Naše dcera má dvě mámy, je tu jedno velké ALE... Příběh Lucie a Karolíny dvacet let po vzniku registrovaného partnerství

Za dvě desetiletí vstoupilo do registrovaného partnerství více než pět tisíc párů a od roku 2025 jej nahradil nový institut partnerství, který přinesl širší práva. Přesto mnoho rodin říká, že některé překážky přetrvávají. Nejde jen o názvy nebo paragrafy, ale o každodenní situace, které ukazují, že rovnost na papíře a v běžném životě nemusí být totéž. Jak to vnímají partnerky Lucie a Karolína?

Mohlo by se vám líbit

Chci dítě, ale nemám partnera. Single ženy dnes na IVF v Česku nesmí. Kdy skončí diskriminace nezadaných?

Velký milník s velkou nadějí

Když bylo v roce 2006 schváleno registrované partnerství, Karolíně bylo šestnáct let, bylo to krátce po jejím coming outu. Z dnešního pohledu se může zdát, že šlo jen o změnu jednoho zákona. Pro mnoho mladých lidí to ale znamenalo mnohem víc. Potvrzení, že i jejich vztahy mají ve společnosti své místo. „Když registrované partnerství vstoupilo v platnost, byl to velký milník. Byla jsem na střední škole, poměrně čerstvě out a dávalo mi to naději, že se s LGBT+ lidmi počítá,“ vzpomíná Karolína. Teprve když se o několik let později seznámila s Lucií a jejich vztah začal být vážný, přišlo první vystřízlivění. „Uvědomily jsme si, že registrované partnerství je spíše jen papír než institut chránící práva párů, které ho uzavřou,“ dodává Karolína. Lucie si dobře pamatuje i tehdejší atmosféru v Evropě. Zdálo se, že cesta k plné rovnoprávnosti bude rychlá. „Když jsme spolu začaly chodit v roce 2013, zejména země na západ od nás už schvalovaly jedna po druhé manželství pro všechny. I pro nás to vypadalo velice růžově. O to smutnější je, že ani po dalších třinácti letech tento institut v Česku nemáme,“ říká Lucie.

Jejich rodina je pro stát pořád jiná

Na první pohled žijí úplně obyčejný rodinný život. Ráno hraní, jedna máma odchází do práce, druhá vaří, vyrábí, večer pohádka a uspávání dcery. Jenže do každodennosti pravidelně vstupují okamžiky, kdy si znovu uvědomí, že zákony jejich rodinu stále nevnímají stejně jako ostatní. Nejde přitom o velká dramata. Častěji jsou to zdánlivé maličkosti – formuláře, úřední jednání nebo situace, které většina rodičů ani nevnímá. „Jsou to většinou momenty, kdy přicházíme do styku se státními institucemi a samosprávami. Od porodu, kdy není možnost se stát legálním rodičem, přes daňové přiznání a daňové úlevy až po zápis dcery do školky. Všechny dokumenty počítají s druhým zákonným zástupcem, my ale musíme kolonku nechávat prázdnou.“ Právě tyhle drobné situace podle nich nejvíc připomínají, že mezi každodenním životem stejnopohlavních rodin a českými zákony stále existuje propast.

Mohlo by se vám líbit

Neměly bychom dceru, kdyby nám nepomohl bratr, říká lesbický pár. Nikdy mu nebudeme dost vděčné

Nejde jen o dvě ženy, jde hlavně o jejich dítě

Veřejná debata se často soustředí na to, zda mají mít stejnopohlavní páry právo uzavírat manželství. Lucie a Karolína ale říkají, že pro ně je ještě důležitější něco jiného – jistota jejich dcery. „Největším problémem je legální absence druhého rodiče. Pokud by se cokoliv stalo Lucce jako biologické matce, v zákoně není opora pro to, aby naše dcera mohla zůstat se svým druhým faktickým rodičem, se kterým se cítí bezpečně a který jí poskytuje láskyplné zázemí. Aby se tahle situace vyřešila, musí stejnopohlavní páry podstoupit martyriem přiosvojení dítěte partnera. To heterosexuální rodiny, ani ty nesezdané, vůbec řešit nemusí,“ říká Karolína. Pro většinu heterosexuálních rodin je přitom právní postavení obou rodičů samozřejmostí od narození dítěte.

Nestačí změnit název zákona

Od loňského roku mohou stejnopohlavní páry uzavírat nový institut partnerství, který přinesl většinu práv manželů. Podle Lucie ale nejde jen o jednotlivé paragrafy. „O rovnosti se nedá mluvit už jen proto, že stále patříme do jakési vedlejší kategorie partnerství a náš svazek není pojmenován manželstvím. Pro nás je i toto podstatný rozdíl,“ říká. Podle ní totiž slovo manželství není jen právní termín. „Manželství je odnepaměti symbol pouta, které chci s někým uzavřít. Partnery se nazývají lidé běžně i bez svatby. Dokud budou vedle sebe existovat dva různé instituty (manželství a partnerství), na to druhé se bude běžně zapomínat například ve zrychleném vydávání legislativy. Obecně v zákonech teď chybí hlavně možnost společné adopce partnerů,“ říká Lucie.

Mohlo by se vám líbit

Spánek novorozenců má svá pravidla. Pediatrička vysvětluje, jak dlouho má trvat, co je ještě normální a kdy zpozornět

Po dvaceti letech mají jediné přání

Dvacet let od přijetí zákona o registrovaném partnerství už to pro Lucii a Karolínu není jen politické téma. Je to příběh jejich vlastního života, vztahu a rodiny. Kdyby dnes mohly něco vzkázat zákonodárcům, jejich prosba by byla jednoduchá. „Aby přestali rozhodovat jen na základě svých osobních názorů nebo zájmů svých politických stran. Aby si znovu prohlédli průzkumy, které již mnoho let ukazují, že okolo 65 % českých občanů a občanek je pro uzákonění rovného manželství. Podle nás to není politické téma, na kterém by se někdo měl vozit. Je to téma nás, obyčejných lidí a rodin, a mělo by se o něm rozhodovat především principiálně a s ohledem na vůli obyvatel země,“ říká Lucie. Pro děti z duhových rodin by si přály přesně tohle. Aby jejich rodiče mohli uzavřít manželství a také mohli být zapsáni v jejich rodných listech. Aby měli jistotu druhého rodiče i právně již od narození. A aby nepocítili žádnou velkou diskriminaci a „jinakost“. Třeba právě i tím, že jejich rodiče budou mít všechna práva shodná s tatínky a maminkami jejich spolužáků a spolužaček.

Zdroj: Autorský text, rozhovor s Lucií a Karolínou, Soc.cas, CT24