Dcera nikdy neseděla v klasické škole, náš běžný den připomíná prázdniny, říká propagátorka domácího vzdělávání

Domácí vzdělávání už dávno není okrajový fenomén. V Česku se pro něj rozhodují tisíce rodin a jejich počet každoročně roste. Někdo hledá cestu pro dítě, které se ve škole trápí, jiný chce větší flexibilitu nebo více času na společný život. Přesto kolem něj koluje spousta mýtů. Je skutečně možné naučit dítě všechno i mimo školní lavice? A co kamarádi, disciplína nebo přijímačky? Povídaly jsme si o něm se Zdeňkou Šíp Staňkovou, která patří mezi nejznámější propagátorky respektujícího rodičovství a sebeřízeného vzdělávání v Česku. Píše blog Děti jsou taky lidi a natáčí stejnojmenný YouTube kanál.

Mohlo by se vám líbit

Konec známek v prvních třídách se blíží. Nové hodnocení má dětem vrátit chuť učit se

Když vám vlastní dítě otevře oči

Zdeňka Šíp Staňková říká, že její cesta nezačala žádnou revolucí proti školství. Očí jí otevřely až její vlastní děti a také vzpomínky na vlastní školní léta. Dva roky pracovala jako učitelka ve státní jednotřídní mateřské škole. „Mohla jsem zblízka pozorovat víc než třicet dětí z nejrůznějších rodin. Z té doby jsem si odnesla přesvědčení, že opravdová svoboda pro dítě v našem školním systému prostě neexistuje a hned tak existovat nebude. Když pak začal do školky a do školy chodit můj nejstarší syn (dnes je mu 24 let), viděla jsem, co to s ním dělá, a otevíraly se mi přitom moje vlastní staré rány. Tehdy mi došlo, že výchova a vzdělávání patří k sobě a prolínají se celým životem,“ říká Zdeňka. Její syn byl mimořádně nadané dítě. Číst začal už ve třech letech. Přesto ani škola, kterou rodina pečlivě vybírala právě pro nadané děti, podle ní nedokázala jeho potřeby naplnit. „Dívat se, jak z nadšeného a zvídavého dítěte pomalu mizí jiskra, bylo to, co mě přimělo hledat jinou cestu.“

Domácí vzdělávání? Není to jen škola v obýváku

Mnoho rodičů si myslí, že domácí vzdělávání znamená sedět celé dopoledne nad učebnicemi. Jenže podle Zdeňky Šíp Staňkové může vypadat úplně jinak. „Náš běžný den připomíná spíš víkend nebo prázdniny. Děláme věci, které nás zajímají, a mezi učením a životem u nás nevede žádná dělicí čára.“ Děti podle ní získávají nové znalosti při cestování, vaření, čtení knih, stavění, hrách nebo obyčejných rozhovorech. Když je něco opravdu zaujme, jsou schopné ponořit se do tématu mnohem hlouběji než během jedné vyučovací hodiny. Právě tomu se říká sebeřízené vzdělávání – dítě není pasivním příjemcem informací, ale samo rozhoduje, co ho zajímá a jakým tempem bude objevovat svět.

Domácí vzdělávání není totéž co unschooling

Tyto dva pojmy si lidé často pletou. Domácí vzdělávání je podle české legislativy způsob plnění povinné školní docházky. Dítě je zapsané ve škole, dvakrát ročně absolvuje přezkoušení a rodiče nesou odpovědnost za jeho vzdělávání. Unschooling je ale něco jiného. Je to filozofie založená na důvěře v přirozenou dětskou zvídavost. Neexistuje rozvrh, povinné hodiny ani učebnice. Dítě samo rozhoduje, čemu se bude věnovat. „Moje prostřední dcera nikdy neseděla v klasické hodině ani na žádném kurzu. Dnes je jí osmnáct let a umí toho tolik, že sama nestačím žasnout,“ říká Zdeňka Šíp Staňková.

Mohlo by se vám líbit

Distanční výuka podle celebrit! Podívejte se, jak se s dětmi učí Reese Witherspoon nebo Pink

Co když dítěti něco uteče?

Tohle je asi nejčastější otázka všech rodičů. Nebudou mít děti mezery ve vzdělání? Že bez pevně stanoveného učebního plánu nezískají potřebné znalosti? Jak říká Zdeňka Šíp Staňková, chápe, odkud ty obavy pramení. „Většina z nás vyrostla v přesvědčení, že se dítě bez osnov a tlaku nic nenaučí. Moje zkušenost po 24 letech rodičovství a po tisících příběhů, které mi lidé díky mému velkému dosahu na sociálních sítích posílají, je ale jiná. Dítě, které se cítí bezpečně a má naplněný vztah s blízkými dospělými, se přirozeně obrací ven, zkoumá a chce rozumět světu. Zvídavost je výchozí stav každého dítěte, dokud mu ho někdo nevezme.“ Podle Zdeňky děti nepotřebují znát všechno ve stejný okamžik jako jejich vrstevníci. Když mají důvod se něco naučit – například kvůli přijímacím zkouškám na střední školu – dokážou nové znalosti získat překvapivě rychle. Tahle cesta sedne každému dítěti, ale nesedne všem rodičům. Strach z „děr ve znalostech“ bývá většinou mnohem větší než díry samotné.

Výhody vzdělávání doma

Ptám se Zdeňky, co považuje za největší výhodu domácího vzdělávání. Řekne jediné slovo: Čas. Zároveň říká, že to nerada staví jako soutěž, kdo na tom je líp, protože existují i děti, které v přátelské a bezpečné škole prospívají lépe než doma. A to je prý úplně v pořádku. „Spíš bych mluvila o tom, co tahle cesta dětem umožňuje,“ tvrdí. Je to právě ten čas. Nemusí ráno vstávat za tmy, většinu dne netráví v lavici a odpoledne nad úkoly, takže jim zůstává prostor na věci, které je doopravdy zajímají, i na pořádný odpočinek a nudu, ze které mimochodem vzniká spousta nápadů.

„Učí se vlastním tempem, takže rychlé dítě se nenudí, a to pomalejší nemá pocit, že je pořád pozadu. A protože dětství tráví hlavně mezi lidmi různého věku, dospělými a s rodinou, zůstává jejich hlavní oporou a vzorem dospělý člověk. To podceňujeme víc, než si myslíme. Dítě, které se od rána do večera řídí hlavně podle kamarádů, pak často víc řeší, jak zapadnout do party, než aby v klidu dozrávalo,“ vysvětluje hlavní výhody. A ještě důležitější je podle ní něco dalšího. Vztah s rodiči. „Když spolu roky netrávíte čas v režimu ranního stresu, známek a třídních schůzek, zůstává mezi vámi mnohem víc klidu a důvěry. Z mého pohledu je právě tenhle nepřetržitý bezpečný vztah to nejcennější, co dětem domácí vzdělávání může dát,“ domnívá se.

Mohlo by se vám líbit

Maminka dcery s Downovým syndromem: Pochopila jsem, že žádný návod na rodičovství neexistuje

Stinné stránky domácího vzdělávání

Pokud se ptáte, jestli má domácí vzdělávání i svoje horší stránky, Zdeňka přiznává, že ano a že není pro každého. „Tahle cesta sedne každému dítěti, ale nesedne všem rodičům. Strach z děr ve znalostech ale bývá většinou mnohem větší než ty díry samotné,“ říká. Domácí vzdělávání vyžaduje čas, velkou dávku trpělivosti i ochotu přizpůsobit tomu rodinný život. Často jeden z rodičů omezuje práci nebo hledá flexibilnější zaměstnání. Některým dětem navíc více vyhovuje jasná struktura dne nebo kolektiv, který jim běžná škola nabízí. Odborníci také upozorňují, že rodiče musí vědomě vytvářet příležitosti k setkávání s vrstevníky. Domácí vzdělávání totiž není jen o učení, ale také o rozvoji sociálních dovedností.

Škola, nebo domov? 

Po našem povídání je jasné jedno: Zdeňka Šíp Staňková se nesnaží přesvědčit všechny rodiče, aby děti odhlásili ze školy. Naopak. Jsou děti, kterým klasická škola vyhovuje a prospívají v ní. Stejně tak existují rodiny, pro které by domácí vzdělávání nebylo dobrou volbou. Možná nejde o to hledat jednu správnou cestu pro všechny. Možná je důležitější hledat tu, která bude fungovat právě pro to vaše dítě. Rodičovství Zdeňce obrátilo pohled na vzdělávání naruby. „Když máte doma miminko, vidíte úplně jasně, že se učí od první chvíle, kdy se narodí, vlastně už předtím. Žádná učebnice ho neučí převalovat se, lézt nebo mluvit podle nějakého rozvrhu. Ono to dělá samo ve chvíli, kdy je zralé, a hlavně z bezpečí náruče, do které se může kdykoliv vrátit. Postupně mi došlo, že tohle nikdy nepřestává platit. Že dítě se nejlíp rozvíjí a dozrává tehdy, když má pevný a bezpečný vztah, ze kterého může vyrážet do světa a zase se do něj vracet,“ vypráví. Tím se prý spojilo to, co dlouho vnímala odděleně. Že nejde dělat dobré vzdělávání bez dobrého vztahu, protože samostatnost a chuť učit se vyrostou z naplněné potřeby blízkosti a bezpečí.

Zdroj: Autorský rozhovor se Zdeňkou Šíp Staňkovou, Soc.cas.cz