Listopadový úvodník šéfredaktorky Moniky Mudranincové: Krok do neznáma

A tohle všechno má společné dvacítka žen, které najdete v rubrice Inspirativní ženy Marianne (str. 69–82). Když jsem pročítala jejich příběhy, nasávala jsem s nimi jejich optimismus, radost a uspokojení z práce i osobního života. A věřím, že budou inspirativní i pro vás.

Podobně silně mě zasáhl i rozhovor s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou (str. 26–27), která se mé kolegyni Alžbětě Rybářové vyznala z pocitů vedoucích k jejímu coming outu. Mám velkou radost, že Martina Viktorie našla lásku. A je úplně jedno, zda je to muž nebo – v jejím případě – žena. Láska je jen jedna. Martina Viktorie má kuráž, protože riskuje odsouzení, výsměch a nepochopení (ano, i v dnešní době si někteří lidé myslí, že náklonnost ke stejnému pohlaví je nemoc, která by se měla léčit).

Téma odvahy vstoupilo do života i mně. Bylo to loni v červenci, když přetekla ona pověstná poslední kapka mé trpělivosti vedoucí k rozchodu s mužem, se kterým jsme sedmadvacet let tvořili manželský pár. Posílena pár skleničkami vína jsem konečně byla schopna říct, že takhle už žít nechci. Bylo to pro mě nesmírně obtížné, protože já jsem konzervativní Rak, udělám jeden krok dopředu a dva dozadu. Ale možná to máme my ženy dost podobně Rak Nerak – dlouho děláme kompromisy, pak naznačujeme, vysvětlujeme, hádáme se, rezignujeme, a nakonec už jen mlčíme. A to je to nejhorší, protože v této fázi už bývá na záchranu vztahu pozdě. Řeknu vám, od té doby to byl fičák! Nebudu vám vypisovat, kolik věcí jsem musela zařídit, určitě to spousta z vás zná. Byl to velký nápor na psychiku, odneslo to i moje zdraví, ale přes to všechno jsem si naprosto jistá, že jsem udělala správnou věc. Po mnoha letech mám ze sebe dobrý pocit.

Milé čtenářky, v době, kdy budete číst tento úvodník, už budu bydlet v rekonstruovaném bytě a budu v klidu začínat novou životní kapitolu. Tak mi, prosím, držte palce.

A věřte tomu, že jakmile se postavíte svému strachu, ztratí nad vámi kontrolu.