je pak zvládáte. Vždyť kolikrát nás třeba vytočí lidi! A to dýchání, které je součástí metody Wima Hofa, hodně pomáhá. Naučit se zvládat vztek je součást práce na sobě, je to naše odpovědnost, abychom zbytečně neublížili. Kdo na sobě nepracuje, je lempl. Všichni jsme zodpovědní i za to, jakou náladu a energii neseme do svého okolí, co šíříme kolem sebe.

Dokážete se odpojit od lidí, kteří vás vysávají?

Teď už ano, ale trvalo mi to dlouho. Zdravě se vymezit je důležitý moment sebeúcty.

Máte za sebo energeticky dost náročnou akci, filmový festival v Karlových Varech. Jak to prožíváte? Červený koberec, objektivy fotoaparátů zvědavé na vaše róby, pozornost… Je to pro vás potěšení, nebo spíš úlitba filmovým bohům?

Spíš to druhé a málokdo si to uvědomuje. Herectví je profese jako každá jiná a mě trošku mrzí, že se vytrácí respekt k různým oborům lidské činnosti obecně. Já děti učím, aby vnímaly, že za každou mrkví, kterou si koupí v obchodě, je lidská práce. Někdo ji zasel, opečoval a sklidil. Nebo když jedu s dětmi autobusem a je tam nerudný řidič, tak jim říkám: Třeba má blbý den, tak se na něj aspoň usmějem, možná mu to pomůže. A ten červený koberec – asi jsou i kolegyně a kolegové, kteří si to užívají, ale já mezi ně spíš nepatřím. Beru to jako součást práce. Radši bych byla v holinkách u zvířat, koneckonců většinou v nich jsem do poslední chvíle, protože než odjedu, musím zvířata nakrmit. Pak se rychle osprchuju, obleču a kolikrát se i líčím v autě, abych pak vystoupila na nějaký ten červený koberec. Ale zase když už jsem tam, dokážu si naplno užít všechna ta milá setkání.

Mohlo by se vám líbit

Nejlépe oblečené ženy na zahájení KVIFF: Vagnerová v průhledné krajce, Schneiderová v peří a třpytivá Čvančarová

Působíte jako člověk, který si umí najít něco dobrého na všem.

Jsem tak uzpůsobená. Já si najdu radost všude. I když mě něco prudí, tak si říkám: Co by se na tom dalo najít dobrého? Učím to i děti. Protože když v něčem není radost, není v tom ani lehkost, není tam ta správná energie. Dokážu mít radost z maličkostí a jsem za ně vděčná. Někdo je nastavený tak, že když ráno prší, už je mrzutý. A já řeknu: Jé, prší, vidíte to? To je super, že už nebude sucho a ovcím naroste tráva! Kdo se mnou půjde běhat nahatý do deště? Děti jsou nádherně čisté bytosti a nechají se strhnout náladou okolí. Kdybych byla otrávená z deště, byla by destrukce všeobecné nálady v rodině velmi rychlá.

To je velký dar…

Já myslím, že to není dar. To se dá naučit.

Co plánujete o prázdninách?

Léto si nechávám pro děti. Omezuju i večery v divadle, protože s nimi chci být. Ten čas se nikdy nevrátí. Určitě je pro ně ozdravné, když občas nejsem doma, ale častěji tam jsem. Snažím se udržet zdravou míru napojení. Čas a skutečná přítomnost je největší dar, který dětem můžete dát. Co se týče prázdnin, plánujeme všechno možné. A pak se taky necháváme unést přítomným okamžikem a plán ve vteřině změníme.

A shodnete se všichni čtyři, nebo kdo vybírá destinace?

My tátu přehlasujem. (směje se) Máme demokratické hlasování, rodinné porady, ale dopadne to tak, jak to dopadnout má. Na hory jezdíme spíš v zimě, i když procházky v mém milovaném Hintertuxu jsou krásné i v létě. Ale i v Krkonoších – kdekoli. Už čtyři roky jsem ambasadorkou ekologické soutěže E. ON Energy Globe a díky tomu se dostanu do různých koutů naší republiky. Bože, my máme tak nádhernou zemi! Kolikrát musím zastavit auto, vystoupím a děkuju za to, jakou krásnou zemi máme.

Je krásné, když člověk umí takhle cítit vděk.

Je nutné to umět. A když to někdo neumí, tak se to učit. A taky vědět, že jedinou odpovědí na všechno je čistá láska. Možná to zní pateticky, ezotericky nebo jinak blbě, ale je to tak. Jedinou odpovědí na potíže v rodině, špatné vztahy, je láska.

Jitka má na sobě: šaty, Anamé; diamantové prsteny, Korbička

Kde Jitku uvidíte?

Od začátku podzimní divadelní sezony se opět můžete jít podívat na Jitčinu Kleopatru v pražském divadle La Fabrika, kde vtipně perlí spolu s Michalem Malátným (reprízy 27. 10., 18. 11. a 2. 12.). Úplně jinou a o poznání vážnější hereckou notu rozehrává v představení Vlaitovka na Malé scéně divadla Studio DVA v Praze. V tomto výjimečném dramatu na motivy skutečné události nejen září v hereckém duetu s Danielem Krejčíkem, ale byl to pro ni také režisérský debut.

Debutové CD

Letošní rok přináší velký obrat v kariéře Jitky Čvančarové coby zpěvačky. Její hlas sice už zazněl v několika filmech a seriálech (např. Nabarvené ptáče či Kukačky) a na albu Andělé strážní nazpívala duet se Štefanem Margitou, letos na jaře se ale vydala svou vlastní cestou: vznikl singl Přítelkyně noc a na polovinu října připravuje debutové CD spojené s koncertní šňůrou.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Jitka Čvančarová: Vděčnost není dar. Dá se naučit“ v časopise Marianne 07/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.