Jeden nevinný dotek může vyvolat bouřlivé reakce. Eva Burešová i Lionel Messi by mohli vyprávět...

Dotek býval samozřejmostí. Přirozené gesto, které nevyžadovalo vysvětlení. Podání ruky, lehké objetí, ruka položená na rameni. Dnes se ale zdá, že u známých osobností nic takového jako „nevinný dotek“ vlastně neexistuje. Každé gesto může někdo zachytit, sdílet a hlavně – interpretovat všemi možný způsoby. A v tom je háček.

Dotek jako veřejná událost

Stačí pár sekund. Někdo natočí video, další ho nahraje na sociální sítě a třetí k tomu přidá popisek, který z obyčejné situace udělá malý příběh. Najednou nejde o to, co se skutečně stalo, ale co si o tom lidé myslí. Internet má zajímavou schopnost doplňovat si mezery. Držení za ruku? Možná je v tom něco víc. Objetí? Určitě je to podezřelé. A když k žádnému doteku nedojde, odstup působí chladně. Jako by v prostoru mezi dvěma lidmi muselo být vždycky něco víc než jen vzduch.

Internet zbavuje ostychu

Internet má navíc jednu zvláštní vlastnost – dokáže z nás sejmout brzdy, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme. Výzkumy mluví o takzvaném „online disinhibition efektu“, tedy o tom, že v digitálním prostoru se lidé cítí méně kontrolovaní, anonymnější a tím pádem i odvážnější ve svých soudech. Chybí oční kontakt, okamžitá reakce i přirozená empatie, která nás v běžném životě drží zpátky. A tak to, co bychom si v reálu možná jen pomysleli, bez váhání napíšeme do komentáře. Když se navíc v příběhu objeví celebrita, emoce se ještě znásobí – studie ukazují, že online prostředí podporuje ostřejší, méně zdrženlivé reakce a nahrává i nezdvořilé komunikaci . Jinými slovy: stačí jeden moment a z publika se stává porota, která má pocit, že musí okamžitě vynést verdikt.

Když jedno gesto spustí lavinu

Tohle dobře ilustruje třeba slavný fotbalista Lionel Messi, u kterého si fanoušci všímají, že při focení se ženami drží ruce raději za zády. Na první pohled drobnost, ve skutečnosti je to ale promyšlené gesto. Možná ne kvůli nedostatku přirozenosti, ale kvůli špatné zkušenosti. Vřelou náklonnost veřejně projevuje jen vůči své manželce Antonelle Roccuzzo.

Podobně citlivou reakci vyvolala i situace kolem zpěvačky Evy Burešové. Po soutěžním večeru Let´s Dance nafotili fotografové deníku Nový čas ve dvě hodiny ráno Evu Burešovou, jak se prochází s paží kolem ramen se sportovním idolem Peterem Saganem. Na sociálních sítích zavalili fanoušci zpěvačku výčitkami, že je svému partnerovi Přemkovi Forejtovi nevěrná. Nejprve to brala s humorem, pak vydala oficiální vyjádření, kde píše, že o žádnou nevěru ani flirt nešlo, a že za ni je chytnutí kolem ramen běžná věc.

Proč máme potřebu soudit

Možná to je celé méně o celebritách, ale víc o nás. Lidé tak nějak přirozeně milují příběhy a skandály. Čím emotivnější, tím lépe. Dotek je navíc dokonale čitelný symbol, do kterého si každý může promítnout vlastní zkušenost. Někdo v něm vidí nevinnost, jiný náznak něčeho víc. Zároveň v tom hraje roli i zvláštní pocit blízkosti. Známé osobnosti sledujeme, víme o nich mnohé, a tak máme dojem, že jejich chování můžeme hodnotit. Možná si tím potvrzujeme vlastní hodnoty, možná jen hledáme drama, kde vůbec žádné není.

Dotýkat, nebo nedotýkat? 

Existuje vůbec nějaká správná varianta, pokud jde o doteky? Když se celebrity dotknou, riskují, že jejich gesto bude veřejnost brát jako náznak vztahu, flirtu nebo nevhodnosti. Když si naopak drží odstup, působí chladně, odtažitě, někdy až povýšeně. Jako by mezi těmito dvěma póly neexistovala neutrální varianta. Každé rozhodnutí se tak mění v malou strategii: co udělat, aby to bylo „správně“? Jenže správná odpověď asi neexistuje.