Jak je možné, že si jsou někteří pejsci a jejich páníčci tak podobní?

Z podobnosti psů a jejich páníčků a paniček si mnoho lidí dělá legraci, ale faktem zůstává, že ve spoustě případech to tak je. Vidíme to na ulicích, mezi svými známými, ve filmech a pohádkách (například 101 dalmatínů) a dokonce se na tento fenomém zaměřil i jeden fotograf – Gerrard Gethings – který vytvořil sérii fotografií psů a jejich páníčků, o čemž informoval například server Insider. Není tak divu, že se na toto téma zaměřili i nejrůznější výzkumníci.

Proč si jsou psi a jejich majitelé tak podobní

Jedním z prvních psychologů, který tento fenomén zkoumal, byl podle BBC Michael Roy z Kalifornské univerzity v San Diegu. Svůj výzkum provedl konkrétně tak, že se vydal do psích parků, vyfotografoval pejsky a jejich majitele zvlášť a poté požádal skupinu účastníků, aby se je pokusili k sobě přiřadit​​​​​. Ukázalo se, že to dokázali s rozumnou přesností (aniž by je někdy předtím viděli).

Důvodem je takzvaný „efekt expozice“. Jako lidi totiž máme tendence inklinovat věcem, které nám jsou známé, tedy i podobné. Z toho důvodu – kromě jiného – k sobě přitahujeme i lidi (přátelé i partnery) s podobnými rysy jako máme my.

Velkou roli při spojování pejsků a jejich páníčků hrají oči

Výsledek podobnosti pejsků a jejich majitelů je sice založen na povrchním vzhledu, tedy na tom, co vidíme na první pohled – například ženy s dlouhými vlasy spíše preferují psy s dlouhýma ušima a k tomu si lidé často vybírají psy s podobným tvarem postavy. Ale roli hrají i jemnější rysy, konkrétně oči.

K tomuto závěru došla studie z roku 2015, která navázala na výzkum Michaela Roye. Podle ní míra, s jakou účastníci dokázali správně spárovat osobu s jejím psem, výrazně klesla, když byly oči na fotografiích maskovány.