Novou lásku po čtyřicítce si užívejte. Výbuchy vášně střídá klid, a to je mnohem lepší

Je nádherné se zamilovat, užívat si přítomnost toho druhého, vidět svět přes růžové brýle a nehledět napravo ani nalevo. Ve dvaceti je to krásná představa. Ve čtyřiceti už ale tušíme, že cena za přehlížení jistých negativ u partnera může být vysoká a že bolest ze zklamání se svou intenzitou často vyrovná počáteční lásce. I ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti se můžeme zklamat – věk sám o sobě není zárukou. Většinou jsme však ostražitější. Po sérii nezdarů v lásce si ve středním věku často říkáme, že už jsme si prožily své – v dobrém i ve zlém – a že nyní toužíme po opoře, po jisté životní kotvě. Po partnerovi, na kterého se budeme moci spolehnout. Nepotřebujeme svalnatého krasavce, u kterého bychom každou vteřinu pochybovaly o jeho věrnosti. Netoužíme ani po okázalých romantických gestech, jako je dům zaplněný růžemi. Důležité je, aby se domů vracel rád a s dobrou náladou, kterou přenáší i na nás.

Jak vypadá láska po čtyřicítce?

Většinou není tak spontánní. Jiskra už nemusí být všechno – hřeje nejen vášeň, ale i pouhá přítomnost a dotek někoho blízkého. Ve dvaceti hledáme vzrušení, potvrzení vlastní hodnoty, někdy i dramatický a intenzivní příběh. Po čtyřicítce však mnoho žen (a často i mužů) ví, jak vypadá noc beze spánku kvůli hádce, jak chutná nejistota i jak náročné je být ve vztahu, který je neustále vystaven zkouškám, například kvůli podezření z nevěry. Život přináší zkušenosti – rozvod, vyhoření, boj o děti nebo další nepovedený vztah, který nás srazí na kolena. A když je nám čtyřicet, často už nemáme sílu začínat znovu od nuly. Přesto chceme, obrazně řečeno, vstát jako Fénix z popela a najít pravou lásku. A protože jsme zkušenější, přistupujeme k ní racionálněji.

Jaký partner je ideální ve středním věku?

V mládí nás přitahuje tajemství a nejistota, později však stále více oceňujeme předvídatelnost a emocionální bezpečí. Ne proto, že bychom rezignovali na vášeň, ale protože víme, jak vzácný je pocit, kdy nemusíme být neustále ve střehu. Je to úleva. Americký psycholog John Gottman, emeritní profesor Washingtonské univerzity, který desítky let zkoumal dynamiku dlouhodobých vztahů, opakovaně zdůrazňuje, že stabilní partnerství nestojí na velkých gestech, ale na každodenních drobnostech – na způsobu, jakým partneři reagují na malé pokusy o kontakt. Po čtyřicítce už mnozí nehledají někoho, kdo je ohromí, ale někoho, kdo odpoví, když řeknou: „Podívej se na tohle.“ Zájem, interakce a vědomí, že někoho skutečně zajímáme, jsou silnější než samotná touha po vášni.

Jak poznáme, co od lásky očekáváme?

S věkem přichází větší sebeznalost. Víme, co nás zraňuje a vyčerpává, a dokážeme si ujasnit, co už nechceme znovu prožívat. Americká psycholožka Sue Johnson, která se věnuje emočně zaměřené terapii, popisuje, že klíčovou potřebou v dospělých vztazích je bezpečná citová vazba. Touha po klidu není slabostí ani pohodlností, ale vyjádřením potřeby vztahu, který nevyvolává úzkost, nýbrž ji tiší. Zatímco v mládí máme pocit, že času je dost, kolem čtyřicítky se častěji objevuje obava ze samoty. S tím se potýká mnoho současných čtyřicátníků, kteří stojí na milostném rozcestí.

Jakého partnera hledat ve čtyřiceti?

Láska po čtyřicítce bývá realističtější. Méně projektujeme, více vidíme. Ideál „osudové jiskry“ nahrazují konkrétní otázky: Je mi s tímto člověkem dobře i v obyčejných chvílích? Dokážeme spolu mlčet bez napětí, smát se bez přetvářky a přijmout, že oba máme svou minulost? Zkušenost nás učí, že chemie může být oslepující, ale charakter je to, co přetrvává. To však neznamená, že vášeň mizí – spíše se proměňuje. Už nestojí na dramatu, ale na důvěře. Intimita po čtyřicítce může být hlubší právě proto, že vyrůstá z otevřenosti a autenticity. Přestáváme hrát role a dáváme prostor svému skutečnému já, které se už nebojíme odhalit jako kdysi ve dvaceti.