Dokážu ocenit, když mě někdo dovede originálně urazit: Herečka Lucie Polišenská o divadle, výchově i smyslu pro humor

Čemu jste se naposledy zasmála?

To je těžká otázka, já se směju dost často a poměrně všemu. Nejvíc, když se bavíme s kolegy v divadle a děláme si ze sebe srandu. To je moje oblíbená činnost dělat si srandu z druhých, ale myslím, že jsem v tom spravedlivá a nejvíc si dělám srandu ze sebe. Dokážu ocenit, když mě někdo dovede originálně urazit.

Co důležitého o vás lidé nevědí?

Všechny věci, které chci, aby o mně lidé věděli, otevřeně říkám a jsem v tom upřímná. To, co nechci, si nechávám pro sebe. Herec není majetek všech a všichni nemusí vědět všechno. Hlídám si, co kde řeknu, a taky se nechci vyjadřovat ke všemu.

Vaše nejlepší životní rozhodnutí?

Asi to, že jsem se v Šumperku šla zeptat ochotníků, jestli se k nim můžu přidat. To odstartovalo moji lásku k divadlu a cestu, pro kterou jsem se rozhodla. Na to se pak nabalovala další rozhodnutí a dnes můžu dělat to, co mě baví.

Kdy jste si naposledy jen tak pro sebe zpívala?

Jelikož jsem celé dětství chodila do sboru, tak jsem zvyklá zpívat vždy a všude. Zpívám si u vaření, uklízení, ve sprše i v autě. A když se potřebuju naučit nějakou písničku, tak je to ještě intenzivnější.

Jaká je vaše nejvzácnější vzpomínka?

Často myslím na svoje babičky a je mi líto, že už tu nejsou. Ráda bych teď za nimi zašla a strávila s nimi nějaký čas. Určitě by uvařily úžasný oběd a upekly buchtu, pak bychom si zahrály žolíky a povídaly si. Moje nejvzácnější vzpomínky jsou právě na babičky, na to, jak u nich bylo dobře, jak jsme pracovaly na zahradě, šly na procházku a pak mi vyprávěly, jaké to bylo, když byly mladé, jak viděly svět a jak se popraly se životem, i když to nebyla procházka růžovou zahradou. A ještě k tomu byly šťastné, že jsou s námi.

Jak by vypadal váš ideální den?

Když nepracuju, jdu ráno na zahradu se psem, dám si kafe a jen koukám na stromy. Pak se zvednu a věnuju se zahradě. Večer si uděláme oheň, a když to jde, tak zazpíváme u kytary. Taky mám ráda, když je člověk u moře, nemusí nikam spěchat a může si číst na lehátku a koukat na moře. Na mě je tahle doba už moc rychlá, a proto mám ráda, když zahodím telefon a je chvíli klid. Žádná hudba, sociální sítě, jen se bavit s lidmi napřímo.

Kdybyste mohla něco změnit na způsobu své výchovy, co by to bylo?

To se těžko hodnotí. Každý jsme nějaký a každý vyroste v nějaké rodinné kultuře. Člověk se za život musí poprat se spoustou věcí, životních osudů a okolností. Ohledně výchovy mám velkou radost, že jsem chodila do Šumperského dětského sboru. Celé dětství jsem strávila v kolektivu a s hudbou. Přirozeně jsem se naučila, že na tomhle světě nejsem sama, že si máme pomáhat a že ne vždy bude všechno tak, jak si já představuju. Zároveň jsem byla obklopena skvělými lidmi, kamarády a měla jsem pocit, že někam patřím.

Co považujete za svou životní výhodu?

Smysl pro humor.

Lucie Polišenská

Původně měla být zdravotní sestrou, po studiu na DAMU hrála v pražském Divadle na Vinohradech. Poté přešla do angažmá v Národním divadle, kde nyní hostuje. Vidět ji můžete například v inscenaci Mnoho povyku pro nic. Hraje i v řadě filmů a seriálů. Aktuálně točí pro TV Prima nový rodinný seriál Polabí, který slibuje zaujmout jedinečnou atmosférou a pohnutými rodinnými příběhy.

Zdroj: rozhovor s Lucií Polišenskou