Umělkyně Míla Fürstová, která žije Anglii. Čechy si možná romantizuju, ale třeba vlaky tu podle mě jezdí včas

Od října budete mít v Obecním domě v Praze velkou výstavu Wings of Whisper. Není to ale vaše první české vystoupení – už před dvěma lety jste vystavovala ve svém domovském Hradci Králové. Tehdy jste o tom mluvila jako o uzavření určité kapitoly. Jakou kapitolu tedy otevírá nová výstava?

V Hradci jsem vyrůstala a miluju ho, stále ho vnímám jako můj domov. Když jsem jako malá holka chodila do Lidové školy umění, snila jsem přesně o tom, že by se něco takového jednou mohlo stát, ale vůbec ne v takových dimenzích a barvách. V Muzeu východních Čech je úžasný tým, který má schopnost vtáhnout do dění celé město: například studenti základních uměleckých škol si připravili performance inspirované mým dílem. Při otevření výstavy se v kině Bio Central promítal dokumentární film Křídla pro Coldplay o mé spolupráci s kapelou na vizuálním pojetí jejich desky Ghost Stories, pak šel z kina do muzea průvod, doprovázely mě děti ze zušek, holky tancovaly na hudbu Hradišťanu, pouštěly lodičku po Labi… A když jsme došli k muzeu, na schodech už stáli lidi, kteří jsou mi drazí. Celé to bylo velmi dojemné. Úplně mě to zase rozpláče, když o tom mluvím. Říkala jsem si, že už vlastně nemůžu chtít nic víc. Ale i díky Katce Žbirkové, která je vizionářka a tehdy v Hradci na zahájení byla a viděla, jak tím město žilo, teď připravujeme výstavu v Praze.

• Míla Fürstová se narodila v roce 1975 v Pelhřimově, od dvou let žila v Hradci Králové. Na vysoké škole odjela jako au pair do Anglie, kde následně začala studovat výtvarnou grafiku v Cheltenhamu a poté získala magisterský titul na Royal College of Art v Londýně. V roce 2014 vytvořila grafiku pro album Ghost Stories a také pro několik singlů kapely Coldplay. Spolupráce trvala dva roky, s kapelou je Míla dodnes v kontaktu. Poté dostala mnoho nabídek od dalších hudebníků z celého světa, v té době se ale rozhodla věnovat především mateřství. Spolupracovala také s Mekym Žbirkou, vytvořila přebal jeho desky Double Album. Její kresba je i na jeho náhrobku na Olšanských hřbitovech. S fotografem Quintinem Lakem a dvěma dětmi žije v Anglii.

Její brány se otevřou 21. října – budete všechno připravovat až do poslední chvíle, nebo máte pro sebe dřívější deadline?

Předstírám, že musím mít hotovo do léta. Přes léto se každý rok snažím přivézt děti sem do Čech a věnovat se jim. Celkově ale výstavu připravujeme už druhým rokem, z toho jsem si vyčlenila zhruba čtvrt roku na práci na úplně nových věcech, abych mohla vystavit něco, co ještě nikdo ve světě neviděl. Všechno to jsou hezké fáze příprav, což bych řekla, že jde ruku v ruce s optimismem umělce. Myslím, že umělci musí být optimističtí, aby vůbec tvořili a něco přinesli do světa. Pořád si myslím, že to bude dobré, a pak se do toho začne pomalu přilévat realita, kdy si najednou uvědomím, kolik toho ještě je.

Výstava se jmenuje Wings of Whisper, má tedy v názvu křídla stejně jako dokumentární film o vaší spolupráci s kapelou Coldplay. Čím to je, že vás motiv křídel stále provází?

Křídla si spíš našla mě. Moje díla se snaží vypovídat o lidské duši a věcech duševních a duchovních a vyšších, tak k tomu se metafora křídel sama tak nějak nalepí. Moje nejznámější křídla jsou právě ta pro Coldplay a jejich album Ghost Stories, ale zajímavé je, že ta jsou ve své siluetě kopií křídel, která jsem udělala asi sedm let předtím, než jsem se s nimi vůbec setkala. Je v nich nějaká vzletnost a nadhled. Když máte nadhled, tak máte jinou perspektivu na svět. Perspektivy mě obecně zajímají stejně jako vrstvení a lidská duše.

Zmiňovala jste, že na léto s dětmi obvykle jezdíte do Česka. Jaký vztah k vaší rodné zemi mají?

Pro mě bylo docela těžké naučit je česky. Můj manžel je britský fotograf Quintin Lake, takže jako rodina fungujeme v angličtině, ale mně samozřejmě záleželo na tom, aby děti uměly i česky. Jako nejlepší cesta mi připadá přivézt je sem, aby jazyk nasály, což je v dětském věku poměrně snadné. A je zajímavé, že já jsem pro ně skoro až překážkou, protože když jsem v místnosti, tak mají tendenci mluvit anglicky. Ale když jsou se svými bratranci a sestřenicemi, dětmi mého bratra, je to úplně jiné. Pamatuju si moment, kdy jsem si pořád nebyla jistá, jestli pro to dělám dost, jestli se česky někdy naučí. A jednoho krásného dne jsem stála před chalupou u mého bráchy a najednou slyším, jak syn Leo přes pole něco volá plynulými větami v češtině. Je to pro mě důležité, na Čechy nedám dopustit. I to, že mám perspektivu života v Anglii, může vést k tomu, že některé věci v Čechách vidím jasněji. Možná si je i romantizuju.

Co si třeba romantizujete?

Třeba vlaky. Ale to asi ani není romantizace, to je prostě realita. Dneska ráno jsem jela vlakem z Hradce do Prahy. Přijel na čas, krásně odjel, celou dobu jsem se dívala ven… Na Právnické fakultě teď visí moje práce Výjevy z Čech, kterou jsem dělala pro Mattoni, a jsou to právě takové obrazy z vlaků. Vždycky když jedu z Hradce, tak na poli stojí dva jelínci a dívají se na ten vlak. Dneska jsem je zase viděla. To je takové pohlazení u srdce! V Anglii přijdete na vlak, který někdy jede, ale někdy nejede vůbec. Někdy ho úplně zruší a neřeknou vám proč. Bydlím dvě hodiny od Londýna v moc hezkém městě Cheltenham, a když se tam někdy po pracovním dni v Londýně vracím, tak přijdu třeba v devět hodin na nádraží a tam zjistím, že jsou vlaky zrušené. A ti Angličani tam stojí, a jak jsou všichni slušní, tak jen čekají v tom svém utrpení, jestli se něco stane. Nikdo na nikoho nekřičí, oni to akceptují, protože jsou tak vychovaní. Nevím, jestli si to romantizuju, tady se asi taky někdy vlaky ruší. (smích) Ale vidím tu i další věci, třeba si myslím, že české zdravotnictví je výtečné. Já jsem rodila v Anglii, tam mě nejdřív místo ultrazvuku změřili krejčovským metrem, jestli těhotenství probíhá v pořádku… Možná že kdybych žila tady, tak mám zase jiné praktické starosti, které na mě nedosahují, protože ty praktické věci řeším v Anglii.

Měla jste někdy pocit, že byste z Anglie chtěla odejít? Třeba v začátcích… Bylo toho na vás někdy v cizí zemi moc?

Určitě jsem párkrát měla momenty, kdy jsem si připadala, že je mi to celé velmi cizí a něco mi tam nesedí. Cheltenham je lázeňské město trochu podobné Bathu, má gregoriánskou architekturu, která je vesměs bílá. Je tam hodně zeleně a je to takové klidné místo, které podle mého v něčem imituje Hradec. Takže já jsem si v Anglii našla Hradec a tam jsem pěkně zůstala. V Londýně bych asi žít nedokázala. Jezdím tam, abych navazovala pracovní vztahy, k tomu je to skvělé město, ale pro mě samotnou a pro tvůrčí proces je příliš hektické. Musím být někde, kde mám klid.

Dnes už se v Anglii cítíte doma, nebo jako domov stále vnímáte Hradec?

Někdy si myslím, že tíhnu k umění i proto, že mám pocit, že nám neohraničuje termíny, které používáme. Když vytvořím nějaké dílo, tak ono může beze slov mluvit k lidem z celého světa. Stejně tak pocit domova – mám dojem, že si ho můžu vytvářet sama. Dneska už jsem doma v Anglii. Ale uprostřed Anglie bydlí ty Čechy. Vaše duševní realita nemusí vůbec odpovídat zeměpisné realitě. Myslím, že čím jsem starší, tím míň se za to sama sobě nebo i veřejně omlouvám. Tak to je. Doma jsem v Anglii a v Čechách, ale trošku jinak. Jsem takový hybrid.

Jaký vztah k Česku má váš manžel?

Pořád říká, že napíše knihu, která se bude jmenovat The Manžel, aby světu řekl, jaké to je, být ženatý s českou ženou. (smích) V našem manželství hraje velkou roli humor. My se smějeme specifikům té druhé národnosti, ale navzájem jsme ty svoje země objali. Quintin má intenzivní, krásný, až mytologický vztah ke krajině. Když jsme měli malé děti, tak se vydal na epickou cestu, která trvala pět let. Šel pěšky kolem celého pobřeží Británie. Ušel jedenáct tisíc kilometrů a mezitím se vracel za námi a fotil, teď mu nedávno vyšla krásná kniha The Perimeter. Když jsem ho přivedla sem, tak se okamžitě zamiloval i do české krajiny a myslím si, že by tady třeba chtěl také udělat nějaký projekt.

Jakým věcem se nejvíce divil, když je tu poprvé viděl nebo zažil?

Asi všemu. (smích) Možná by se ta kniha mohla jmenovat spíš Manžel v údivu! Když jsem ho poprvé přivedla ukázat rodičům, tak nás vyzvedli v Hradci na nádraží, přijeli jsme na chalupu v Bukovině a tatínek mu tam jako první věc prezentoval, že udělal nějakou domácí pálenku. Takže chudák Quintin, který jinak vlastně vůbec nepije, musel vypít tři štamprle. Druhý den v šest ráno se šlo na houby. Dostal nějaké staré oblečení z osmdesátých let a všechno to sledoval – jak se v tom lese navzájem ztrácíme, vykřikujeme, že máme houbu…

Jak je sám umělec, tak se na nás dívá s takovým uměleckým zájmem a v duchu má kapitol na knihu The Manžel zpracovaných asi hodně. Taky někdy říká, že mluvím velmi přímo. Že zkrátka řeknu, co si myslím. Teď už taky vím, že v Anglii se takhle nemluví. Někdy je to špatná věc, někdy to může být i dobré. Já u Angličanů obdivuju jejich sebekontrolu.
Pro mě je to zajímavé i v tom, že jsem trochu jiná osobnost tam a jiná tady. A moct být dvěma lidmi, to je takové bohatství! Jazyk vás formuje, a když si uvědomíte, že když můžete být dvěma lidmi, tak můžete být i třemi. Doufám, že i to bude poselství mé výstavy v Obecním domě – kdo opravdu a upřímně jsem za těch pětadvacet let jako lidská bytost a jako žena. A to je všechno. Může to být jenom pohlazení. O to mi jde, aby to byla komunikace o našem společném lidství. To mi úplně stačí.

• Šeptající křídla: Velkoryse pojatá instalace v Obecním domě v Praze nabídne nejen ikonická díla Míly Fürstové, ale také práce, které budou veřejnosti prezentovány vůbec poprvé. Výstava Wings of Whisper začíná 21. října a potrvá do 28. ledna 2027. Půjde o dosud největší výstavu Míly Fürstové v Česku.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno.

Článek vyšel pod původním titulkem „Umělci musí být optimističtí“ v časopise Marianne 08/2026. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.