Když přátelství skončí: Proč bolí ztráta kamarádky víc než rozchod

Říká se, že přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme. Ale co když se z té vybrané rodiny někdo ztratí? Ne proto, že bychom ho přestali mít rádi, ale jednoduše proto, že se naše životní cesty rozdělí. Mnohdy hraje roli stěhování, změna práce, rodina nebo změna priorit. A než se ohlédneme, nepíšeme si týdny, pak měsíce a najednou mezi námi zavládne ticho. Ztratit přítele bolí stejně jako rozchod, protože jsme do našeho přátelství vložili kus sebe. Někdy se ale stane, že je to naopak jen tichý odchod, který si uvědomíme až zpětně. Nedávno mě zaujal článek, ve kterém se píše, že existuje šest druhů duší, které k nám za život přicházejí:

• 1. Ti, kteří nám přijdou něco připomenout - třeba naše staré lekce nebo dávno zapomenuté hodnoty.
• 2. Ti, díky kterým rosteme - posouvají nás, inspirují a někdy i vyvádějí z komfortní zóny.
• 3. Ti, kteří zůstanou - jsou tu, když to nejvíce potřebujeme, a zůstávají napořád.
• 4. Ti, kteří nás přicházejí probudit - otevřou nám oči, abychom si mohli uvědomit něco zásadního o sobě nebo o životě.
• 5. Ti, kteří jsou tichou oporou - nejsou přímo aktivní, ale jejich přítomnost znamená pocit bezpečí.
• 6. Ti, kteří mají odejít - ačkoli to bolí, nechat je jít, učí nás to přijmout změnu a posunout se dál.

Myslím, že lépe to shrnout nejde. Přátelství a vztahy, které v životě navážeme, nejsou automaticky navždy. Mají svou trvanlivost -a i když je to někdy bolestné, jediné, co s tím můžeme udělat, je přijmout to.

Na život a na smrt

Kamarádka Jana mi vyprávěla o Tereze, své spolužačce z gymplu, se kterou kdysi tvořily ještě s další dívkou nerozlučné trio. Všechno ale stálo hlavně na škole - úkolech, projektech a zkouškách. Kamarádka, o níž je řeč, nikdy sama nic neiniciovala, většinou žila hlavně svým vztahem, později manželstvím a rodinou. A plány, které si spolu udělaly, často končily zrušením, protože její partner byl vždy na prvním místě. Postupně se ukázalo, že kromě společné minulosti už nemají společného vlastně nic. Setkání byla stále vzácnější a pro Janu, která má spoustu zájmů a aktivní život, čím dál více vyčerpávající. Nakonec jejich přátelství vyšumělo. Tečku za ním udělala situace, kdy se Jana rozhodla nepozvat Terezu na své čtyřicetiny - a poprvé jí na rovinu vysvětlila, proč už ji nevnímá jako blízkou přítelkyni. „Bylo to nepříjemné, ale zároveň osvobozující," přiznala. „Myslím, že je normální, že některá přátelství různé fáze života prostě nepřeklenou.“ Z Janina příběhu je vidět, že ani přátelství, která se zdála být věčná, nemusí vydržet. Někdy jsou cesty lidí prostě odlišné, priority se mění a zůstávají jen vzpomínky a lekce, které jsme si z těch vztahů odnesli. Přátelství, stejně jako život, má svůj čas a rytmus - a přijmout to může být nakonec osvobozující.

Kdyš se v někom spletete

I já jsem zažila, jak přátelství může bolestivě vyprchat, i když jsme do něj vkládali všechno. Mám kamaráda Marka, díky němuž jsem se seznámila s Tomášem. Společně jsme trávili víkendy, podnikali výlety a smáli se spolu - byla to taková naše malá „rodinka". Po Markově odchodu do zahraničí a jeho rozchodu s Tomášem tu zůstal jen Tomáš a já. Paradoxně nás to sblížilo a stali jsme se nejlepšími přáteli. Já jsem do vztahu dávala sto procent - byla jsem tu, když mě Tomáš potřeboval, klidně i v noci. Postupem času jsem si ale začala všímat, že mě shazuje a ponižuje před ostatními. Nejprve jsem to brala jen jako humor, ale když si našel partnera, ke kterému se choval hrubě, začalo mi docházet, jaký doopravdy je. A když jsem se postavila na stranu jeho nového přítele, snažil se mě manipulovat a začal být agresivní. Tehdy mi došlo, že jsem ho celé roky viděla růžovými brýlemi. Po sedmi letech jsem se rozhodla z přátelství odejít. I přes všechny krásné vzpomínky vím, že takového člověka ve svém životě nechci.

Pustit, co vás tíží

Příběhy mé kamarádky i můj vlastní ukazují, že přátelství není samozřejmost a je důležité vážit si každého jednoho, které vydrží a má pro nás hloubku. Nejde o kvantitu, ale o kvalitu. Možná právě o tom přátelství je. Ne o tom, držet se druhého za každou cenu, ale být si navzájem v daný čas darem. A pak s vděčností přijmout, že některé kapitoly končí. Tak jako jsme to přijaly já a moje kamarádka Jana. Ztráta přátelství nás učí něco důležitého o nás samotných - o tom, koho si do budoucna volit jako společníka svého života. Někdy je tím nejlepším, co si můžeme dát, odvaha pustit to, co nás tíží, a otevřít se novým lidem a zážitkům. Tak zapomeňte na malíčkový slib a školkové plány, že spolu budete vždycky chodit na pískoviště a pokaždé jeden druhému půjčíte nejhezčí pastelky. Některé cesty se prostě rozejdou a je to v pořádku. A já vám ze srdce přeji, abyste kolem sebe měli z úvodního výčtu lidí jen samé trojky!

„Přátelství není o tom, držet se druhého za každou cenu, ale být si navzájem darem.“

JAK BÝT DOBROU PŘÍTELKYNÍ:

• Naslouchej - někdy stačí jen poslouchat, neradit. Opravdové naslouchání znamená dát kamarádce nebo kamarádovi prostor, aby mluvili, aniž byste je soudili nebo přerušovali.

• Buď tam pro něj / pro ni, když je to těžké - v nouzi poznáš přítele. I jednoduchá zpráva „Jsem tu pro tebe" může znamenat víc než cokoli jiného. Ještě lepší je nabídnout konkrétní pomoc - procházku, donášku jídla, kino apod.

• Nesnižuj druhého - humor je fajn, ale nesmí ubližovat. Vtip může bavit, ale neměl by přátele ponižovat nebo shazovat.

• Sdílej radost - raduj se z úspěchů druhých, i když se ti zrovna daří méně. Opravdový přítel umí „přávidět" tj. závidět jen hezky, s úsměvem a přejícně.

• Respektuj hranice - přátelství není o každodenním kontaktu, ale o vědomí, že se na sebe můžete spolehnout.

• Dávej i ber - vztah musí být rovnováha a opravdové přátelství je oboustranné.

Článek vyšel v časopise Marianne pod původním názvem „Konec jednoho přátelství“ v čísle 10/2025. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.