Mateřská škola může vypadat úplně jinak, než si pamatujeme z dětských let. Existují místa, kde děti dostávají víc prostoru rozhodovat o tom, čemu se budou věnovat. Jsou víc samostatné, spolupracují a učí se od sebe navzájem. A učitelky se z hlavních organizátorek stávají spíše průvodkyněmi a pozorovatelkami.
Školka v Jindicích na Kutnohorsku vznikla teprve nedávno. V roce 2020 v budově bývalé Jednoty. Třída byla zpočátku uspořádaná zcela tradičně – nábytek kolem zdí, ve skříňkách schované hračky, uprostřed velký stůl. „Děti v herní části často jen pobíhaly, jejich hry byly divoké a málo spolupracující. Chybělo vrstevnické učení a aktivity jsme častěji vedli my, dospělí,“ říká ředitelka mateřinky Ludmila Sotonová. Pak ale ředitelka objevila moderní výukový program Začít spolu. Dostala se k němu ve chvíli, kdy začala přemýšlet, že kvalitní školka nestojí jen na vybavení, ale hlavně na profesním rozvoji učitelů. A tak společně s kolegyní vyrazily na letní školu Začít spolu do Turnova. Hned, jak se vrátily, školku kompletně přestavěly.
Třídu rozdělily do takzvaných center aktivit, což je největší změna, kterou Začít spolu do školek přináší. Centra mají dětem nabídnout podnětné prostředí a zároveň více možností vybrat si, čemu se budou věnovat. Neplatí tedy, že se všichni ráno posadí ke stolu a zadá se stejný úkol: například namalujte strom. Místo toho si děti samy volí, jak a v jakém centru se budou společně naplánovanému tématu věnovat. Center je celkem jedenáct – od dílny a ateliéru přes domácnost až po knihy a písmena nebo pokusy a objevy. V centru Kostky tak mohou strom postavit z kostek, přičemž si samy volí, jestli ho udělají spíš do výšky nebo do šířky či z jakých stavebnic budou dílo konstruovat. V centru Ateliér zase mohou stejné téma zpracovat výtvarně. Uspořádání center vychází z různých typů inteligence stanovených podle Howarda Gardnera (americký psycholog a profesor, který vytvořil teorii mnohačetných inteligencí – pozn. red.). Pravidlem je, že učitelky nikoho nenutí jít třeba malovat. „Někdo se s podporou, motivací pedagogů nebo ostatních spolužáků ke kreslení odhodlá později. Hlavní myšlenka ale je, že ne všichni jsme na všechno,“ říká Mirka Vagenknechtová, která je sama ředitelkou chrudimské mateřinky, zároveň je ale i lektorkou Začít spolu a průvodkyní škol. Na Kutnohorsku mohou všechny tamní školy průvodce využívat díky Centru podpory vzdělávání, u jehož zrodu stál Nadační fond Eduzměna. A právě Mirka Vagenknechtová jezdí jako průvodkyně do jindické školky.
Školka podle dětí
Vzdělávací program Začít spolu, mezinárodně známý jako Step by Step, vznikl v 90. letech ve Spojených státech. Vychází z respektujícího přístupu k dítěti: podporuje samostatnost, kritické myšlení, spolupráci a aktivní zapojení do učení. V České republice je program známý od devadesátých let a v Česku ho aktuálně využívá více než 220 mateřských a základních škol. „Už předtím jsme děti braly jako parťáky. Mohly se vyjadřovat k tomu, co chtějí dělat, čemu se věnovat. Velký aha moment ale přišel na oné letní škole. Tehdy jsme si řekly: Tohle nám dává ucelený pohled na to, co děláme, nemusíme nic vymýšlet, stačí již ověřené postupy zařadit do vlastní praxe v naší škole,“ přibližuje Ludmila Sotonová. Se změnou prostoru se díky Začít spolu mění i způsob práce. Učitelky se postupně posouvají z role člověka, který dětem zadává a řídí jejich práci, do role průvodkyně. „Najednou má prostor a čas sledovat jakým druhům aktivit se děti rády věnují, v čem a jaké pokroky dělají, co se jim již daří či co je pro ně zatím ještě výzvou,“ vyzdvihuje jednu z výhod Ludmila Sotonová. Právě samostatnost dětí je podle ní jedna z největších změn, které program přinesl. Důležitou součástí je i vrstevnické učení, kdy děti nejsou odkázané jen na to, co jim vysvětlí dospělý, ale učí se i od sebe navzájem.
Stejně tak program proměňuje i vztah školky s rodiči. Kromě jiného je součástí dne ranní úkol, který rodič s dítětem plní. Ve školce v Jindicích ho kvůli menším prostorům nedělají ve třídě, což je obvyklé, ale v šatně. Když tedy ráno přijde rodič s dítětem do šatny, dostanou možnost společně něco splnit: třeba si sbalit do batůžku pláštěnku a lahev s pitím (protože se jede na výlet). Nebo zkusit (rodič i dítě) poznat pomocí smyslového vnímání předmět ukrývající se v hmatové krabici. „Ranní úkoly se nám osvědčily i jako ranní rituál mezi dítětem a rodičem, při kterém dítě snáze přijímá loučení a přechod z domova do školky. Zároveň má rodič možnost nahlédnout do toho, co se ve školce aktuálně děje a čemu se ten den budou děti věnovat,“ vysvětluje ředitelka. Jinak se ve školce přistupuje i ke svačinám. V prostorách školní kuchyně se dětem připraví jídlo a odnese se do centra Domácnost. Tady si děti pokrm dodělají, třeba namažou pomazánku na chleba. Samy se rozhodují i o velikosti svých porcí, prostírají i sklízejí nádobí ze stolu. A ještě jedna věc je jinak. Svačit mohou od půl osmé do půl deváté, nutně ale nemusí všichni spolu. Kdo se ráno hodně nasnídal, může si počkat až na dobu těsně před půl devátou. Kdo je naopak ve školce už od čtvrt na sedm od rána, kdy se jindická školka otevírá, může na jídlo hned. Forma průběžných svačin má mnoho benefitů. Děti se stávají nejen odpovědné za to, kdy se nají, ale učí se i vnímat čas a plánovat. „Často je vidět děti, které když zjistí, že je v některém z center aktivit, do kterého by si přály jít, již plně obsazeno (každé z center má vždy pevně stanovenou maximální kapacitu), jdou se například nasvačit, aby si zkrátily čas čekání,“ přibližuje ředitelka. Nejen kvůli průběžným svačinám nakoupila jindická školka nejrůznější přesýpací hodiny a další odměřovače času.
Doporučujeme
reklama
Pojďme do kruhu
Učitelky se také naučily ustupovat do pozadí a nechávají děti, aby situace, které během dne vyvstanou, řešily samy mezi sebou. Místo hotových odpovědí je vedou k řešení skrze otevřené otázky, ptají se na jejich názor. Právě to pro ně byla jedna z nejtěžších změn. „Stále se to učíme. Když hned nevíme, jak situaci řešit, a máme tendenci vyřešit ji za děti, zeptáme se jich a získáme trochu času položením univerzální otázky: A co si o tom myslíš ty?“ popisuje ředitelka. Pokud jde o program dne, děti samy říkají, co by chtěly zažít, o čem se dozvědět víc a co je na daném tématu, které se zrovna probírá, zajímá. A každý den mají ještě k tomu závěrečnou reflexi. Baví se o tom, jak se jim dařilo, ale i jak se cítí. V jindické třídě je dvaadvacet dětí a každé z nich přichází ráno s jinou náladou a zkušeností. Děti se postupně učí pojmenovat i to, že se dnes například špatně vyspaly a není jim dobře, nebo říct, proč jsou smutné či veselé a co by potřebovaly či uvítaly od druhých. „Nezaměřujeme se jen na výsledek. Učíme se pracovat s chybou, spolupracovat a všímat si, když se někomu něco daří či nedaří,“ dodává Ludmila Sotonová. Děti tím zároveň poznávají, že každý je dobrý v něčem jiném a že když své schopnosti spojí, mohou společně vytvořit něco hezkého.
Nadační fond Eduzměna spustil v roce 2020 projekt, jehož cílem je přinášet inovativní přístupy ve výuce, podporovat učitelské sbory a více zapojovat rodiče i zřizovatele do dění ve školách, a to vždy v rámci celého regionu. Po pět let trvající pilotní fázi na Kutnohorsku se nyní otestovaný model podpory vzdělávání šíří na další místa po celém Česku. Aktuálně Eduzměna spolupracuje s deseti regiony, ve čtyřech z nich, včetně Kutnohorska, fungují samostatná Centra podpory vzdělávání.
Zdroj: autorský článek, rozhovor s Ludmilou Sotonovou
