Sdílené večery, společné plány, pocit „my dva proti světu“. Jenže zatímco vztah působí jako mince o dvou stejných stranách, realita bývá přece jen jiná. Ukazuje se, že ženy ve vztazích často upravují svůj život víc než jejich protějšky. A mnohdy víc, než by vůbec měly.
Jistě, vztahy jsou přirozeně založené na kompromisech. Jednou půjdete na večeři do partnerovy oblíbené restaurace, podruhé do vaší. Jeden rok pojedete na dovolenou k moři, podruhé si dopřejete poznávací zájezd po Evropě (nebo zůstanete doma).
Jenže vedle těchto „drobných“ dohod existují i méně viditelné změny – pomalé přesuny priorit, času, energie a někdy i snů. A právě tyhle „tiché“ úpravy bývají často jednostranné. Ani ne proto, že by to tak partneři plánovali, ale spíš proto, že některé role máme společensky naučené.
Kariéra a kompromisy
Mnoho žen, ať už z dobrého úmyslu nebo praktičnosti, přehodnotí pracovní nabídky kvůli potřebám vztahu nebo rodiny. Někdy jde o přijetí práce blíž domovu, jindy o redukci počtu hodin kvůli dětem nebo odmítnutí projektu, který vyžaduje příliš mnoho práce navíc. Tyhle kroky často nejsou doprovázené rozhovory typu „já dělám velký ústupek“, protože se prezentují jako společné rozhodnutí nebo „logické“ řešení.
Jednou z nejméně nápadných, ale o to častějších „obětí“ ve vztazích je takzvaný mental load, tedy mentální zátěž spojená s organizací každodenního života. Studie potvrzují, že jsou to hlavně ženy, které hlídají termíny, nákupy, koordinují rodinný život. To je takový ten hlas v hlavě, který si pamatuje, že je potřeba koupit docházející rýži a máslo, zajet pro léky, koupit dárek pro tchyni, zkontrolovat úkoly nebo zařídit rezervaci na dovolenou. Na první pohled to možná ani nevypadá jako práce, ale kdo to někdy dělal, ví, že hlava zapnutá „na režim domácího manažera“ jede prakticky neustále.
A právě v tom spočívá paradox mentální zátěže — je vidět až ve chvíli, kdy ji někdo přestane dělat. Ženy tuhle roli často přijímají automaticky, protože „jsou v tom lepší“. Protože už to mají v hlavě. Protože je to rychlejší. Jenže být schopná něco zvládnout rychleji neznamená, že je fér nést to sama. A opět – je to spíše důsledek společenských očekávání a návyků.
Emoční práce: Udržování domácí pohody
Kdo nejčastěji iniciuje rozhovory o problému? Kdo se snaží vyhladit napětí? Kdo přemýšlí, jestli „je všechno ok“? Vedle plánování a logistiky existuje i emoční „údržba vztahu“. To je práce, která zahrnuje uklidňování, naslouchání, tlumení konfliktů a přemýšlení o tom, jak se partner cítí. V literatuře se tomu říká emotional labor(pojem zpopularizovala socioložka Arlie Hochschild, když popisovala práci s emocemi v zaměstnání).
Jen párkrát zrušíte lekci pilates, párkrát přesunete setkání s kamarádkou, párkrát si řeknete „teď je důležitější být doma“ nebo „teď se to zrovna nehodí“. Ze začátku to vypadá nenápadně, ale najednou zjistíte, že se váš svět zmenšil. Nejdřív nemáte ani pocit, že ztrácíte svou identitu. Výzkumy ale upozorňují, že právě ztráta osobního prostoru a koníčků je jedním z nejrychlejších způsobů, jak se člověk ve vztahu začne cítit méně sám sebou. Jenže vztah by neměl být místo, kde se rozpustíte, ale měl by být místem, kde můžete růst oba.
Doporučujeme
reklama
Proč si toho muži často nevšimnou
Protože „oběti“ žen nejsou hlasité. Nedoprovázejí je často výčitky ani nepředkládáte partnerovi seznam zásluh. Jsou velmi často plynulé, přirozené, nenápadné. Navíc společenské nastavení dlouhodobě podporovalo představu, že péče o rodinu je „ženská přirozenost“. Když tedy žena něco zařídí, uklidní napjatou atmosféru, naplánuje nebo ustoupí, nevypadá to jako „práce navíc“, ale vypadá to jako norma. Jenže i normy se dají přepsat. Nejde o to přestat dělat kompromisy, ty jsou základem vztahu, ale jde o to dělat je vědomě, ne automaticky.
Zdroje: Autorský text, Psychology Today, The Guardian, Le Monde, Forbes Woman, The Atlantic
Miss World Taťána Kuchařová: Kdo ji v životě podržel, když jí bylo nejhůř?
