Být za hysterku vám může zachránit život. Lékař Marek Dvořák radí, jak se zachovat v krizích typu požár nebo útok

Požár v baru ve švýcarském zimním středisku ukázal, že v krizových situacích většina lidí riziko ignoruje, ale nikoli schválně. Snaží se ho pochopit, zařadit, racionalizovat, uklidnit se. „Možná to nic není“. „Kdyby to bylo vážné, někdo by už reagoval.“ „Nechci dělat zbytečný rozruch.“ Jenže čekání na potvrzení zvenčí je přesně to, co nás může stát možnost odejít včas.

Proč lidé zůstávají, i když cítí nebezpečí

Na záběrech z osudného večera ve švýcarském baru je vidět, jak si lidé natáčejí oheň. První video bylo pořízeno pár vteřin předtím, než 40 lidí přišlo o život a dalších asi 100 bylo těžce zraněno. Dotyční ale nenatáčejí proto, že by jim to bylo jedno. Spíš proto, že jsme si zvykli realitu dokumentovat. Telefon se stal způsobem, jak situaci potvrdit, uložit a zpracovat.

„V tu chvíli se mozek snadno přepne do role pozorovatele. A spousta lidí si neuvědomí, jak rychle se může nebezpečí šířit a že si možná dokumentují svoji vlastní smrt místo toho, aby to aktivně řešili,“ píše na svém instagramovém účtu lékař Marek Dvořák, který pracuje jako záchranář a vede Kurzy Kryjeme vám záda. Ty jsou zaměřeny na praktické situace a „největší průšvihy“ před příjezdem záchranky.

Čekání na ostatní jako past

Společným rysem mnoha krizových situací je, že lidé začínají reagovat až ve chvíli, kdy vidí reagovat ostatní. Především autority. Čekají na dav. Na jasný signál, že je situace opravdu vážná. Dokud je dav relativně klidný, máme tendenci zůstávat taky. Nechceme vyčnívat. Nechceme dělat zmatek. Nechceme být za hysterky. Ty, co utečou „kvůli maličkosti“.

Psychologové tento jev znají jako takzvaný bystander effect – efekt pozorovatele. Když je kolem nás víc lidí, každý cítí menší osobní zodpovědnost jednat, protože si říkáme: Někdo jiný to udělá. Skupina totiž může vytvořit iluzi, že je vše v pořádku, i když není.

Ignorování a sociální signály

Když se situace nejeví jako jasná hrozba, díváme se kolem sebe – a pokud ostatní vypadají klidně, my taky. Odborníci tomu říkají pluralistic ignorance – situace, kdy si lidé špatně vykládají chování ostatních jako potvrzení, že je všechno v pohodě. Proto začnou utíkat, až když vidí běžet policii. Ne proto, že by nebezpečí bylo jinak očividné, ale čekali na potvrzení. Nejde o to, že bychom byli lhostejní, jen prostě nechceme vypadat „hloupě“, když bychom začali utíkat jako první.

Když pochybnost znamená jednat

Lékař Marek Dvořák k tragickému požáru ve švýcarském baru řekl dvě jednoduché věty: Když se ti něco nezdá, odejdi. Nečekej na chování ostatních. V kurzech první pomoci, které vede, se lidé učí, že pokud si nejsou jistí, zda někdo dýchá, mají začít resuscitaci tak, jako by nedýchal. Jinými slovy – raději udělat „zbytečně moc“ než nic. Přesně tenhle princip platí i mimo nemocnice – v klubech, na koncertech, v obchodním centru nebo na ulici. Tahle logika je jednoduchá a nekompromisní. V situacích, kde jde o život, se nečeká na stoprocentní jistotu. Jedná se.

Proč se chovat jako hysterka

A proč je dobré jednat rychle nejen v extrému? Pro mnohé z nás je těžké tohle akceptovat, protože jsme se učily, že nemáme být hysterické, nemáme vyčnívat a nevyvolávat paniku. Jenže teď je na místě tohle přehodnotit. Není hysterické starat se o svůj život a životy blízkých. Je to prozíravé, zodpovědné a moudré. Rychlé rozhodnutí může zachránit život – v krizích, jako jsou požár nebo útok, hrají roli vteřiny.

Prodleva nemusí být vidět, ale může znamenat rozdíl mezi bezpečím a tragédií. Není hanba opustit místo dřív. Když cítíte, že něco není v pořádku, odejděte. Tohle není přehnaný hysterický strach, ale sebezáchova. A když budete jednat, ostatní se k vám často přidají. Takže, buďme hysterky. Aspoň občas, protože si tím můžeme zachránit život.

Zdroje. Autorský text, IG Marek Dvořák. Kryjemevamzada, PsyBlog. Gara de Nord