Ve válce se rychle ukáže, kdo je dobrý a kdo špatný, říká válečná zpravodajka Darja Stomatova

Od začátku ruské invaze v roce 2022 jezdí na Ukrajinu pravidelně a snaží se prostřednictvím příběhů informovat diváky o tom, jak válka ovlivňuje obyčejné lidi. Jejím nejbližším spolupracovníkem je válečný kameraman Ján Schürger. Začátkem února 2026 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. Ocenění patří k nejrespektovanějším v české žurnalistice.

Co pro vás tahle cena znamená a jak vnímáte její význam v kontextu vaší práce?

Není to jen moje cena, je to naše cena, protože na Ukrajinu jezdíme s Honzou Schürgerem, což je můj kameraman a přítel. Je to pro nás velké uznání. Protože nám říká, že to děláme správně a že náš přístup k novinářské práci je poctivý a důvěryhodný. To je pro nás nejzásadnější. Aby lidé věřili tomu, co říkáme a co ukazujeme z ukrajinské strany. Důvěra je pro každého novináře velmi důležitá.

Jak vnímáte roli válečných reportérů v době sociálních sítích a krátkých zpráv?

Nad tím jsme se často zamýšleli, protože cokoli se děje Ukrajině, vidíte hned na sociálních sítích. Díky tomu, že tam na tom místě jsme, můžeme informace ověřovat, jestli jde o propagandu, nebo nejde, kde je pravda, co se dělo na místě útoku. To vnímám jako naši zásadní roli v době sociálních sítí.

Změnil se nějak váš přístup k reportování za dobu, co tam jezdíte?

Tak na Ukrajině se mění všechno neustále, tedy i způsob reportování. Na začátku invaze, to jsme ještě pracovali pro CNN Prima News, pro nás bylo zásadní dělat živé vstupy, ukazovat, co se děje na konkrétních místech. Postupem času se frontová linie vytříbila, stejně jako témata. Už jsme věděli, na co se víc orientovat, co je aktuální, na co se podívat. V lednu jsme například hodně řešili energetickou krizi, mrazy, zimu. Vždy to souvisí s tím, co řeší místní obyvatelé.

Z Ukrajiny reportujete už čtyři roky. Jak si nastavujete hranice mezi lidskostí a profesní povinností „jen“ zaznamenávat? Dá se to vůbec oddělit?

Doufám, že dá. Možná je to trošku naivní představa, protože na Ukrajině se vás příběhy dotýkají. S lidmi mluvíte osobně, potkáváte se, je těžké to ustát. Ale snažím se. Primární je práce, což pomáhá získat nějaký odstup. Když vidíte konkrétní příběh, nevnímáte ho jako svůj osobní, ale jako příběh člověka, který se snažíte co nejpravdivěji přenést na druhou stranu českým divákům. To hodně pomáhá. Často nás příběhy doženou až pak, když se vracíme z Ukrajiny domů.  

Zažila jste moment, který vás hluboce zasáhl?

Jsou takové momenty. Třeba příběh táty, který hledal svého syna. Přijel do Pokrovsku, kde už bylo velké nebezpečí. Potkali jsme ho na autobusovém nádraží. Když jsme ho odváželi z města pryč, zjistili jsme, že tam hledá syna-vojáka, který se mu měsíc neozýval. Ten příběh jsme sledovali několik měsíců. Jeho syn se vrátil, sám došel pěšky do Pokrovsku, v hrozném stavu, potřeboval léčení.

Jakmile byl v normálním stavu, rozhodl se, že bez války žít nemůže, že se musí vrátit na frontovou linii a pomoci svým vojákům, které opustil. Za několik dní padl v boji. S jeho tátou Jurijem jsme byli neustále v kontaktu, ale na konci loňského roku se přestal ozývat. Sháněli jsme ho, co s ním je, jestli je v pořádku. Tohle je jeden z takových příběhů, který je pro mě dost osobní.

Jaké téma, které jste zachytili, by podle vás měla česká veřejnost chápat lépe?

Myslím, že jsou to právě ty nejobyčejnější příběhy těch nejobyčejnějších lidí, které jsou srovnatelné i s životy našich obyvatel. Když máte třeba souseda farmáře a pak se podíváte na příběh tří sester z Ukrajiny, které jsou také farmářky. Celý život prožily v Doněcké oblasti a když se začala fronta přibližovat, byly nuceny veškeré svoje hospodářství sbalit a odjet.

Ale není úplně jednoduché převézt šest koz, jednu krávu, jedno tele, několik slepic, husy, psy a kočky. Právě tenhle příběh je něco, s čím by se čeští diváci mohli spojit, víc si to představit, protože jsou to opravdu obyčejné ženy, nejsou to vojačky, přesto se k nim válka přiblížila a ony musely opustit všechno, co znaly a stěhovat se úplně jinam. Mám tenhle příběh ráda, protože ukazuje dopad války na obyčejné lidi.

Přemýšlíte víc o tom, že nikdo nejsme nesmrtelný?

To je velká pravda. Když jezdíte na Ukrajinu, válka a smrt jsou věci, které jdou ruku v ruce, ale vy máte pořád pocit, že je kolem vás nějaká aura nesmrtelnosti. Protože pokaždé, když jedete do všech těch obcí na frontě a vracíte se zpátky v pořádku, říkáte si, jo, zvládla jsem to. Máte pocit, že i když tam jedete, tak se to nesmí stát, ale ono se to může stát. To je to uvědomění si smrti a toho, že kdykoli se může stát cokoli. Všichni jsme smrtelní.

Změnilo se nějak vaše vnímání strachu? 

Strach mám pořád. U lidí, kteří tam jsou pořád, je to trošku jiné, protože už přichází apatie, pesimismus. Když vás ve dvě ráno v Kyjevě probudí ostřelování, ti lidé se už ani nezvednou z postele, protože si říkají, že už to nemá smysl, děj se, co děj. Je to taková apatie k životu. Já ten strach pořád mám, a možná je to dobře. Jen bych si měla asi hlídat, abych nepropadla panice. Mám to trošku jinak než Honza, ten si dokáže pragmaticky říct, kde je nebezpečí, co se může stát, jak se má chovat. Já tohle ještě nemám, takže spíš sleduju, jak se chová on a podle toho se zařídím.

Darja Stomatova s nejbližším spolupracovníkem, kameramanem Jánem Schürgerem. Je zároveň jejím životním partnerem. 

Neutralita je citlivé slovo, ve válce se často skloňuje. Co pro vás znamená – odstup, nebo disciplínu?

Určitě odstup od příběhu. A možná i schopnost podívat se na věci kriticky. My nemůžeme jezdit na ruskou stranu, na začátku jsme se o to pokoušeli, podávali jsme různé žádosti do okupovaných oblastí, místním úřadům, zjišťovali jsme informace, ale vždycky nás odmítli. Takže máme nevýhodu, že nemůžeme vidět konflikt z obou stran.

My víme, že Ukrajina byla napadená, ale je potřeba dívat se kriticky i na jiné věci, které se na Ukrajině dějí, ať už jsou to různé korupční skandály nebo věci, které ovlivňují bojiště, různé kauzy, pochybení. Je potřeba si uvědomovat, že nejsme součástí toho konfliktu, nejsme válčící strana, nejsme ve válce, ale jsme ti, co se na válku dívají, každá informace je důležitá, protože válka se odehrává na evropském kontinentu a je relativně blízko.

Setkala jste se někdy s kritikou, že být neutrální znamená být necitlivá?

Setkala jsem se spíš s kritikou, že bych měla být aktivistická. Že bych si měla vybrat stranu, že tohle je přesně tenhle typ konfliktu, kdy nejde zůstat neutrální. Že je potřeba ukázat, že jsme proukrajinští, že odsuzujeme ruskou stranu. Setkala jsem se s tím, ale nesouhlasím. Myslím, že každý v téhle válce má svou roli.

My jsme novináři, měli bychom mít odstup a neměli bychom být na žádné straně. Díváme se na konflikt, osobně si uvědomujeme, co se děje, uvědomujeme si, kdo je agresor, kdy byl napaden, ale to by nemělo ovlivňovat to, jak se na válku díváme, jak pracujeme s informacemi a jak věci ukazujeme.

Cítíte, že vás válka změnila i jako ženu, nejen jako novinářku?

Myslím si, že změnila. Já teď trošku bojuji s představou, jak dlouho může ještě válka trvat a jak napasuju do těch válečných let potenciální mateřství nebo rodinný život. Když slyším, že válka může trvat další dva tři roky, tak si počítám, kolik mi bude, jestli je to vhodná doba na to mít děti, nebo budu moc stará. Tohle asi muž řešit nemusí, ale žena ano. A válka mě určitě změnila, ani nevím, jaká jsem byla před ní. Poslední čtyři roky jsou v našich životech vlastně jen o válce. Určuje, kde jsme, co děláme, o čem se bavíme.

Může nám válka paradoxně něco dát, něco nás naučit?

Nám osobně dala válka přátelství s lidmi na Ukrajině, protože ve válce se rychle vytříbí, kdo je špatný a kdo je dobrý. Ta tvář se ukáže hodně rychle, a my máme velmi pevná přátelství, už mimo pracovní rovinu. Ve válce masky nefungují a lidi to vědí.

Z vojenského hlediska bychom pokrok a vývoj měli brát jako zkušenost, protože je možné, že tenhle konflikt není poslední. Že to může být horší a že bychom se na to měli připravit. Což zatím v Česku spousta lidí odmítá.