Jana Paulová o humoru a vztazích: Ztracená důvěra se dá obnovit. V dramatických chvílích jsme často vtipní

Slavím každý den svého života

Herečka Jana Paulová nepatří k těm, které by odmalička věděly, že se chtějí stát herečkami. O tom, čím chce být, až bude velká, měla však vždy jasnou představu. „Chtěla jsem být buď pilot, letuška nebo horolezec. Chtěla jsem cestovat, ale slovo cestovatel jsem tehdy neznala,“ říká v úvodu herečka, která v únoru oslavila významné jubileum – 70. narozeniny. Sama ovšem přiznává, že oslavuje celý svůj život i každý rok, kterého se dožije. „Rozhodně tento rok nepovažuji za výjimečný. Stále se tomu číslu divím a musím se do něj stále napasovat, ale raduji se z každého dne, stejně jako jsem se radovala, když mi bylo o rok méně. A když dá Bůh, budu se stejně radovat i další rok,“ konstatuje s úsměvem Jana Paulová.

Mohlo by se vám líbit

Marta Jandová o životě bez vaječníků: Raději ztratím část ženství, než umřít brzy a v bolestech

Představení Přání nehrajeme, my ho žijeme

Často jsme mohli v médiích slyšet informaci, že nové představení Přání v Divadle Kalich dostala Jana Paulová právě ke svým kulatinám. Sama ale říká, že to tak nebylo. „Novinářům se hodilo napsat to ve smyslu, že je to dárek k narozeninám. V Divadle Kalich jsem 25 let a každý druhý rok tam zkouším novou komedii, takže to akorát tak vyšlo. Nicméně představení Přání miluji. Potkala jsem díky tomu kolegu, se kterým jsem nikdy před tím nepracovala. Vždy, když ale někde zaznělo jméno Marek Němec, všichni blaženě povzdechli, jak je úžasný. Pro mě to byl zajíc v pytli, jelikož jsem částečně i spoluautorka představení. A Marek se toho všeho stal součástí až mnohem později. Poprvé jsme se však viděli, když jsem šla na trénink StarDance a on jel kolem autem, zabrzdil, objevila se usměvavá zářící bytost a bylo to, jako bychom se znali spoustu let. Na každé představení se tak strašně těším,“ popisuje herečka a dodává, že má pocit, jako by představení Přání neměli pořádně nazkoušené. „Během jiných her si dopředu v hlavě připravuji další repliku a tady to jede, jako by se to právě dělo. Nejsem schopná myslet ani za tři minuty dál, a tak si ten příběh žijeme.“

Humor je u mě na prvním místě

Role Anny v představení Přání jí byla svým způsobem napsaná na tělo, přestože herečka říká, že každou roli, kterou hraje, si na tělo přizpůsobí. S touto postavou má však podle svých slov společnou především sebeironii a humor. Ten je totiž pro Janu Paulovou v životě klíčový. „Humor je u mě na prvním místě. Zrovna nedávno jsem byla hostem Karla Šípa v jeho Všechnoparty a v jednu chvíli se se mnou chtěl bavit vážně. Já byla ale v takovém rozpoložení, že se mi vůbec nechtělo začínat s nějakými vážnými tématy. Že bych měla hrát nebo žít s někým, kdo nemá smysl pro humor, to si neumím představit. Pokud je humor dobrý, nevadí mi v jakýchkoli situacích. Ani na pohřbu nemusí být ojedinělý, protože pláč a smích mají k sobě velmi blízko,“ říká herečka.

Mohlo by se vám líbit

Tereza Bebarová o mateřství i stárnutí: Myslela jsem, že chci dítě. Partner věděl, že ještě nepřišel náš čas

Láska v dětství pomáhá překonávat životní překážky

Aby byl člověk v životě šťastný, vyrovnaný a spokojený sám se sebou, je podle herečky kromě humoru důležité i milující zázemí. „Když dítě vyrůstá v rodině, kde mu rodiče dodávají sebevědomí, dávají mu najevo velkou lásku, zvládne člověk všechno, co mu život později naservíruje. Malé sebevědomí a nedostatek pozornosti a lásky se s vámi táhnou celým životem a člověk pak musí používat různé berličky, aby se se vším vyrovnal a uměl naložit s komplikovanými situacemi. Jedna z nejjednodušších věcí na světě, je poznat, kdo měl krásné dětství a kdo naopak ne,“ konstatuje Paulová.

Ve vztahu musí být láska a humor

Kromě receptu na šťastný a spokojený život může naše hostka rozdávat rady i na spokojené manželství. To její totiž trvá téměř 50 let. „Během těchto dní je to přesně 50 let od chvíle, kdy jsme si spolu začali a hned jsme spolu začali chodit. Nedostatek rodičovské přízně nás tak nějak dal dohromady a dá se říct, že ze vzdoru jsme spolu zůstali. A trvá to už pět dekád,“ popisuje se smíchem. Základní pilíř dlouhodobého šťastného vztahu je podle ní opět humor. „Je důležité se umět tomu všemu, co vypadá dramaticky, pak zasmát. V silných emocích se člověk totiž někdy chová vážně vtipně. Jednou jsem se strašně naštvala a ublížená jsem se rozhodla, že odejdu z domu. Jenže bydlíme v lese, byl večer a já vyšla ven plná emocí. Došla jsem k dálnici, začínalo pršet, stále jsem byla naštvaná… Až když jsem si uvědomila, že na jedné straně je les s divočáky, na druhé straně sviští auta, tak jsem to zase otočila zpátky a nakonec jsme se tomu strašně smáli,“ vypráví se smíchem herečka.

Mohlo by se vám líbit

Herečky Andrea Elsnerová a Zuzana Vejvodová o představení Hana: Na jevišti jsme si pomáhali černým humorem

Lidé dnes neumí opravit vztahy

Důvodem, proč v dnešní době dlouhodobé vztahy často nefungují, je podle ní to, že lidé nejsou zvyklí něco opravovat. „Stejně jako se dnes neopravují spotřebiče, raději se vyhodí a koupí nové, tak to samé se dělá i se vztahy. Žádný není hned ideální. Lidé se spolu musejí naučit žít, každý je jinak vychovaný a každý do něj přinese svou povahu. Paradoxně povahu, pro kterou toho člověka nejdřív milujete, a pak vás těmi stejnými vlastnostmi štve. Když chce žena z horolezce udělat bankovního úředníka… zamiluje se do dobrodruha a pak se diví, že není spolehlivý a není pořád doma. Lidi by měli být trpělivější, především pokud už nejsou jen dva, ale mají děti. Do té doby ať se rozcházejí a rozvádí, jak je jim libo, ale pak je třeba myslet na ně a nedělat jim v životě binec. Cynik řekl, že láska je autostylizace a něco na tom je. Podívejte se, kolik mladých holek kolem dvaceti let se zamiluje do sedmdesátníka a charisma si k němu dodají. Dokážou se nastavit tak, že tenhle bohatý muž je ten pravý, a věřím, že ho pak už zbytek života milují,“ konstatuje Jana Paulová.

Co je nevěra?

Jedním z nejdůležitějších aspektů, bez kterého zdravý vztah nemůže fungovat, je bezpochyby důvěra. Podle herečky je možné ztracenou důvěru ve vztahu obnovit. „Podle mě to úplně stoprocentně možné je. Nepochybuji o tom. Záleží na tom, co je pro vás v životě skutečně podstatné. Co je nevěra? Že si s někým vyměníte tělní tekutiny? Nebo že na někoho jenom myslíte? V amerických filmech vidíme, jak si dva dají pusu a hned to musejí říct svým partnerům. Proč? Vždyť je to jen zkrat a setkání hormonů, které už se nemá nikdy ani šanci zopakovat. Vy jste šťastný, že se můžete vrátit domů k člověku, kterého milujete. A ničit kvůli tomu vztah, ubližovat jemu nebo dětem...vždyť je to absolutní blázinec. Nemusíme vědět všechno,“ má jasno herečka.

Mohlo by se vám líbit

Michaela Tomešová o nástrahách rodičovství: Šestiletý Jonáš se učí čínsky a nudí se ve škole

V Himalájích člověk pocítí skutečnou pokoru

O Janě Paulové je známo, že je velká cestovatelka, což dokazuje fakt, že třetinu své knihy Jak běžet do kopce napsala na letištích. V každém člověku vyvolává letištní hala jiné emoce. „Já jsem vždy šťastná, protože vím, že teď už nic nemusím a mám před sebou čas, který je jen pro mě. Po cestě ke gateům si dám v prosecco baru skleničku. Myslím, že už mě tam znají. Nejsem žádný alkoholik, ale začíná mi dovolená a je to součástí takového mého rituálu. Miluji letiště i ten pocit,“ říká o cestování. Nejsilnější vzpomínky však má na první let do Nepálu do Himalájí. „To nic nepřevýšilo a nic silnějšího jsem už nezažila. Tam se člověka zmocní taková pokora a celé je to neuvěřitelné. My jsme zvyklí dívat se na Tatry, ale pohled na osmitisícovky mi bral dech a dojímalo mě to. Tam děkujete Bohu, že jste nezrychlila a ten kámen spadl před vás a ne na vás. Strašně bych se tam ještě jednou chtěla podívat, ale nevím, jestli by to moje tělo už dalo. Navíc mám v časech, kdy se tam jezdí, vždy nejvíc práce,“ popisuje na závěr herečka Jana Paulová.

Zdroj: rozhovor s Janou Paulovou 

Mohlo by se vám líbit

Lenka Dusilová: Vadí mi podceňování obav mladých. Zatímco se snaží řešit problémy, starší je zlehčují