Fejeton Moniky Majarové: Svátky klidu a míru, říkali

Autorka: Monika Majarová

Myslím, že nejen v našem časopise si můžete přečíst rady, jak si máte užít Vánoce v klidu, nehonit se, odpočívat, trávit čas s rodinou a hlavně zpomalit. To se krásně řekne, ale ruku na srdce, kdo z vás má opravdu Vánoce plné klidu a pohody? Tak já se přiznám: já tedy rozhodně ne.

Když jsem byla malá, měly pro mě Vánoce úplně jiný náboj. Pamatuju si například, jak jsme s mojí nejlepší kamarádkou ze základní školy Péťou sedávaly u nich doma v okně a hodiny a hodiny koukaly, jak padá sníh a pomalu zapadávají auta, že už nejsou skoro vidět. Pouštěly jsme si vánoční koledy a vedly nekonečné debaty o tom, jestli letos konečně dostaneme tu pravou od Mattela. Ano, barbíny, to je moje dětství. Milovala jsem vytváření imaginárních světů, ve kterých neexistovalo zklamání a nespravedlnost.

S přibývajícím věkem, zjištěním, že dárky nosí rodiče, a s rostoucí touhou po jiných než materiálních dárcích u mě Vánoce pomalu ztrácely na hodnotě. V posledních letech jsem tedy u sebe v adventu zaznamenávala už jen značnou frustraci z všudypřítomného honu za pohodou. Jakmile začnu v obchodech míjet vánoční dekorace, chytá mě úzkost.

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Co bych poradila svému mladšímu já

Ale z čeho vlastně? V první řadě je to určitě kvůli očekávání, že pro všechny, které máte rádi, musíte obstarat dárky. Jenže co vymýšlet po sto padesáté rodičům, sestrám, kamarádům a všem dospělým osobám, když všichni všechno mají, a co neměli, stihli si sami obstarat během roku?

Za druhé je to nedostatek času. Nevím, jak vy, ale v mém oboru je období před Vánoci peklo. My vás tady v Marianne sice na každé druhé stránce nabádáme, ať všeho necháte a užíváte si klidu, ale sami máme jazyk na vestě: časopis je třeba do tiskárny odevzdat s předstihem, aby se stihl mezi svátky vyrobit. Znáte to – pod svíčkou je největší tma. Když se tedy pracovně zastavím, je 23. 12. večer a já rozhodně nesedím ve svátečně vyzdobeném bytě s napečeným cukrovím a maskou na obličeji. Spíš hledám rum, abych si mohla alespoň uvařit vaječný likér, jenže na to mi nezbývá energie, tak ho piju samotný. Svátky klidu a míru, říkali.

No a všechno to vrcholí posledním a nejzásadnějším bodem – návštěvou rodiny. Pokud bydlíte ve stejném městě, máte vyhráno. Pokud to k ní ale máte jako já 130 km, tak upřímnou soustrast. Čeká vás nekonečná cesta, během níž strávíte předem neznámý společný čas v zácpě na dálnici s těmi, kteří jsou na tom podobně. Následuje hon za hezkým Štědrým večerem plným falešné radosti z dárků, pro které nemáte využití. A pak už jen vymýšlíte, jak zmizet po anglicku, protože vaše pohoda je u vás doma v posteli s vaječňákem (konečně), v tom nepořádku, ale zato v klidu. Abych ale nevyzněla jako totální Grinch, musím uznat, že bych o tohle všechno nechtěla přijít, protože co je víc než mít rodinu, cpát se cukrovím, které člověk nemusel péct, a koukat u toho na Sám doma? Tak šťastné a vděčné!

O autorce:

Monika Majarová: Grafička Marianne a občasná pisatelka, která si po většinu času dělá ze života jenom legraci.

Mohlo by se vám líbit

Glosa Lucie Zídkové: Mýtus jménem snowflakes