Aňa Geislerová: Nejsem dobrá partnerka, potřebuji cítit svobodu. Můj muž je statečný a je mou kotvou

Pocházíte z rodiny, kterou tvoří velice zajímavý mix silných osobností. Jak tohle prostředí formovalo vaši osobnost?

Vyrůstala jsem ve svobodomyslném prostředí, rodiče nám dali asi ten největší dar, že nás nechali volně dýchat a neomezovali nás. To bylo naprosto fantastické, protože nás to naučilo samostatnosti. Když jste dítě, tak vám nedochází, že prožíváte něco výjimečného ve srovnání s jinými dětmi, ale když na to kouknete s odstupem, tak se to ukáže dost výrazně. Oba moji rodiče byli umělecky založení a vytvořili kolem nás pozitivní a snovou hradbu, kam moc nedoléhal reálný svět. Táta byl křehký a neuchopitelný a tou svojí nedostupností nás k sobě o to víc poutal, zatímco máma, ta byla – a stále je – hrad, který nás všechny drží pohromadě. Z obou mám něco.

Vybavíte si nejranější vzpomínky z dětství? Moje dětství, to byly knížky, kytky, umění, pohádky…

Milovala jsem, když nám táta četl pohádky. A taky jsem milovala, když se smál. On si u toho tak zvláštně přichrochtával, bylo to strašně vtipný. Podobně se smál třeba Barťák. Hrozně mě mrzí, že jsem si ten jeho smích nenahrála, že už ho nikdy neuslyším.

Váš tatínek se ale nedožil vysokého věku. Odešel, když vám bylo přes třicet. Jisté zdroje píší, že to bylo kvůli alkoholu a cirhóze jater.

Ano, byl to alkoholik, ale taky měl trochu smůlu. Do třiceti let vůbec nepil. Ale když mu bylo osmnáct, tak se přiotrávil houbami, což mu poškodilo játra. Kdyby byl jinak zdravý, tak myslím, že by žil vesele dál. Jenže měl blbou startovací pozici. Ten jeho alkoholismus byl zčásti daný i jeho psychikou. Trpěl určitou nedomazleností, což mělo původ v dětství. Babička s dědou ho vychovávali v padesátých letech, měl dost studený odchov a jeho křehké povaze to nesvědčilo. Doba byla, jaká byla, navíc on na svém životě vůbec nelpěl. Myslím, že zemřel kvůli kombinaci mnoha okolností.

I tohoto tématu se dotknete ve filmu, který o vašem tatínkovi vzniká. Řekněte o něm víc.

Původně měla vzniknout jeho malá výstavička a k ní krátký doprovodný film, ale já mám ráda, když se věci dělají maximálně, jak to jen jde, a tak z toho byla velká výstava v Doxu a dokončuje se celovečerní dokument Dvě deci tuše. Moje sestra Ester to režíruje, já jsem jedním z producentů. Film je hlubším vhledem do jeho osobnosti i díla. Ester tomu věnuje veškerou energii, je to velký dříč.

Váš tatínek byl japanolog, učil japonštinu na filozofické fakultě. Proto jste kvůli filmu jeli po jeho stopách až do Japonska.

Ano, část naší cesty byla pracovní, natáčeli jsme týden s miniaturním štábem. Mluvili jsme s lidmi, kteří ho znali. Pracoval léta jako korespondent deníku Yomiuri Shimbun a někteří jeho kolegové nám přispěli do filmu, stejně tak Anna Cima, spisovatelka, která žije v Japonsku a otec ji učil. Nebo Min Tanaka, performer, který se s tátou seznámil v Praze, když mu tlumočil, a stali se přáteli. A druhou částí cesty jsme si plnili cestovatelský sen a všichni sourozenci, i brácha, jsme se do Japonska zamilovali.

• Filmová herečka, spisovatelka a držitelka pěti Českých lvů Anna Geislerová se narodila 17. dubna 1976. Její matka Věra Geislerová je akademická malířka. Otec Petr Geisler byl japanolog a umělec. Aňa vyrůstala jako prostřední ze tří sester (starší Lenka, mladší Ester). Od otce má ještě nevlastního bratra a sestru. S manželem, režisérem Zdeňkem Janáčkem, má dvě děti: Bruno Fidelio (21) studuje japonštinu, Stella Ginger (18) vystudovala řezbářství. Syn Max (12), kterého má s podnikatelem Martinem Shenarem, je na základní škole a věnuje se sportu. Zatím poslední ženskou hlavní roli ztvárnila v road movie Karavan, ve filmu, který vyhrál Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2025.
  

Je vidět, jak hodně se do vás tatínek zapsal. Co byste mi řekla o mamince?

Máma… Strašně často na ni myslím, jak vnímá to, že se teď tak intenzivně zabýváme tátou – a přitom ona je taky fantastická umělkyně! Říkám si, jak jí asi je, když my, její tři dcery, až nábožně hýčkáme každý kousek papíru s jeho kaligrafií. Takže jí slibuju, že jí in memoriam taky nějakou výstavu určitě uděláme. (směje se) Teď vážně, máma má neskutečnou energii a velký srdce, ale s ničím se moc nemaže. Já bych řekla, že jsme si povahově hodně podobné, jsme obě takové sekernice. Ale ona je tmelící prvek naší rodiny, jádro.

Jaký jste měly vztah máma–dcera?

Máma to se mnou neměla lehké. V pubertě jsem se chovala jako spratek, byla jsem na ni fakt hnusná. Dlouho jsem sbírala sílu, abych se jí dokázala omluvit za všechno, co jsem jí prováděla. A víte, co mi řekla, když jsem se konečně odhodlala? Že vůbec neví, o čem mluvím, že jsem byla roztomilá. No, tak to mě dostalo. Ale časem mi došlo, že prostě brala věci tak, jak jsou. Děti v pubertě se potřebují odpoutat od rodičů, tak jim dělají to nejhorší, co můžou, a je to naprosto v pořádku. Stejně tak já jsem později pochopila, že věci, které mě zraňovaly, nebyly míněny zle. Máma je prostě silný charakter a někteří lidé to neustojí. Vím to, protože jsem stejná. Ale jedno moje zásadní životní zjištění je, že být silný neznamená být zlý.

Vaši se rozešli, táta měl pak další rodinu. Našla si i maminka nového partnera?

Máma byla strašně dlouho sama, nechtěla s nikým být, ale teď žije už nějakých pět let se svým spolužákem z vejšky. My ho všichni strašně milujeme. Je zajímavé vidět ji v novém světle. Znala jsem ji jako partnerku mého táty, jako mámu, taky jako nešťastnou ženu. A najednou ji vidím jako ženu jiného muže, který ji miluje takovou, jaká je. Jsou báječní!

Mohlo by se vám líbit

Vendula Pizingerová exkluzivně pro Marianne.cz o své vlasové proměně: Od mikáda mě všichni zrazovali

O sestrách Geislerových se toho napsalo hodně. Ale málo se ví, že máte i bratra.

Ano, Felixe, je to náš polobrácha od táty. Je součástí naší rodiny, máme se rádi, pořád se svoláváme, vymýšlíme akce, zakládáme nové tradice. A máme i nevlastní sestru Anče, která je taky úplně naše. Jsem ráda, že nám to takhle funguje. Myslím, že to je i díky mámě, která byla vždycky velkorysá. Ne, to je asi špatný slovo… Možná až altruistická? Zkrátka, že odpadlíci z rodiny se nijak neškrtali. Já nevím, jestli bych sama dokázala být tak tolerantní. Myslím, že někdy má člověk za věcma udělat tlustou čáru a jít dál. Někdy je potřeba dát lidem pocítit důsledky jejich chování. Ale ona to takhle nemá, ona prostě jede dál jakoby nic. Díky tomu jsme velká funkční rodina. Oslavujeme všechno společně, všichni včetně odpadlíků jsou vítáni i s novými dětmi a ženami. Potkáváme se i pracovně, například když dělá výstavu, tak chce, aby jí Felix editoval texty. Když já píšu knihu, tak mi ji ilustruje Lela. Jsme rádi pohromadě, v naší rodině jsou dveře vždycky otevřené a stůl plný.

Když jsem Cate Blanchett viděla naživo, bylo to tak ohromující, jako kdyby dítě spatřilo živého dinosaura.

To je hezké, řekla bych až nevídané. Znám případy, kdy se sourozenci rozhádali třeba kvůli dědictví, nenávidí se a nemluví spolu už mnoho let.

To je blbý, ale taky kolem sebe vidím spoustu takových smutných příběhů a je mi z toho opravdu zle. U nás to je jinak. Když táta zemřel, tak jsme si každá vzala z jeho kanceláře to, co se nám líbilo. Takže já hmoždíř, razítko, nůžky a nějaké kaligrafie. Nic jiného jsem nechtěla. Reálný majetek jsme nechaly Felixovi, protože jsme ho nepotřebovaly. Proč bychom krájeli dort na spoustu kousků, když nikomu z něj nakonec vlastně skoro nic nezbude? Jsem vděčná za to, že to všichni cítíme stejně.

S manželem Zdeňkem jste spolu třiadvacet let. Jaké je to partnerství?

Upřímně? Já asi nejsem úplně dobrá partnerka. Abych byla v manželství šťastná, potřebuju cítit svobodu. Ale zároveň ji dopřávám ostatním. Mám hrůzu z jakýchkoli závazků a pout, z toho, že se ode mě něco očekává. Možná, že jsem tímhle nastavením zůstala v dětském stadiu vzdoru, kdy jsem jako malá holka říkala: já sama! Nevím… Každopádně tím chci říct, že všichni, co se mnou žijou – a tím myslím i děti – jsou stateční. A nejvíc statečný je můj muž. Má velice vzácnou vlastnost, která se u mužů příliš často nevidí, a to je, že nemá žádné nezdravé ego. Prostě vůbec neřeší, co si o něm kdo myslí. V téhle souvislosti mě napadá komisař Columbo. Ten taky nehledí na to, jak působí na lidi, mnohdy je nechá zajít schválně až tak daleko, že ho mají za úplného idiota, jenže on ví všechno mnohem dřív než ostatní, je naprosto geniální ve svém úsudku. Můj muž je taky takový, má svůj čas, svoje tempo, svoje vidění světa a geniální úsudek.

Co ještě máte na svém muži ráda?

Například to, že je úplně jiný než já. Jsme protiklady a já vlastně nevím, zda ten náš vztah je nějaká fascinace tím druhým, nebo spíš vzájemné dlouholeté zděšení. (směje se) Ale pojí nás třeba to, že se umíme radovat z maličkostí. Denně. A je mou kotvou.

Máte tři děti – jaká jste máma?

To by asi měli říct oni, ale myslím, že by se shodli, že se snažím být spravedlivá a objektivní. Podporuju je, aby se dokázali za sebe postavit, povzbuzuju je k samostatnosti, nejdu cestou zákazů. Tohle mám po mámě, ta mi taky nic nezakazovala. Když jsem se v šestnácti chtěla odstěhovat z domova, řekla mi sice, že jsem kráva, ale pomohla mi se stěhováním. Já jsem tenhle princip pochopila velice záhy – nebudu ti nic usnadňovat tím, že ti něco nedovolím, najdi si svoji cestu sama. Myslím, že je důležité být jako rodič přítomný, pevný, ale zároveň nežít život svých dětí, dát od nich včas ruce pryč. Což je strašně těžký, protože jsou situace, kdy vidíte, že se to dítě řítí do průšvihu. Vy to víte, ale ono ještě ne. V tomhle případě funguje pozitivní manipulace, prostě zasadíte semínko pochybností a doufáte, že na to přijde samo. A taky je strašně miluju.

Loňský rok byl pro vás velmi úspěšný, kromě jiného jste zažila premiéru filmu Karavan v Cannes a přijala jste medaili za zásluhy od prezidenta republiky. V březnu navíc získal Karavan, ve kterém jste ztvárnila hlavní ženskou roli, Českého lva v kategorii Nejlepší film. Máte pocit, že žijete svůj sen?

Já žiju svůj sen už od čtrnácti. Ale nerada bilancuju, vlastně mě hodnocení minulosti trochu dráždí. Všechno, co jste vyjmenovala, přijímám s pokorou a vděkem. Vážím si toho, že se můžu živit tím, co miluju, jsem šťastná, že to někdo ocení, ale zároveň mě něco žene pořád dál. Možná to souvisí s věkem, možná si uvědomuju, že úspěch je něco těžko uchopitelného. Je to, jako když se díváte do broušeného sklíčka – světlo se v něm všelijak láme, z každého úhlu vypadá jinak. Stejné je to s úspěchem. Není jednoznačný. Pro mě znamená něco jiného než pro vás. Já to zkusím vysvětlit na příkladu: žiju teď v naprostém okouzlení filmem Marty Supreme (Velký Marty, americký film s Timothée Chalametem – pozn. red.). Ten film je plný chaosu a násilí. A hlavní hrdina je absolutně příšerný člověk. Ale odcházela jsem z kina dojatá a povznesená, protože ten příběh ukazuje, že nejdůležitější je, aby člověk měl v životě nějaký důvod, účel, cíl. I když se občas brodí hnojem, musí jít dál, protože včerejší úspěch nic neznamená: ukaž, co děláš dnes. A zároveň my nikdy nemůžeme tušit, na čem vlastně lidé svůj úspěch staví. Někdy to může být právě i pěkná kopa hnoje.

Vraťme se ještě k Českým lvům. Karavan, ve kterém jste ztvárnila hlavní ženskou roli, se stal nejlepším filmem roku 2025. Co na to říkáte?

Jsem za Karavan šťastná. Jasně že bychom toho mohli posbírat víc, ale to, že byl zvolen nejlepším filmem, je už forever pravdou. A my všichni jsme nadšení.

V souvislosti s Českými lvy bych zmínila ještě jednu věc – doposud jste byla držitelkou Českého lva coby nejmladší herečka za film Návrat idiota (rok 1999). Získala jste ho ve třiadvaceti letech. Teď vás vystřídala Kateřina Falbrová, která obdržela Lva dokonce v pouhých šestnácti za roli ve filmu Sbormistr. Co byste jí vzkázala?

Tak tohle jsem vůbec nevěděla. Překvapilo mě to, je zvláštní, že to byl tak dlouho rekord. Nicméně, já Kateřině gratuluju, psala jsem jí i na Instagram a budu se těšit, co bude dál. Už jsem ji viděla i v Metodě Markovič a myslím, že Lva má zaslouženě. Tak ať září dál.

A co říkáte na samotný film?

Sbormistr zažívá hodně dramatickou cestu světem. A ačkoli se znám s tvůrci, musím říct, že selhání ochrany reálných obětí vidím jako jejich pochybení. Je to smutný a je škoda, že se to stalo. A doufám, že do budoucna to bude pro všechny velké poučení. Nad žádným lidským osudem, který má hlas a jméno, nelze jen tak mávnout rukou, jako že se to snad nějak pořeší. Ale film jako takový je dobrý.

Mohlo by se vám líbit

Beauty rutina modelky Marie Danči: Dost se potím, ale už vím, co mi funguje. Nedám dopustit na matující papírky a led

Kromě herecké profese se věnujete také výuce, přednášíte na FAMU. Co vás k tomu přivedlo?

Začalo to před čtyřmi lety, kdy jsme s mou kamarádkou Káčou (Kateřina Oujezdská – pozn. red.) začaly pořádat workshopy věnované filmovému herectví. Káča byla léta castingová režisérka, dnes je herecká agentka. Takže jsme ideální dvojka – já se zkušenostmi před kamerou, ona za kamerou. Ty workshopy byly úspěšné a na základě toho nás před dvěma lety oslovili z FAMU, abychom učily budoucí režisérky a režiséry na katedře režie předmět Práce s hercem. Tyhle dvě skupiny se bytostně potřebují, ale často se stává, že spolu neumějí komunikovat, že si nerozumějí a vzájemně mají od sebe očekávání, která neumějí formulovat. Samy vymýšlíme obsah výuky, protože na to neexistují žádná skripta. Moc nás to baví, jelikož můžeme stavět na svých zkušenostech a poznatcích z praxe.

V souvislosti s vámi se často používá označení módní ikona. Je sympatické, že nosíte i české módní návrháře, například Táňu Kováříkovou nebo Jana Černého. Co pro vás znamená móda?

Já vlastně většinou nosím české módní návrháře, kromě výše jmenovaných to jsou třeba Anamé, Hana Zárubová, Monika Drápalová, Martin Kohut. Móda je hra a zábava. Módou vyjadřujete to, kdo jste. Nejspokojenější jsem sice v kalhotách a svetru, ale užívám si i okamžiky, kdy mě někdo oblékne do velké společenské róby, učeše a nalíčí. Každá příležitost si žádá něco jiného. Je to vlastně kreativita, kdy samu sebe použijete jako základní materiál.

Kromě módy vás ale baví i kosmetika a péče o sebe. Spolupracujete například s L’Oréal Paris a v rámci jejich akce jste se loni potkala v Paříži s herečkou Gillian Anderson. Jaká byla?

Velice milá a spontánní. A zase jsme u úspěchu a jeho relativity. Když máte možnost nahlédnout do toho opravdu velkého světa a ocitnete se v blízkosti hereckých legend, tak zjistíte, že jsou v nitru úplně stejné jako my. Taky mají různé starosti, radosti, strachy a mindráky, o kterých nikdo neví. Rozdíl je pouze v dosahu jejich známosti. Bylo fascinující pozorovat tuhle hvězdu, jak je úplně normální, jak se taky chvílemi nudí, kouká do telefonu, sama pro sebe si tancuje… Mě to strašně bavilo, já jsem totiž velký pozorovatel a tohle byla pastva pro oči. Trochu jsme si povídaly, hodně ji potěšilo, že jsem četla její knihu. Byla zábavná a vtipná.

Na festivalu v Cannes jste se loni setkala s další mou oblíbenkyní, herečkou Cate Blanchett. Musím říct, že mi ji dost připomínáte.

Cate je můj idol! Když jsem ji viděla naživo, bylo to tak ohromující, jako kdyby dítě spatřilo živého dinosaura. Povídaly jsme si a pak jsme se spolu vyfotily. Já jí tu fotku ukázala, a ona na to: I don’t see a fuck! Jako že bez brýlí nic nevidí (doslovný překlad: Já vidím leda tak h...o – pozn. red.). Strašně jsme se tomu smály. Ona přesně vnímala, že jsem z ní úplně hotová. Ale odvedla řeč tam, kde jsem si byly rovny, na filmy. Ptala se na Karavan, říkala, jak je úžasné, že ženy herečky dostávají tak skvělé příležitosti. A taky ženy režisérky, protože se mnou byla Zuzana Kirchnerová. Prostě z toho svého piedestalu sestoupila k nám, a sdělovala nám tím, že jsme si rovny – my ženy, filmařky, herečky, lidé v oboru. Bylo to od ní tak laskavé, tak lidsky obyčejné. A pro mě nesmírně inspirativní, protože já si o sobě myslím, že dokážu být někdy protivná. Možná ne protivná, ale spíš strohá. Lidi si pak o mě říkají, ježiš, ona je tak nepříjemná. Ale já nejsem nepříjemná, jenom jedu na úsporný režim. Někdy věci ironizuju, zlehčuju, dělám fórky. Ale chci, aby se vědělo, že to dobré, co ke mně přichází, přijímám s pokorou a respektem. Tím se vracím například k tomu vyznamenání. Mám z něj radost, obzvlášť když uznání přijde od takového člověka, jakým je náš současný prezident.

Co vám ještě dělá radost?

Jsem soutěživá, ráda vyhrávám, ale jinak mě těší maličkosti, třeba když si jdu koupit krém a k tomu dostanu vzorečky – to je taková malá, nečekaná radost. Mám ráda kytky, obrazy, výlety, ale raduju se třeba i z úspěchu někoho cizího. Dokážu se dojmout, když se někomu něco hezkého podaří.

Co vás štve?

Mě nejvíc štvou lidi, kteří se chovají, jako by byli nesmrtelní, a zároveň neberou ohled na to, co bude po nich. Žijí bez ohledu na další generace. Bez širšího kontextu a jednoty s ostatním lidstvem. A taky tupci a rasisti mě štvou. Takže mi z toho jasně vycházejí někteří politici.

Z čeho máte strach?

Z toho, co se děje kolem nás, jak se mění svět. Všechny moje strachy se dnes zhmotňují, ale doufám, že nakonec všechno dobře dopadne.

Kdybychom pominuly všechny vaše životní role: dcera, sestra, manželka, matka, herečka – co by zůstalo? Jaká jste žena?

Svoje ženství moc neprožívám, jsem prostě člověk, lidská bytost. A jak bych se charakterizovala? Já jsem asi takový tajtrlík.