Antropoložka a neurovědkyně Helen Fisher, která se dlouhodobě zabývá biologií lásky, upozorňuje, že zamilovanost aktivuje stejné mozkové okruhy jako závislost. „Romantická láska není emoce, ale silná motivační síla podobná hladu nebo žízni,“ řekla ve videu zveřejněném na webu Big Think. To vysvětluje, proč se člověk ve vztahu může chovat iracionálně, přehlížet varovné signály nebo obětovat vlastní potřeby. Pokud je partner zároveň zdrojem potěšení i bolesti, mozek se učí spojovat negaci s pozitivním. Vzniká cyklus touhy, napětí, krátké úlevy a opětovného propadu.
Když bez druhého ztrácíme sami sebe
Zásadním znakem závislostní lásky není intenzita citů, ale ztráta identity. Člověk se postupně přizpůsobuje náladám partnera, jeho potřebám a očekáváním, zatímco vlastní hranice mizí. Rozhodování se začíná řídit strachem, ne tím, co je dobré, ale tím, co partnera nerozzlobí nebo neodradí. Pokud vztah navíc oběť pohltí tak, že se izoluje od přátel, zájmů a i vnitřního klidu, nejde o hluboké spojení, ale o emoční sevření.