Březnový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové: Moje faux pas

Zaspala jsem. Za hodinu mám nabírat rozhovor na druhém konci Prahy, takže není čas ztrácet čas – rychlá sprcha, snídani vynechám a vybíhám na tramvaj. Uřícená usedám naproti známému režisérovi a začnu lovit v kabelce diktafon. Ale on tam není. Není!
Jako na potvoru jsem ve spěchu zapomněla i telefon s nahrávací aplikací. Poleje mě horko. Tenhle rozhovor jsem domlouvala tři měsíce. Ne ne, teď nemůžu říct, že to odložíme. Nezbývá než poprosit obsluhu kavárny o papír a tužku. Režisér nehne brvou, zřejmě už dlouho žádného novináře při práci neviděl. Je milý, ale skoupý na slovo, odpovídá většinou ano/ne, výjimečně řekne i celou větu. Tohle je za normálních okolností noční můra každého redaktora. Já se však raduju. Psaní propiskou se totiž ukázalo jako totální fiasko. Po letech, kdy všechno ťukám na klávesnici, mi to nejde. Připadám si, jako bych měla chromou ruku. Já, která jsem ještě na gymplu (no dobře, bylo to před 35 lety) psala krasopisně, teď škrábu jako kocour. Strašné. Režisér mi kouká přes rameno. „Vy to po sobě přečtete?“ Jasně že mu teď nemůžu říct, že z těch hieroglyfů nevyluštím ani slovo, ještě by mi utekl. Tak jen přitakám, že samozřejmě ano, a snažím se zapamatovat si všechno, co říká. Rozhovor končí, letím domů, sedám k počítači a lovím v hlavě útržky našeho povídání. Buším do klávesnice jako zběsilá, doufám, že jsem na nic podstatného nezapomněla. Posílám text k autorizaci a snažím se zkrotit bušící srdce mantrou: když nejde o život, tak jde o… nic.
Za hodinu přichází odpověď: „Milá paní redaktorko, je to skvělé, neměňte ani slovo. Já bych to tak krásně snad ani neřekl.“ Já vím, milé čtenářky, že teď byste strašně rády věděly, který režisér to byl. Ale to já opravdu nemůžu říct. Vždyť bych se před ním úplně znemožnila.
Jaké z toho plyne ponaučení? Rozhodla jsem se alespoň občas klávesnici počítače nebo mobilu vyměnit za papír a tužku. Nejen kvůli tomuto faux pas, ale i proto, že psaní rukou posiluje paměť a jemnou motoriku a působí i terapeuticky – říká se, že když máte problém, je dobré hodit to na papír, vypsat se z něj. To chceme! Nalistujte si v březnové Marianne článek Zpátky k tužce (str. 112–113) a pusťte se se mnou do toho.

Marianne je super značka!
Značka Marianne opakovaně získala ocenění Superbrands. To je nejuznávanější nezávislá globální autorita v oblasti oceňování obchodních značek a titul Superbrands je znakem speciálního postavení a uznání značky na lokálním trhu. Děkujeme z celého srdce našim čtenářkám i obchodním partnerům za neutuchající podporu!

Redaktorka Marianne.cz zkouší svatební účesy pro rok 2026
Nejčtenější články
Doporučujeme

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Mít, nebo žít? To je, oč tu běží

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Dej si pozor, co si přeješ

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Kéž bych to bývala věděla!

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: A jak to bude dál?

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Velká očekávání

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Óda na jídlo

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Budeme spolu chodit?

Březnový úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Nejsem líná, jsem jen špatně naprogramovaná

Dubnový úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Promiňte, vy jste tu sama?

Úvodník šéfredaktorky Marianne Moniky Mudranincové: Říct, nebo neříct? To je, oč tu běží
Mohlo by se vám líbit

Čtyři děti, čtyři stejné pokoje a dům plný světla. Vila v Klánovicích vznikla hlavně pro rodinný život




