Prostřední dcera vytáhla vlastní obrázky. Svačin mimo jiné. Které jsem jí s láskou chystala na stovky florbalových zápasů. Tak aby byly zdravé, vyvážené, perfektní. Jenže ona je nenáviděla, tajně vyhazovala a raději si v bufetu kupovala párek v rohlíku. Co na tom, že pro sportovce nemá žádnou výživovou hodnotu, že… Jenže když holky z týmu, tak ona taky, že.
Nad snímky jsme si vyříkaly ty křivdy, které si s sebou do života neseme. Někdo neonový svetr vyrobený s pětiletým zpožděním, jiný svačiny, za které bylo třeba se stydět.
Nakonec jsme se ale shodly na tom, že právě to, co jsme zmínily, nás na našem dětství bavilo. Díky tomu jsme zažily něco, co nikdo jiný ne, já mám o čem psát a holkám vyprávět. A holky si mohou myslet, v tom správném věku, jak šílená matka jsem.
Doufám, že jednou budou, se slzou v oku, vzpomínat na maminčiny snahy, stejně jako to dnes dělám já.
Historie se totiž opakuje, jen v jiných kulisách.