Vrací se nebezpečný trend heroin chic? Algoritmy šíří extrémní štíhlost mezi dospívající, říká Lada Brůnová z 3pe

Jak byste vysvětlila trend SkinnyTok. Co všechno podporuje a na koho nejvíce cílí?

SkinnyTok byl původně jeden konkrétní hashtag na TikToku, dnes ho vnímám jako pojmenování celého trendu obsahů, které glorifikují extrémní hubenost – videa s tipy, jak jíst co nejméně, tzv. thinspo obsah, before a after transformace nebo propagaci nezdravých metod hubnutí. Jedná se vlastně o moderní verzi pro-ana a pro-mia blogů. Pro-ana (pro-anorexia) a pro-mia (pro-bulimia) jsou online komunity, které nezdravý přístup v rovině jídla a pohybu oslavují a aktéři se v ní navzájem podporují.

Jak to fungovalo dříve?

Tyto blogy a fóra dříve existovaly na okraji internetu, byly hůře dohledatelné a lidé si je spíše doporučovali mezi sebou. Sdílely se v nich „tipy“, jak co nejméně jíst, jak skrýt hubnutí před rodinou, motivační obrázky extrémně hubených těl nebo soutěže v nejdelším hladovění. Dnes je však identicky nebezpečný obsah, jen jinak pojmenovaný, dostupný všem a algoritmy ho s radostí šíří dál. Nejde přitom jen o původní hashtag, problematický obsah se skrývá i pod zdánlivě nevinnými názvy jako „that girl“, „clean girl“, „what I eat in a day“ nebo „wellness“. Tyto trendy často přinášejí rutiny a praktiky, které samy o sobě nemusí být nezdravé, ale u lidí s perfekcionistickými tendencemi se ze snahy „udělat něco hezkého pro sebe“ může rozvinout nezdravý vztah k tělu nebo dokonce porucha příjmu potravy.

Co za tímto trendem stojí?

SkinnyTok vznikl z kombinace několika faktorů: algoritmy sociálních sítí podporují obsah, který generuje engagement (ať už pozitivní či negativní reakce), wellness kultura se tváří jako zdravá, ale často skrývá dietní mentalitu, a panuje obecný online tlak na dokonalost. Tyto obsahy jsou tak problematické především proto, že normalizují nezdravé chování. Když vidíte stovky videí o tom, jak jíst 1200 kalorií denně, začne vám to připadat normální. Navíc algoritmy tyto obsahy cíleně doručují lidem, kteří už o podobný typ obsahu projevili zájem. Je to jako digitální spouštěč, obsah nachází přesně ty, kteří jsou nejvíce zranitelní.

Myslíte si, že zablokování #skinnytok na TikToku bude mít nějaký pozitivní efekt?

Blokování hashtagů jako #skinnytok je určitě pozitivní první krok, který problematiku dostává do veřejného povědomí, ale rozhodně to nestačí. Platformy sice hlasitě deklarují, že duševní zdraví uživatelů je jejich prioritou, ale skutečně se tomu nedá věřit. Problematické obsahy se neztratí spolu se zablokováním hashtagu, jen se adaptují. Téměř okamžitě se přesunou pod jiné hashtagy nebo se objeví bez nich, často v ještě sofistikovanější podobě. Je to nekonečná hra na kočku a myš. Skutečná změna vyžaduje mnohem komplexnější přístup: úpravu algoritmů, které tyto obsahy podporují, důslednější moderaci, a především systémovou osvětu o duševním zdraví a zdravém vztahu k vlastnímu tělu. Bez toho zůstává blokování hashtagů jen kosmetickou úpravou problému, který má mnohem hlubší kořeny.

Jak je možné, že po nedávné body positivity vlně a plnoštíhlých modelkách na módních přehlídkách se opět vrátil trend extrémně hubených těl?

Body positivity hnutí vypadalo jako velký průlom, ale ve skutečnosti šlo spíš o povrchovou vlnu, která se rychle přehnala. Pravda je taková, že štíhlost vlastně nikdy nevyšla z módy. Za návratem – nebojím se říct extrémní – štíhlosti stojí několik faktorů. Ozempic boom značně změnil pravidla hry. Lék, který má pomáhat lidem se zdravotními problémy a obezitou, se ve světě posedlém štíhlostí stává díky celebritám a sociálním sítím stále běžnějším způsobem, jak se vejít do šatů. Celebrity jsme v přímém přenosu sledovali zmenšovat se. Heroin chic je prostě zpět. Zároveň celá plejáda průmyslů – móda, wellness, farmaceutický sektor, beauty průmysl – nikdy nepřestala těžit z nejistoty lidí a jejich touhy po „dokonalosti“. Problém je, že skutečná inkluzivita nikdy nebyla reálná. Kdykoli se objevila jiná než superštíhlá modelka, diskuze sklouzla k tomu, jaké má nebo nemá tělo. Plus size modelky pak byly napadány, že propagují obezitu. Moc bych si přála, abychom na módních molech viděli podobná těla, jako potkáváme na koupalištích a na ulicích.

Týká se trend SkinnyTok i chlapců?

Chlapci jsou často vystaveni obsahu o „lean“ a svalnatém těle. Trend poslední doby je #lookmaxxing – snaha o maximalizaci svého vzhledu, od nevinných praktik po velmi nebezpečné zákroky. Podobnost se SkinnyTok je zřejmá: extrémní zaměření na zevnějšek, neustálé porovnávání se s ostatními, glorifikace dokonalých těl a rutin. Přibývá fitness influencerů s bezchybnými těly a transformačních videí, která propagují striktní rutiny, které posilují strach z běžného jídla a overglorifikují doplňky stravy. Všechno se musí suplementovat, od testosteron boosterů po nootropika. Přibývá lidí, kteří ztrácejí obavu i z potenciálně nebezpečných látek, jako jsou anabolika, pokud jim umožní rychlejší cestu k cíli.

Jaké následky může mít tento tlak na chlapce a muže?

Jsme zahlceni nereálnými těly a očekáváními. Pro určité lidi může být takové prostředí velmi náročné, u někoho může propuknout porucha příjmu potravy, kterou máme spojenou zejména s mladými dívkami. Poslední data ale ukazují, že se ze 30 procent týkají i mužů. Velmi častá je právě bigorexie – posedlost svalnatým tělem, kterého mohou dosahovat nadměrným cvičením, nadužíváním doplňků stravy a velmi vysokým příjmem bílkovin v potravě. Bigorexie může zprvu vypadat jako správný zájem o své zdraví, stejně jako mentální anorexie a bulimie s sebou ale přináší řadu nežádoucích dopadů na lidský organismus a psychiku. Kvůli stigmatu si muži tyto poruchy často neuvědomují nebo se o nich bojí mluvit. Paradoxně zatímco anorexii odsuzujeme, bigorexii často chválíme jako disciplínu.

Co byste poradila těm, kteří jsou nešťastní, že nemají extrémně hubené tělo?

Pomáhá, když si začnete všímat svých myšlenek. Můžete zkusit zachytit negativní komentáře, které si o svém těle říkáte, a postupně je zjemňovat nebo odklánět. Místo „Jsem tlustý/á a hnusný/á“ se můžete pokusit říct si „Dnes se necítím ve své kůži dobře, ale nebude to tak napořád.“ Užitečné může být také upravit své sociální sítě. Na Instagramu vypadají všichni dokonale, ale stačí vyjít na ulici a vidíte přehlídku různě velkých těl – a to je ta skutečná, normální realita. Zkuste přestat sledovat účty, které vás nutí se porovnávat, a místo toho sledovat lidi reprezentující pestrost běžného života. Ve 3pe je nám sympatický koncept body neutrality. Nemyslíme si, že je reálné své tělo milovat nonstop, jak hlásá body positivity – snad všichni máme občas den, kdy bychom radši vyskočili z kůže. Body neutrality nás vybízí nevnímat tělo jen skrze to, jak vypadá, ale zaměřit se na to, co nám umožňuje: chodit, běhat, tančit, žít.

Podle čeho může rodič poznat, že se o dítě pokouší porucha příjmu potravy?

Prvními známkami bývají změny chování kolem jídla. Něco zkrátka začne být jinak než dřív. Dítě, které kdysi jídlo vůbec neřešilo, najednou přestává jíst, nosí jiný typ svačin nebo vyhazuje jídlo. Může například tvrdit, že už jedlo a že nemá hlad, což nemusí na začátku vypadat podezřele. Ale když se to opakuje a začíná se objevovat určitý vzorec, rodiče by tomu měli věnovat pozornost. Objevují se nejrůznější rituály kolem jídla týkající se typu potravin, jeho časování nebo konkrétního způsobu servírování. Může se rozvinout potřeba plánovat jídlo dopředu – dítě potřebuje vědět, kam půjde do restaurace, aby si mohlo prohlédnout jídelní lístek a naplánovat si, co přesně si dá.

A jak odhalit bulimii?

U mentální bulimie nebo záchvatovitého přejídání si rodiče mohou všimnout, že z kuchyně mizí velké množství jídla – děti mohou jídlo i krást. Doma se mohou objevit léky nebo doplňky stravy spojené se snižováním hmotnosti nebo nabíráním svalové hmoty. Ve škole děti buď přestávají chodit do školní jídelny, nebo si naopak ze školních obědů udělají rituál, na který se celé vyučování těší a tráví nad ním extrémně dlouhý čas. Nemusí jít jen o omezování v jídle, ale paradoxně o to, že jím začínají být zaujaté až posedlé. Mívají velký zájem o recepty, vaření, zdravý životní styl, chtějí vědět, co jídlo obsahuje, a chtějí nad tím mít kontrolu. Začínají se obsesivně vážit nebo počítat kalorie.

Pokud jsme sami měli během dospívání poruchu příjmu potravy a nyní se snažíme ochránit své děti, můžeme vycházet ze svých zkušeností? Nebo si dnešní trend SkinnyTok žádá odlišný přístup?

Vlastní zkušenost může být cenným zdrojem informací a pochopení, někdy ale bývají rodiče s touto zkušeností úzkostnější, protože chtějí dítě za každou cenu ochránit před tím, co sami prožívali. Nejdůležitější je začít u sebe – popřemýšlet, jak to s jídlem a tělem mám já. A být k sobě opravdu upřímný. Když budeme říkat věci, které nekorespondují s tím, co sami děláme, děti to poznají.

Jak tedy mohou rodiče konkrétně podpořit zdravý vztah dítěte k jídlu a tělu?

Pomáhá, když nekomentujeme svou postavu ani těla jiných lidí. Dítě snadno získá dojem, že to, jak jeho tělo vypadá, je důležité a může si do podoby svého těla začít propisovat svou hodnotu. Místo toho se můžeme bavit o tom, co naše těla dokážou – běhat, tancovat, uzdravit se ze zranění. Je dobré jídlo nedělit na zdravé a nezdravé a nedávat mu konotace. Jídlo je zkrátka jídlo, některé je výživnější, jiné nám zase udělá radost. V jídelníčku má prostor obojí. Spíš si můžeme povídat o tom, jak nám po různých potravinách je, jak nám slouží pro život. Užitečné je vyhýbat se tomu, abychom z jídla dělali náplast na emoce nebo odměnu. Je v pořádku dát si zmrzlinu po náročném dni, ale místo vytváření tohoto pravidla můžeme dítěti ukázat jiné způsoby, jak se potěšit – pustit si písničku nebo film, zapálit svíčku, jít se projít. A připadá mi důležité nezapomenout, že někdy jsme jen unavení rodiče, kteří chtějí hlavně přežít a dělají chyby. To je pro dítě taky skvělá škola – učí se, že dokonalost neexistuje a že to je v pořádku.

Aby se z trendu extrémní štíhlosti nestal opačný problém, kdy se podporuje extrémní nadváha a obezita, jak bychom měli přijímat své tělo, ale bylo zdravé jak fyzicky, tak psychicky?

Respekt k tělům různých velikostí není obhajobou obezity – je to obhajoba lidskosti. Když říkáme, že všechna těla si zaslouží respekt, neznamená to, že glorifikujeme zdravotní problémy. Znamená to, že každý člověk si zaslouží důstojnost bez ohledu na to, jak vypadá. Můžeme uznat obezitu jako zdravotní problém na populační úrovni, a zároveň respektovat konkrétní lidi žijící ve větších tělech – tyto přístupy si neprotiřečí. Příběhy lidí žijících s obezitou jsou často plné celoživotních snah o hubnutí, nedostatku sebepřijetí, předsudků lékařů i nenávistných komentářů a kritiky.

Co když to s námi lidé, kteří upozorňují na naši váhu, myslí dobře?

Stigmatizace a bodyshaming škodí zdraví víc, než pomáhají – lidé zažívající diskriminaci kvůli váze mají vyšší riziko deprese, úzkosti a uchylují se k nezdravým strategiím jako drastické diety nebo přejídání. K tomu, aby nám na sobě mohlo záležet, potřebujeme cítit, že máme hodnotu jako lidé bez ohledu na váhu. Ne pod vnějším tlakem a šikanou. Když máme zájem a prostor o sebe pečovat, můžeme se zaměřit na to, co naše těla potřebují. Zdraví navíc není jen o váze. Někdo může mít vyšší váhu a přitom dobré krevní hodnoty, kondici i psychickou pohodu. A naopak – někdo štíhlý může mít vážné zdravotní i psychické problémy. Nikdo neříká, že je skvělé být obézní nebo se denně přejídat fast foodem. Pokud to tak někdo má, potřebuje komplexní odbornou pomoc, která začne posilováním vědomí vlastní hodnoty a důvěry ve změnu. Cesta vede přes respekt, empatii a individuální přístup ke každému člověku. Ale ano, je to rozhodně těžší než spasitelské rady typu: „Už se sebou něco dělej.“

Zdroj: rozhovor s Ladou Brůnovou