Když se řekne Svatojánská noc, mnohým se vybaví oheň, magie a tajemství. A právem. Tenhle prastarý svátek, slavený v noci z 23. na 24. června, má kořeny hluboko v pohanských i křesťanských tradicích. Slaví se uprostřed nejdelších dnů roku, kdy slunce má nadvládu a příroda je v plné síle. A právě v tuhle chvíli se podle lidové víry otvírá země, ztrácí se hranice mezi světem lidí a světem duchů. A byliny získávají zázračnou moc.
Dnes si pod Svatojánskou nocí často představíme jen „nějakou romantiku z pověstí“, ale naši předkové ji brali smrtelně vážně. Šlo o jednu z nejmagičtějších nocí v roce, kdy se slavilo světlo, život a plodnost. Na kopcích se zapalovaly svatojánské ohně, kolem kterých se tančilo, zpívalo. A hlavně skákalo. Přes plameny skákali zamilovaní, aby si zajistili věrnost a společný život. Jiskry vylétající k nebi měly chránit úrodu, dům i dobytek před zlými silami. A věřilo se, že právě o Svatojánské noci se země otevírá a ukazuje skryté poklady. Kdo našel květ kapradiny, ten našel moudrost a štěstí. Jenže pozor, legenda varuje: květ je střežený a najít ho může jen ten, kdo má čisté srdce a pevné nervy. Jinak ho svede strašidlo, nebo se v lese ztratí.
Tahle noc je ale taky časem bylinkářek. Právě teď prý mají léčivky největší moc. Jsou naplněné sluncem i zemí. Sbíraly se za svítání, s bosýma nohama a beze slov. Jakákoli lidská řeč mohla bylinu „odčarovat“. Bylinky se věšely do stavení, dávaly se pod polštář nebo se z nich pletly věnečky, které se házely do vody. Podle toho, jak daleko dopluly, se věštila budoucnost.
Mezi ty nejposvátnější svatojánské byliny patřily:
Třezalka tečkovaná – svatojánská bylina číslo jedna, na nervy i na rány.
Heřmánek – uklidňuje tělo i duši.
Mateřídouška – posiluje srdce a chrání před zlými sny.
Řebříček – pro ženy, proti bolesti i očistě.
Bez černý – k ochraně domu, duše i rodiny.
Magických rituálů bylo v tenhle čas víc než dost. Dívky si například o půlnoci rozprostřely pod polštář sedm různých květin (každou z jiného pole) a doufaly, že se jim ve snu zjeví jejich vyvolený. Nebo si při svítání umyly obličej v rose. Aby byly po celý rok zdravé a krásné. Jinde se házely květy do potoka. A podle toho, jestli pluly rychle nebo se točily v kruhu, se věštil osud. Voda, oheň, rostliny a vzduch. Všechny živly byly aktivní, a každá tradice měla hlubší smysl: propojit člověka s přírodou.
Protože i když nežijeme v chalupách a nepleteme si věnečky každý den, tenhle svátek má pořád co říct. Je to pozvánka ke zpomalení, k naslouchání přírodě i sobě. Zkuste si letos večer rozdělat oheň (klidně jen v ohništi na zahradě), dejte si chvilku ticha a podívejte se na oblohu. Možná neuslyšíte poklad hučet pod kamenem, ale ucítíte, že jste na chvíli zpátky tam, kde všechno začíná – v krajině, v sobě, v životě.
autorský text
79 Kč
79 Kč
84 Kč
