Vojtěch Bernatský: Co bych vzkázal mladšímu já? Neboj se mít děti a pořiď si je dřív. Je to radost!

Jaký sport byste doporučil jako nejlepší terapii po zlomeném srdci?

Hlavní je snažit se, aby to srdce zlomené nebylo. A když by k tomu přece jen dojde, tak to asi vyběhat anebo se uklidnit u jógy.

Kdybyste mohl moderovat jakýkoli moment svého života jako živý přenos, který by to byl?

Jednoznačně porody našich dvou dětí. Bylo by tam všechno. Čekání na zázrak, přečkání kritických okamžiků, moment překvapení, radost jako ze vstřeleného gólu a v závěru neskutečné emoce a slzy štěstí.

Co vám pomáhá neztratit humor, když se kolem všechno hroutí?

Ještě se mi to nestalo, naštěstí. Ono jde vždycky o úhel pohledu. Snažím se každé ráno vstávat s úsměvem a optimismem. A každý den se těším na nová dobrodružství, která na mě čekají. S humorem a s dobrou náladou jde samozřejmě všechno mnohem líp. Myslím, že je dobré si uvědomit, že na svět přicházíme nazí a nazí taky odejdeme. Čím jsem starší, tím víc s tím souzním. Ke štěstí a spokojenosti není potřeba tak moc. Jde o to, jak si to v sobě nastavíme. Pokud dobře, tak se pak ze všeho nehroutíme.

Vzpomenete si, čemu jste se naposledy nahlas smál a kdy to bylo?

Jsme jako rodina často a rádi spolu. Takže se smějeme prakticky každý den. Hlavně náš syn Matyáš je velký komik. Prý to má po tatínkovi. Zrovna včera přinesl ze školy hroznové víno, které mu manželka dala ke svačině. A tak se ho žena zeptala, proč to víno nesnědl. A on odvětil, že bylo kyselé jako cecek. Víš ty vůbec, co to je cecek? zeptala se ho manželka. A on na to: Jasně že vím.

Námořník přece! Manželka je můj nejlepší kámoš, nejlepší přítel, největší láska. Jednoduše středobod mého bytí.

Existuje podle vás něco, o čem by se nemělo žertovat?

Dobrý humor je v dnešní době mizející veličina. Je ho stále méně a méně. Myslím, že není dobré a vhodné dělat si legraci z pravé lásky a vážných nemocí.

Co byste dělal, kdyby vám někdo na den zakázal mluvit?

Já už jsem toho za život namluvil tolik, že bych to dokonce uvítal. A jak jinak, vzal bych si noťas a pravděpodobně bych něco psal.

Co důležitého se o vás běžně neví?

Třeba že jsem napsal a vydal už šest knížek. Pro svět to asi tak důležité není, ale pro toho malého Vojtu, který doma s Vinnetouem v ruce snil o tom, že jednou bude Karlem Mayem, to váhu má.

Představte si, že jste dostal báječnou zprávu. Komu o tom řeknete jako prvnímu?

Jednoznačně manželce. Je to můj nejlepší kámoš, nejlepší přítel, největší láska… Jednoduše středobod mého bytí.

Jaký je váš osobní recept na to, aby láska „neumřela“ – ani v těžkých časech?

Myslím si, že lidi si ty takzvané těžké časy přivolávají sami. Je to jako s květinou. O lásku se chtě nechtě musíme starat a pečovat o ni. Povídat si, překvapovat, držet se venku za ruku, být rádi spolu a hlavně se pořád na sebe těšit. Víte, naši dědečkové a babičky to měli tak, že když se něco rozbilo, snažili se to slepit. Dneska se to hned vyhodí. A tak je to bohužel i se vztahy.

• Tip na čtení: Po rodičovských bestsellerech a oblíbených Sporťákových pohádkách přichází Vojtěch Bernatský s úplně novým příběhem. Román Když kvete wiliwili nás zavádí na Havaj, do světa odvahy, hledání štěstí a síly rodiny. S lehkostí a humorem vypráví o lásce, která nikdy nesmí zhasnout.

Co vás naposledy dojalo?

Dojímáme se s manželkou neustále. Stačí když si náš syn ke mně lehne, položí si hlavu na moji hruď a řekne, že jsem nejlepší táta. Já mu odpovím, že on je nejlepší táta. A spolu se pak hlasitě zasmějeme. Anebo o víkendu, když naše Eliška vyhrála závody v moderní gymnastice. To jsme se na sebe s mojí paní podívali a skoro jsme se přes slzy neviděli.

Jaký je největší rodičovský gól, který jste kdy dal?

Byl to vlastňák a bylo to docela nedávno. Syn se mě na prolézačce na dětském hřišti zeptal, jestli ji zvládne přeručkovat. Já mu bohorovně odpověděl, že určitě ano. No a chlapec za chvíli ležel na zemi se zlomeným zápěstím. Doteď si to vyčítám. Naštěstí už je sádra fuč a ruka drží.

Co vás naučily vaše děti?

Solidně si opakuju učivo základní školy a pak samozřejmě trpělivosti. Což je pro tryskomyš, jakou jsem býval, dost těžké.

Kdybyste mohl poslat vzkaz svému mladšímu já, co by v něm stálo?

Drž se, vedeš si skvěle! A neboj se tolik těch dětí. Je to radost. Klidně je měj dřív a na počtu nezáleží.

Co byste dělal, kdybyste na měsíc nemusel vůbec pracovat?

Tohle přesně je můj cíl a myslím, že už se to pomalu blíží. Volba je jasná: domeček u mořského pobřeží, v ruce daiquiri, přede mnou notebook, sleduju rodinku ve vlnách a píšu a píšu a píšu…

Jaký je váš oblíbený způsob, jak být sám – a přitom se necítit osamoceně?

Záludná otázka. Já nejsem rád sám. My vlastně všude chodíme, jezdíme a lítáme spolu. Řekli jsme si, že to je to nejvíc, co můžeme dětem dát. Takže všechno, co vyděláme, dáváme na zážitky a cesty. Já prostě potřebuju sdílet. Jsme taková smečka a vyhovuje nám to.

Kdy jste naposledy udělal něco poprvé – a jaké to bylo?

Velkým krokem mimo komfortní zónu bylo před šesti lety napsání mé první knihy Dvojtáta a pak taky odhodlat se napsat první román Když kvete wiliwili, který mi vyšel loni v říjnu. Jsem moc rád, že jsem do toho šel. Našel jsem nový životní směr, dimenzi, ve které se cítím dobře. Člověk asi musí překonat strach a jít do toho, protože život běží rychle a možnost na křižovatce odbočit už nemusí přijít.

Když čtete, je to nejraději papírová knížka, knížka ve čtečce, nebo audiokniha?

Vůně papírové knihy je nenahraditelná. Nadechnete se a celým tělem vnímáte všechny zázračné příběhy světa.

Co je ta jedna nejdůležitější věc, kterou vám dává psaní, ale žádný sport, moderování ani zpívání vám ji nedá?

Ony to jsou propojené světy. Když vyhrajete tenisový zápas, odmoderujete úžasnou akci a zazpíváte si s trojnásobnou zlatou slavicí Petrou Janů anebo dokončíte svůj první román, tak je to pokaždé úžasný pocit. Běhá vám mráz po zádech a endorfiny dosahují maxima. U psaní je to možná větší možnost otevřít stavidla fantazie. Při psaní knih je totiž svět fantazie bez břehů a pravidel. A to miluju.

Kdybyste věděl, že vám zbývá rok života, změnil byste něco na tom, jak žijete teď?

Takovou situaci si ani nechci představovat. Asi bych sekl s prací, a pokud bych měl sílu, podnikli bychom s rodinou cestu kolem světa.

Na co se nejvíc těšíte?

Na další cestu, kterou podnikneme. Na narozeniny dětí, na to, až bude jaro, a jak v létě pojedeme k moři. A zároveň doufám, že to u nás v malé zemi uprostřed Evropy bude pořád tak super a že budeme zdraví. Bez zdraví a bez lásky v jakékoli podobě to nejde.