„Jsem dost chlap, když přebaluju dítě?“ Psycholožka Šárka Miková boří stereotypy o roli otců

Otec je pro miminko důležitý stejně jako matka

Dítě si potřebuje odmala vytvořit citovou vazbu nejen s matkou, ale i s otcem. „Táta dává dítěti něco jiného než máma. Dítě si přece zaslouží, aby i v něm mohlo mít vzor svého chování. A táta si zase zaslouží mít možnost jeho vývoj ovlivňovat,“ zmiňuje Šárka Miková, autorka knih Milovat nestačí, Nejsou stejné nebo Ani mámy nejsou stejné. Aby se vytvořil vřelý, důvěrný a láskyplný vztah, je potřeba napojení dítěte a rodiče už od úplného narození. A možná ještě před ním – při porodu. Přestože je dnes zvykem, že muž je u porodu přítomen, někteří nastávající otcové tento zážitek odmítají a raději by celý proces narození jejich dítěte přečkali v čekárně nebo v pohodlí domova. Jejich přítomnost však má své opodstatnění, jak pro ně, tak pro rodící matku a svým způsobem i pro dítě.

Proč muži nechtějí být u porodu?

„Partneři by se měli domluvit, co si každý z nich přeje a proč hledat kompromis. Pro ženu je určitě důležité, že má u sebe někoho, koho zná, kdo jí dodává jistotu v nové situaci, kdo ji podpoří v těžkých chvílích a třeba pomůže v komunikaci s personálem, když si něco přeje a bojí se si o to říct. Podpora, kterou tu od partnera zažije, stejně jako jeho projev úcty a respektu za to, co při porodu podstupuje, může posílit jejich vztah,“ říká Miková.

Zároveň vysvětluje, proč se někteří muži tohoto zážitku bojí. „Důležité je uvědomit si, že muž může mít z přítomnosti u porodu obavy. Může se bát ztráty kontroly nad svými emocemi nebo že pro něj bude těžké čelit emocím své ženy. Žena může v závěrečných fázích porodu plakat, nadávat, křičet, že umírá. Mnoho mužů se bohužel špatně vyrovnává s emocemi svými i druhých lidí, protože jim odmala bylo vnucováno, že ‚kluci nebrečí‘. Naučili se své emoce potlačovat a emoce druhých zlehčovat. Muž cítí bezmoc, že ženě nemůže ulevit od bolesti, ukončit její trápení a vnitřně si vyčítá, že za její utrpení může on,“ vysvětluje psycholožka.

Proč je pro budoucí otce důležitý bonding s novorozencem?

Takovým stavům se však dá předejít. Podle paní Mikové je důležité, aby budoucí tatínek absolvoval předporodní přípravu se svou ženou, kde se naučí konkrétní postupy, jak partnerce naslouchat, ale také jí ulevit od bolesti. Důležitý je také praktický trénink, aby se muž nebál, že v některých pozicích své křehké ženě ublíží. Budoucí otec ovšem není na porodním sále jen kvůli své ženě, ale i kvůli dítěti.

Dokonce mohou nastat situace, kdy muž může zastoupit ženu, když je například po císařském řezu s celkovou anestezií a nemůže provést tzv. bonding. Malé tělíčko miminka je po porodu plné adrenalinu a potřebuje se uklidnit. K tomu pomůže, když se miminko položí na břicho nebo hrudník matky. A pokud matka nemůže bonding provádět, může to udělat otec. „Nebo se mohou v průběhu hodiny až dvou vystřídat. Bonding slouží nejen jako urychlení adaptace novorozence na svět a podpora kojení, ale je důležitý pro utváření vztahu mezi rodiči a dítětem. Tátové se bondingu mohou bát, nevědí, co budou s miminkem dělat, ale jakmile jej dostanou na tělo, zpravidla zažívají nádherný pocit spojení s dítětem, který vytváří základ zdravé citové vazby,“ konstatuje Šárka Miková.

Kdy přichází v péči o dítě na řadu otec?

Ještě stále často slýcháme od spousty mužů, že když se miminko narodí, vlastně s ním nemají co dělat, protože veškerá péče v prvních týdnech, měsících či dokonce letech patří výhradně matce. „Bohužel je to po generace předávaný genderový stereotyp, který ještě v dnešní době někteří psychologové propagují, když zdůrazňují, že není mužskou rolí pečovat o miminka. Že čas tátů přichází později, když dítě začíná mluvit, tedy že až od dvou až tří let začíná naplno jeho péče. Naprosto s tím nesouhlasím,“ říká psycholožka Miková. Pokud se otec stará plnohodnotně o miminko už od narození, dítě si s ním vytváří bezpečnou, zdravou citovou vazbu. Ta je naprosto zásadní v pozdějším životě pro navazování a udržování vztahů, regulaci emocí i sebeúctu a sebevědomí.

„Častým argumentem je, že táta dítě nemůže kojit, a tudíž si s ním dítě takovou blízkou vazbu nevytvoří. Ale není to pravda. I když otec krmí dítě z lahve, dítě vnímá, jak voní, jak na něj mluví, jak zrcadlí jeho emoce, jak ho drží a houpe. Táta se stává člověkem, kterému dítě důvěřuje, u kterého se může uklidnit úplně stejně jako u mámy,“ konstatuje Miková a dodává, že praktickou péči, ale i houpání, mazlení, hraní s hračkami mohou dělat oba rodiče. Jde čistě o dohodu mezi partnery, jak se budou střídat a doplňovat.

Věčné dilema – kdo má k miminku vstávat v noci?

Častým dilematem je u rodičů, kdo z nich by měl v noci vstávat k miminku, samozřejmě pokud nejde o kojení. V noci může fungovat matka, která je s dítětem 24 hodin denně a její práce tak nikdy nekončí, nebo otec, který se potřebuje vyspat do práce. „Tahle otázka ukazuje stereotyp, že žena je doma s dítětem, je na mateřské dovolené, a tudíž to má jednodušší než muž, který musí ráno vstávat do práce. Mateřská dovolená ale není dovolená. Je to spíš nová pracovní pozice, pro kterou jsme my ženy nebyly vzdělávány, a u prvního dítěte ani nemůžeme uplatnit zkušenosti z předchozí praxe. Náš nový ‚nadřízený‘ nám neřekne, co od nás očekává. V nové práci máme většinou tříměsíční zkušební dobu. V mateřství tuhle možnost nemáme. Musíme to zvládnout a máme právo na to nebýt samy. Rodiče jsou dva a měli by se na péči o dítě oba podílet. V jakém rozsahu a v čem konkrétně je na jejich dohodě při zohlednění aktuálních podmínek,“ vysvětluje psycholožka.

Při péči o miminko se otcům vyplavuje oxytocin

Když se žena stane matkou, při péči o dítě se jí vyplavuje oxytocin, díky němuž se vytváří tzv. připoutávací vazba – aby dítě neopustila, starala se o něj a ono přežilo. „Otec bohužel často začne hrát druhé housle, a to i kvůli tradičnímu rozdělení rolí a genderovým stereotypům. Muži se proto do péče o miminko nehrnou a mnohé ženy je k tomu ani nechtějí pustit. To se naštěstí v poslední době výrazně mění,“ říká psycholožka.

„Výzkumy ukazují, že i mužům se může vyplavovat oxytocin, když se o miminko starají. Biologickou výmluvu tedy tatínkové nemají. Nicméně je chápu, protože musí bojovat s již zmíněnými genderovými stereotypy – jestli jsem ‚dost chlap‘, když přebaluju pokakané dítě. Bavit se s muži o tom, že šli z práce dřív, aby stihli miminko vykoupat, nebo že jsou nevyspalí, protože v noci k miminku vstávají, to zatím v pánské společnosti není většinově vnímáno jako známka ‚správného muže‘,“ konstatuje na závěr psycholožka Šárka Miková.