Tichá dohoda ve vztahu. Když víte, že on někoho občas má, ale tolerujete to. Odborníci vysvětlují, jak funguje tolyamorie

Minulý týden mi kamarádka vyprávěla o manželství své známé. „Ona ví, že když je Petr na služebce, občas tam má nějakou ženskou,“ řekla mi mezi dvěma loky vína. „A on ví, že ona to ví. Ale nikdy o tom nemluví.“ Čekala jsem klasickou pointu o nevěře. Jenže žádná nepřišla. „Prý jim to takhle funguje.“ Pokud se v tom příběhu poznáváte, pak jde o „tolyamory“. Neznáte?

Mohlo by se vám líbit

Proč máme chuť na čokoládu, sýr nebo dokonce na led? Odborníci vysvětlují, co nám tím tělo naznačuje

Vím, že máš někoho dalšího

Tolyamorie zní skoro jako nějaký exotický druh vztahu, který objevíte v aplikaci pro seznamování. Ve skutečnosti jde o poměrně jednoduchou věc: jeden z partnerů ví nebo tuší, že ten druhý má sex či romantické kontakty jinde, a rozhodne se to tolerovat. Ne proto, že by po tom sám toužil. Spíš proto, že nechce rozebírat, co přesně se děje, případně nechce kvůli tomu přijít o vztah. Termín tolyamory vznikl spojením anglických slov tolerate a polyamory a v roce 2024 ho zpopularizoval americký sexuální publicista Dan Savage. Jde o situaci, kdy partneři „přimhouří oči“ nad partnerovou nevěrou nebo mimopartnerským vztahem, aniž by z toho udělali oficiální dohodu. Je to vztah typu: „Vím, že máš svůj život. Ty víš, že já vím. A pokud se mě nebudeš ptát na podrobnosti, nemusíme si kazit neděli.“ Zní to cynicky? Trochu. Jenže možná je na tom něco fascinujícího právě proto, že podobné dohody mohou existovat dlouhé roky, aniž by jim někdo dal jméno.

Ne každé mlčení je dohoda

Existuje zásadní rozdíl mezi „oba víme a vyhovuje nám to“ a „já vím, ale raději nic neřeknu, protože se bojím, co by se stalo“. V prvním případě může jít o jakousi tichou partnerskou toleranci. Ve druhém už se dostáváme velmi blízko klasické nevěře, jen s trochu modernějším názvem. Proto je označení „nejběžnější forma nemonogamního vztahu“ potřeba brát s rezervou. Že je tolyamory nejčastější formou nemonogamie, tvrdil právě Dan Savage. Spíš jde o atraktivní tvrzení, které se v médiích opakuje proto, že popisuje něco, co lidé mohou dělat velmi často – jen to sami nepovažují za „typ vztahu“.

Výzkumy ostatně ukazují, že různé podoby nemonogamie se v populaci objevují v nezanedbatelné míře, ale čísla se výrazně liší podle toho, na co se výzkumníci ptají. Například studie amerických singles zjistila, že 10,7 procenta respondentů někdy v životě mělo zkušenost s polyamorií. V norském vzorku uvedlo zkušenost s konsenzuální nemonogamií zhruba 3 procenta respondentů. A belgický průzkum z roku 2025 zjistil, že nějakou formu nemonogamní dynamiky v rámci primárního vztahu zažilo během života 45 procent respondentů – 29 procent ji označilo za konsenzuální.

Mohlo by se vám líbit

Ocitli jste se v pekle jménem nevěra? Odborník odpovídá na zásadní otázky, které si musíte položit, než cokoli podniknete

„Já se neptám, ty mi neříkáš“

Možná znáte pár, který funguje trochu podobně. On každý čtvrtek chodí na „pivo s klukama“, i když oba víte, že tam chodí i jeho bývalá. Ona má zase kamaráda z práce, o kterém se doma zásadně nemluví. Nikdo nikoho nekontroluje. Nikdo neříká „máme otevřený vztah“. A kdyby se vás někdo zeptal, řeknete, že jste spolu dvanáct let a jste šťastní. Není to nutně tajná polyamorie. Může to být jen partnerské „nechme to být“. A právě v tom je tolyamorie trochu zajímavější než všechny ty instagramové grafy, které nám poslední roky vysvětlují, jak správně nastavit hranice.

Některé páry totiž hranice nemají nakreslené fixou. Mají je spíš jako čáru tužkou, kterou lze v případě potřeby lehce rozmazat. Pro někoho může být taková volnost dokonce praktická. Dlouhodobý vztah může být důležitější než sexuální exkluzivita a člověk může být ochotný přehlédnout krátký flirt nebo jednorázovou nevěru, protože nechce kvůli jedné věci rozbít celý společný život. Dan Savage právě takový postoj popisuje: člověk se může rozhodnout soustředit na všechny způsoby, kterými mu partner dlouhodobě dokazuje lásku a závazek, místo aby vztah definoval jediný přešlap. Jenže tolerance neznamená automaticky souhlas.

Jsme všichni trochu tolyamorijní?

Nejspíš ne. Ale možná jsme všichni někdy byli v situaci, kdy jsme o nějaké části partnerova života raději nechtěli vědět. Protože intimita není jen o tom, co si řekneme. Někdy vzniká i z toho, co společně necháme raději nevyslovené. Problém nastává ve chvíli, kdy jeden člověk považuje mlčení za svobodnou volbu a druhý za cenu, kterou musí zaplatit, aby vztah přežil. A právě tady se tolyamorie od konsenzuální nemonogamie zásadně liší.

Výzkumy lidí žijících v konsenzuálně nemonogamních vztazích opakovaně upozorňují na význam otevřené komunikace, vyjednávání hranic a informovaného souhlasu. V této studii například část respondentů popisovala, že svůj vztah před okolím raději prezentují jako monogamní, aby se vyhnuli stigmatu. Není podstatné, jestli váš vztah má název. Podstatné je, jestli v něm můžete svobodně říct, co chcete – a také co nechcete. Protože mezi větou „nevadí mi, že spíš s někým jiným“ a větou „nevadí mi to, protože se bojím zeptat“, je celý vesmír.

Zdroj: Autorský text, Dan Savage, The Times, Vicew, The Indepedent, BuzzFeed, New York Post