Drsná zpověď bývalé narkomanky Lady: Drogy mi málem vzaly mámu i syna. Než žít znovu na ulici, radši skočím pod vlak

„Mám artrózu v koleni, tak nejsem tak rychlá, jak bych chtěla,“ vysvětluje šestapadesátiletá Lada, proč nezvedla telefon hned a proč je tak zadýchaná. „Už mi není dvacet,“ povzdechne si a jakmile se jí zklidní dech, říká, že můžeme začít…

Mohlo by se vám líbit

Exkluzivní rozhovor s bratrem dívky zmizelé před 25 lety v Albánii: Až s vlastními dětmi mi došlo, co naši prožívali

Jak jste se dostala k prostituci?

To bylo ještě za komunismu. Potkala jsem kamarádku, s kterou se známe do dneška. Měla spoustu peněz, krásný byt, Mercedes, zlato. „Prosím tě, kde na to bereš?“ zeptala jsem se jí. Tou dobou jsem dělala servírku, neměla jsem se špatně, ale tak dobře jako ona tedy ne. „Živím se prostitucí,“ odpověděla, na což jsem odpověděla, že já chci taky. Vzala mě do Perlovky, tam mě postavila a tím to začalo.

Takhle snadné to bylo? Tak jednoduše jste to přijala?

Ano. Ale jednoduché to nebylo. První, zkušenost byla katastrofální. Pán se svlékl, já se rozplakala, protože jsem nemohla. On mi nechal peníze a poslal mě domů. Ale pak už jsem do toho nějak šla.

Měla jste z toho vůbec nějaké potěšení?

Nikdy. Jsem lesbička. S chlapy jsem spíš trpěla. Při práci v Německu jsem vymyslela, že budu dělat dominu, to mi vyhovovalo, protože na mě nemohli sáhnout ani mluvit. Projela jsem skoro celou Evropu, všude jsem se živila stejně.

Jak jste se dostala k drogám? Co vás k nim přivedlo?

V Německu, když mi bylo 21 let. Jeden pasák tehdy potřeboval odjet do Prahy. Řekla jsem mu, že nikam nejedu, že jsem unavená a on mi odpověděl: „Tak já ti dám něco, budeš mít spoustu energie a bude to prima.“ Udělal mi čáru perníku. Šňupla jsem si a bylo to.

Co vás na tom tak polapilo?

Energie, štěstí, ten pocit, že všechno můžu. Jak to mám říct? Prostě paráda. Na perníku jsem nabourala sedm aut, všechno jsem přežila. Nevím, kde začít. Dvacet let jsem šňupala a pak jsem si deset let píchala. To už bylo špatné. Tehdy jsem se ocitla na hraně života a smrti.

Bylo pro vás jednoduché shánět drogy?

V Německu já jsem k nim měla neomezený přístup. Byla jsem hloupá, s penězi z Německa jsem jezdila do Česka a vozila perník zpátky. Za to jsem měla drog, kolik jsem potřebovala. Neměla jsem velkou spotřebu. Stačily dvě, tři čáry denně.

Co vám dávaly drogy, jsme si řekly. Ale co vám vzaly?

Zpátky se moc neohlížím, protože to je katastrofa. Vzaly mi málem mámu, protože se mnou nechtěla mít nic společného. Jsem šťastná, že se se mnou dneska baví. Málem jsem přišla o syna, ale s ním máme teď perfektní vztah. Chodíme na pivo. Byl v Anglii a říkal mi, že zkoušel crack, ale jinak je slušný, stará se o maminku. Je takový klidný, na rozdíl ode mě. Všechno si nejdřív rozmyslí. Kdežto já jsem hrr, něco udělám a až pak si řeknu: „Co jsem to provedla?“

Teď jste čistá. Jak dlouho?

Bude to tak pět, šest let. Ale mám na to pořád strašnou chuť, to je hrozné. Prý to tak bude pořád. Budu bojovat do konce života.

Co vám pomáhá ten boj zvládnout?

Když to přijde, dám si studenou sprchu nebo se jdu projít, povídám si s kočkou nebo luštím křížovku. Zaměstnám mozek něčím jiným než myšlenkou na perník. Ten si pamatuje a chtěl by ho zpátky.

Jsou tyto „běžné radosti“ dostatečné náhražky?

Za perník náhražka neexistuje. Závislost je psychická. Když se člověk rozhodne, že nebude brát, tak nebude brát. Ale musí chtít. Brala jsem, i když jsem byla v Bohnicích, i tam jsem si ho obstarala. Když jsem ho chtěla, tak jsem ho měla. 

Říká se, že závislost je rakovina vůle. Vy máte silnou vůli, když jste přestala.

Nemám silnou vůli. Chci přestat kouřit a kouřím jak fabrika.

Když se vrátíme k prapůvodní motivaci, pro prostituci jste se rozhodla, protože jste chtěla být bohatá…

Byla jsem bohatá. Měla jsem krásný mezonetový byt, každý rok jsem si kupovala nové auto. Ale pak jsem skočila na jehle a během roku bylo po všem. Nikdy jsem si nechtěla píchat. Ale pak přišel známý, nabídl mi a ten nájezd, který jsem zažila, byl začátek konce. Potřebovala jsem ty nájezdy. Najednou jsem tedy potřebovala tři tisíce denně, plus jsem hrála automaty, takže to lítalo. Nejdřív mi vypnuli plyn, pak v bytě nebyl skoro žádný nábytek, potom vyměněný zámek a už jsem byla na ulici.

Teď jste soběstačná?

Ano, dostala jsem sociální byt. Takže už nejsem na ulici. Tam jsem byla čtyři roky a stačilo mi to. Už nikdy víc. Radši skočím pod vlak, a to myslím úplně vážně. Nikdy víc na ulici.

V čem byl život na ulici nejhorší?

Přes den jsem spala a v noci jsem chodila na Karlák, kam chodím doteď, když nemám peníze (za prostitucí na Karlovo náměstí v Praze, pozn. red.). Nejhorší bylo uhlídat si věci. Spala jsem na Hlavním nádraží a pod hlavou měla batoh se všemi věcmi. Když jsem se probudila, batůžek nikde. Tak jsem se odstěhovala do vraků aut na Spořilov. To bylo daleko od centra a měla jsem tam klid. Udělala jsem si tam ležení, věci mi hlídal hlídač vrakoviště. Oblečení mi prala kamarádka Jana, vždycky jsem byla čistá. Na Karláku nikdo nevěděl, že žiju na ulici.

Mohlo by se vám líbit

Proč ženy pijí víc než dřív – a samy doma. Fenomén, o kterém se nemluví, ale týká se tisíců z nás

Jak jste dodržovala hygienu?

Koupala jsem se na Hlavním nádraží za padesátikorunu nebo v Naději (centrum pro lidi v nouzi, pozn.red.). Když jsem měla menstruaci, tak jsem většinou s klienty nechodila.

Řešíte nějakou péči o sebe?

Jakou péči?

Třeba krém nebo vlasy...

To neřeším. Na vlasy chodím do kadeřnictví k učnicím, kde mě ostříhají za pár korun, nebo se ostříhám sama.

Toužila jste po věcech z Tuzexu, módu jste ale měla ráda, hezké oblečení. To vás jako ženu oslovuje?

Cítím se jako chlap. Nejvíc mi vyhovují kalhoty a tepláky. Kdybych se narodila jako chlap, tak jsem ten nejhezčí a nejlepší chlap na světě. Kupuju ženám kytky i maličkosti. Pokaždé něco přinesu, alespoň blbůstku. Jsem zamilovaná do jedné kamarádky a té pokaždé něco přinesu.

Co vaše lásky?

Měla jsem dva vztahy. Obě dvě se jmenovaly Marcely. Jedna byla Malá Marcela, ta měla 154 centimetrů. Náš vztah byl plný hádek, podezřívání a bezdůvodného žárlení. V Německu jsem se seznámila s Velkou Marcelou, která měla 182 cm. Nádherná holka ze Slovenska. Zažila se mnou první orgasmus, řekla mi: „Ľúbim ťa“ a žily jsme spolu čtrnáct let. To bylo něco nádherného, jsem šťastná, že jsem to prožila. Pokazilo se to kvůli drogám.

Mohlo by se vám líbit

Neměly bychom dceru, kdyby nám nepomohl bratr, říká lesbický pár. Nikdy mu nebudeme dost vděčné

Dá se říct, že vám drogy spíš víc vzaly než daly?

Vzaly mi půl nebo spíš tři čtvrtiny života. Kdybych nefetovala, tak mám dneska dva domy, tři auta a můžu mamince koupit třeba zlaté řetězy za padesát tisíc.

Zpětně byste se rozhodla jinak?

Nikdy už bych si drogy nevzala. Ani kdyby mi dávali milion. Bylo to špatné rozhodnutí.

Prostituci byste vykonávala dál. Ta vám nevadí.

Nevadí, tu jsem dělala, protože jsem chtěla peníze.

Přemýšlíte nějak nad svou budoucností?

Radši vůbec. Nedostanu důchod, nemám odpracováno. Snažím se chodit do práce, sbírám odpadky. Plus mám něco z prohlídek v Pragulicu a doplácí mi hmotnou nouzi.

Co přesně děláte v Pragulicu?

Každý pátek v 19:30 provázím lidi Prahou. Jdeme Perlovkou, vezmu je k Jaltě, na Hlavní nádraží. Je to pro tolik lidí, kolik se jich přihlásí.

Co vám dělá radost?

Moje kočka mi dělá radost největší.

• Pragulic je sociální podnik, který už více než 14 let propojuje veřejnost se skutečnými příběhy lidí bez domova. Organizují netradiční prohlídky Prahou vedené průvodci, kteří sami zažili život na ulici, a právě proto dokážou město ukázat z úplně jiné, autentické perspektivy. Cílem není jen provázet, ale hlavně bourat stereotypy a ukazovat, že lidé bez domova nejsou anonymní skupina, ale jednotlivci se jménem, talentem a vlastní hodnotou.

Prohlídky je možné rezervovat pouze na webu pragulic.cz a konají se každý den.

Článek vychází k Mezinárodnímu dni boje proti drogám, který připadá na 26. června.

Zdroj: Autorský text, rozhovor s Ladou, díky za zprostředkování sociálnímu podniku Pragulic