Říká se, že mámy cítí všechno dvakrát. Ale když jde o rodičovství, muži taky nejsou z kamene. Naopak, ukazuje se, že duševní pohoda tatínků má vliv i na jejich děti. Možná je čas přestat čekat, že táta přece „vydrží všechno“.
Otcové jsou také pod tlakem
Přechod k rodičovství je poměrně divoká jízda, zvláště pokud je to poprvé. A to nejen pro ženy. Zatímco mámy řeší, jestli kojí dost, jak zvládnout prdíky a jestli se jim podaří aspoň na chvíli zdřímnout, tátové často mlčky drží linii. Já to zvládnu, říkají si, i když by možná nejraději utekli do lesa (nebo aspoň na gauč). Právě tahle „tichá síla“ může být ale problém. Překvapivě i pro jejich potomky.
Děti jsou takové malé emoční radary. Když je máma nervózní, poznají to. Jenže úplně stejně jejich radar reaguje i na tátu. Když je nervózní, vnímají to. Když se směje, smějí se s ním. A když je zahlcený stresem, učí se podvědomě, že je to normální stav. Tátové, kteří se potýkají s úzkostí, nebo „jen“ přetlakem, nevědomky předávají svým dětem emoční otisky.
Podle vědců má tátova duševní pohoda největší dopad v prvních měsících po narození. Psychickou tíseň v tomto období zažívá podle průzkumu jeden z deseti mužů. Jenže svoje pocity raději drží v sobě. Někteří se snaží svůj stres kompenzovat – víc pracují, sahají po alkoholu nebo prostě fungují na autopilota. „Můžou se sociálně stáhnout, mít záchvaty vzteku nebo hněvu,“ říká psycholožka a hlavní autorka studie Delyse Hutchinsonová z Deakin University ve Victorii v Austrálii. Zvenku můžou vypadat, že jsou v pohodě, ale uvnitř jsou vyčerpaní, nejistí a odpojení.
Tati, mluv na mě!
Psycholožka Delyse Hutchinsonová říká, že ji výsledky průzkumu vlastně ani moc nepřekvapily. Muži o duševním zdraví mluvit opravdu nechtějí.„A protože se to nehodí říkat nahlas, potlačují to,“ dodává výzkumnice. Výsledkem je podrážděný táta se záchvaty vzteku nebo se do sebe uzavře. Přitom je to vlastně jednoduché. Dítě nepotřebuje dokonalého rodiče, potřebuje tátu, který je tam pro ně, i když má kruhy pod očima a třetí kafe v ruce.
Ne vždy na první dobrou poznáte, že váš partner uvnitř trpí. Někdy to vypadá jen jako špatná nálada, jindy jako tichá domácnost, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil. Možná je váš partner protivný, unavený, dívá se do zdi a nic ho nebaví. Nebo spí jako zabitý, zatímco vy byste dala cokoli za tři hodiny spánku v kuse. A možná prostě jen jede na prázdno.
V takové chvíli nepomůže kázání o tom, že by měl „něco konečně dělat“, ale spíš obejmutí a trocha pochopení. Někdy úplně stačí, když se zeptáte: Hele, taky je toho na tebe nějak moc, že? Výsledky studie totiž mimo jiné jasně ukazují, že otcova perinatální duševní tíseň je spojená s vývojem dítěte i dlouho po kojeneckém věku.
Zdroje: Deakin University, CNN, James Cook University, TheConversation
