Přejít k hlavnímu obsahu
Rodina a děti

Když to rodiče s láskou a podporou přehánějí až moc. Overparenting škodí dětské psychice, říká nová studie

Dítě nepotřebuje osobního manažera, ochranku ani krizový štáb. Tedy, tak trochu občas ano, ale ne každou minutu. Sledujete nejen to, kde má dítě mikinu, ale taky svačinu, lahev, máte pod kontrolou jeho školní i domácí režim a v plánu máte i budoucí kariéru? Pak patříte mezi přehnaně starostlivé rodiče.

Přidejte si Marianne do oblíbených na Google zprávách

Ruku na srdce, kolikrát jste si řekla, že budete jiná než „ty přehnané matky“, a pak jste ještě ve 22.50 googlila referát o sopkách, protože dítě má přece zítra prezentaci? Moderní rodičovství je trochu jako full-time projektový managment. Hlídáme kroužky, vitaminy, emoce i kamarády. A někdy se v té snaze vychovat šťastného a úspěšného člověk přistihneme, že držíme volant až moc pevně.

Overparenting a mentální zdraví

Možná si to často ani neuvědomujeme, ale nadměrná rodičovská kontrola je pro děti a teenagery velmi často vstupenkou do úzkostí a depresí, jak ukazuje tahle studie. Neznamená to, že každé pečlivé rodičovství vede k psychickým potížím, klíčový rozdíl je mezi podporou a kontrolou. Podpora posiluje autonomii, kontrola ji omezuje. Když děti vyrůstají v režimu „maminka to vyřeší“, podle nejnovějších výzkumů to v dospělosti nemají úplně jednoduché. 

Osamělost uprostřed online světa

Generace Z je nejvíc online generace v historii. Sdílí, lajkuje, reaguje. Přesto se podle psychologů častěji potýká s pocity osamělosti. Jedna z možných souvislostí? Když rodiče řeší konflikty s učiteli, domlouvají brigády, zasahují do sporů s vrstevníky nebo dlouhodobě kontrolují každý krok, můžou tím nechtěně vysílat zprávu: „Sám to nezvládneš“. Takové přesvědčení se pak může promítnout do nejistoty v sociálních vztazích i do strachu z vlastních rozhodnutí. Nezřídka tyhle děti bojují s obavou, že něco pokazí, a nejsou si tak jisté v kramflecích.

Mohlo by se vám líbit

Zdánlivě nevinná věta, kvůli které z dítěte vyroste nešťastný dospělý. Následky si neseme dlouho, varuje odborník

Možná ji rodiče řeknou v afektu, možná ji sami slyšeli jako děti. Věta „nemám tě rád(a), když se takhle chováš“ ale není nevinná. Podle psychoterapeuta Martina Zikmunda může v dítěti založit hluboké přesvědčení, že lásku si musí zasloužit. A to si pak nese i do dospělosti – do práce, vztahů i přístupu k sobě samému.
marianne.cz

Když končí role asistentky

Devatenáctiletý Tomáš měl celé dětství servis jako v hotelu s pěti hvězdami. Maminka mu všechno připomínala, úkoly, kontrolovala přihlášky, řešila za něj sebemenší problémy.  Když nastoupil na vysokou, zjistil, že profesorům je vlastně jedno, že „Tomášek měl náročný týden“. Najednou musel sám mluvit s cizími lidmi, rozhodovat se, zvládat odmítnutí. A byl zaskočený, jak moc ho to stresuje. Ne proto, že by byl neschopný. Jen neměl tolik příležitostí si tyhle „svaly“ postupně posilovat.

Láska bez mikromanagmentu

Moderní rodičovství nás tlačí k výkonu. Ale děti nepotřebují dokonalý managment. Potřebují bezpečné zázemí, kde můžou zkoušet, chybovat a zase vstát. Výzkumy se shodují v jednom. Zdravý vývoj stojí na rovnováze mezi podporou a autonomií. Možná tedy největší rodičovská odvaha nespočívá v tom všechno uhlídat, ale občas vědomě pustit a důvěřovat dítěti. Dítě potřebuje vědět, že tu jsme pro ně, ale taky potřebuje zažít, že samo něco zvládne. Že přežije konflikt, že zklamání není konec světa.

Zdroje: Autorský text, Psychology Today, Frontiers, American Psychological Association

Zdroj článku
×