Jan Révai o svých synech Jakubovi a Matějovi: Nemají rádi, když někdo mluví sprostě

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, objevila jsem řadu témat, o kterých bychom se mohli bavit. Seriál Moloch, který jste teď dotočil, minulost, o které jsem neměla tušení, vztahy… Je toho nějak moc, tak začnu úplně jednoduše: Jak se máte?

Děkuji, mám se dobře. Vlastně výborně – s dětmi, rodinou, i pracovně. Je milé slyšet třeba od kolegů, že je to na mně i vidět. Samozřejmě si uvědomuju, jak je štěstí proměnlivé – neberu nic jako samozřejmost. Kdysi jsem si myslel, že když se daří, bude to tak napořád. Dnes vím, že důležité je hlavně zdraví, klid v rodině a nadhled. Všechno ostatní přijde samo.

Vyučil jste se automechanikem, ale stal jste se tanečníkem a hercem. Myslíte, že si každý v životě nakonec najdeme svou cestu? Napadá mě to v souvislosti s dětmi a přijímačkami na střední školy, které probíhají, zrovna když spolu mluvíme. Máte dva syny, kterých se to také co nevidět bude týkat.

Často klukům říkám: „Hele, my tu nejsme od toho, abychom vám nalinkovali život. To je vaše jízda. My jsme tu spíš jako zábradlí – abyste úplně nesjeli z cesty.“ Snažíme se jim ukázat, kudy to může být fajn, kudy by je to třeba i bavilo. Nemyslím si, že čtrnáctiletý člověk musí přesně vědět, čím chce být. I když – já to věděl. Chtěl jsem být u koní. Jezdil jsem na nich odmalička, chtěl jsem na jezdeckou školu. Ale máma na to: „Nebudeš přece celý život kydat hnůj.“ No… a vida – kydám ho stejně. A ještě s radostí.

Máte vlastní koně? To musí stát spoustu času.

Mám období, kdy jsem u nich denně, a pak tam nejsem třeba celý týden. Jsme na to ale s kolegou Martinem Kubačákem dva. Oba jsme dostali koně jako svatební dar od našeho kamaráda. Teď už máme celkem dvanáct koní, šest jich spoluvlastníme a o další se staráme. Pozemek je velký asi dvanáct hektarů a je s ním spojená spousta práce, takže sám se na projížďku moc nedostanu. Jezdím na traktoru, seno si děláme svoje, pořád je co dělat.

Ještě se vrátím k dospívání: když rodiče nesouhlasili se zemědělkou, tak vám školu vybrali sami?

No, „vybrali“ je možná silný slovo. S mým tehdejším prospěchem to totiž na žádnou lepší střední nevypadalo. Máma, učitelka, to komentovala slovy: „Já jsem ve škole, táta v dolech, ale koukni, strejda je truhlář – to by tě nebavilo, dělat se dřevem?“ Znělo to celkem fajn, všude bylo plno. A jediné volné místo? Automechanik.

O něco později, v osmnácti letech, jste zorganizoval přepadení benzinky a skončil na dva roky ve vězení. Myslíte, že právě tahle zkušenost vás přehodila na jinou životní kolej?

Spíš jsem si uvědomil, že už jsem na špatný koleji – a že po ní dál nechci jet. Věděl jsem, že jsem to po**al. Nejvíc mě bolelo, že jsem zklamal rodiče. Nebyl jsem žádný grázl – tréninky, soutěže, společenský tance… a pak taková blbost. Krátce předtím jsem udělal konkurz do UNO, chtěl jsem něco napravit, jenže jsem to vzal úplně za špatný konec. Paradoxně mi to vězení dalo čas přemýšlet. Ostatní šli na vojnu, já tam. Byla to pro mě tvrdá lekce. Uvědomil jsem si věci, které by mi venku možná nikdy nedošly.

Věříte díky této své zkušenosti na druhou šanci?

Asi jo, ale je to velmi citlivé téma. Otázka je, kdy je ještě v pořádku, aby člověk druhou šanci mohl dostat.

Je nějaký okamžik z té doby, který se vám vybavuje i po letech?

Nemám jeden konkrétní moment, který by mi pořád běžel hlavou. Spíš se k tomu někdy vracím s nadhledem – třeba když se bavíme s novými lidmi a někdo řekne: „Pojďte si sednout,“ tak s úsměvem odpovím: „Díky, já už se naseděl dost.“ Mluvím o tom i doma s dětmi – ne proto, abych něco omlouval, ale aby věděly, že i chyby jsou součástí cesty. Občas ale mívám sny. Zdá se mi, že někdo přijde a řekne: „Pane Révai, půjdeme.“ A já cítím, jak se všechno najednou rozpadá. Zůstane jen strach: Na jak dlouho? Budu se moct vrátit? Tyhle sny jsou asi to nejhlubší, co z té doby zůstalo. Strach z toho, že jsem zase někoho zklamal.

Přednedávnem jste dotočil pro Canal+ nový seriál Moloch. Hrajete v něm investigativního novináře. Jaký vztah máte k pravdě?

To je dobrá otázka. Pravdu uznávám, ale nevěřím na černobílý pohled – vždycky se snažím vidět i to, co je za ní. Když jsem přemýšlel, jak tu postavu uchopit, zajímalo mě, co vlastně dělá investigativního novináře tím, kým je. Jaké má rysy – musí být odvážný, trochu drzý, musí mít přehled a být perfektně informovaný. A říkal jsem si: Kde vůbec berou všechny ty informace? Co je vlastně žene tak tvrdě za tou pravdou? Ta postava mě nutila přemýšlet nad tím, jakou cenu pravda má – a jestli jsme na ni vždycky připravení.

Jak jste se k téhle roli dostal – klasickým konkurzem?

Asi si mě předem vytipovali, protože když mi poprvé volali, nemohl jsem – měl jsem točit jiný projekt. Ani jsem tehdy pořádně nevěděl, o co přesně jde, takže mi to nebylo nijak líto. Jenže ten původní projekt nakonec padl – a produkce mi úplnou náhodou zavolala znovu. Říkal jsem si, jestli mají takové štěstí oni, nebo já. Šel jsem tam, aniž bych tušil, že jde o jednu z hlavních postav. Prošli jsme si pár scén s bezvadnou polskou herečkou Elizou Rycembel a Martinou Jindrovou – a hned to nějak fungovalo.

Během přípravy na tu roli jste se setkal s investigativním novinářem Ondřejem Kundrou, který vás nechal nahlédnout do své profese. Překvapilo vás na jeho práci něco?

Překvapil mě on sám. Vůbec bych do něj neřekl, že je novinář. Spíš bych ho tipoval na ajťáka nebo že by klidně mohl řídit tramvaj. Ale právě on byl předobrazem mé seriálové postavy. Zaujal mě nějakou svou poznámkou, už přesně nevím, co to bylo, ale řekl to uštěpačně, pichlavě – a to já mám rád. Najednou se z něj vyklubal chytrý, informovaný a hloubavý kluk. Celou dobu jsme řešili, jak postavu Martina Brauna pojmout – kým by měl být a co ho pohání. Shodli jsme se, že všechno vychází z jeho problému s otcem, který byl pravděpodobně ve styku s Stb. Martinovým charakteristickým rysem je urputnost. Překvapilo mě, kolik toho investigativci musí vědět. Jsou to opravdu kluci, kteří se pohybují na hraně.

Viděla jsem upoutávku na první díl seriálu a některé části mi přišly silně inspirované realitou, která nevyznívá příliš dobře. Myslíte, že je svět politiky kolem nás opravdu tak prohnilý?

Bohužel si myslím, že ještě mnohem víc.

Závěrečný díl trilogie Moloch se natáčel na Ukrajině během války. Jaké to bylo?

Některé věci se nedají popsat slovy, jsou nepřenosné. Víte, že fronta je nějakých osm set kilometrů daleko od Kyjeva, ale stejně… Už na polsko-ukrajinských hranicích, kam dorazíte vlakem, vás zarazí fronta lidí, kteří musí projít jakýmsi turniketem. Většina z nich jsou ženy s dětmi. Když přijedete do Kyjeva, zjistíte, jak je to krásné, moderní město se spoustou stavebních slohů. Jenže pak jedete točit na úplně vybombardované sídliště a uvědomíte si, že raketa může dolítnout až sem. Byl s námi právě i Ondřej Kundra, který nás dopředu varoval: „Když slyšíte první sirény, většinou nikdo do krytů nechodí, protože vědí, že se za šest minut ozve druhý alarm, což znamená, že je nálet zneškodněn. Ale když bude třetí siréna, znamená to, že letí další salva.“ Ve výsledku to kolem nás neustále houkalo, ale ve městě máte kavárny, lidi sedí venku a snaží se žít.

To musí být hodně náročné na psychiku…

Stále tam cítíte smutek z toho, co se děje, ale zároveň i ohromné odhodlání a hrdost. Lidé se nechtějí vzdát. Buď se tomu poddáte, schováte se a budete žít v depresi, nebo se rozhodnete čelit tomu, co se kolem vás děje, a žít tak, jak jste žili před válkou – jen s tím rozdílem, že teď to prostě kolem lítá. Je to volba, jak se s tím vyrovnat, a mnozí se rozhodnou žít dál, i když je to opravdu neuvěřitelně těžké.

Jak probíhalo natáčení v takových podmínkách?

Přijedete na vybombardované sídliště, vidíte rozestavěný komparz, všude kolem to kouří, hoří a vy si říkáte – co tady dělám? My si tu na to hrajeme, ale kolem je to skutečné! Když o tom mluvím, mám znovu husí kůži. Na druhou stranu z celého štábu bylo cítit, že jsou rádi, že se točí. Dává jim to šanci pokračovat a ukázat světu, jaká je skutečnost. A taky že i v těchto podmínkách se dá najít způsob, jak během války relativně normálně žít dál.

První zlom ve vaší kariéře byl muzikál Drákula a pak film Rebelové Filipa Renče, kdy se z vás přes noc stal idol mnoha žen. Nezamotalo vám to trochu hlavu?

Určitě trochu ano, ale měl jsem v tu dobu přítelkyni – tak jsem si to ani nestihl užít. No jo, kdybych byl sám… (smích)

V Rebelech jste hrál hlavního hrdinu Šimona. Teď hrajete ve stejnojmenném muzikálu v pražském Hudebním divadle Karlín a tam jste postoupil do role hospodského, kterého v původním filmu ztvárnil Tomáš Hanák. Jaké to bylo, přijmout fakt, že už si postavu Šimona nezahrajete?

Po dvaceti letech od filmu mi zavolal producent karlínského divadla Egon Kulhánek, že plánují Rebely ve velkém stylu. A ptal se mě, jestli si v nich nechci zahrát roli Terezčina tatínka. Bral jsem to jako takovou třešinku na dortu, na scénu vylezu jen čtyřikrát. A pak se dívám na ty mladé a talentované kolegy a dojímám se, jak jsou šikovní. Je to pro mě takové pohlazení.

Jste patronem akce Dětský čin roku a také táta dvou kluků. Vedete je k odvaze a hrdinství?

Snažím se, ale během toho vedení poznávám rozdíly jejich charakterů. Který je odvážnější a který míň, který si nenechá nic líbit… Spíš se jim snažím nastavovat hodnoty, aby chránili holky, stáli si za svou pravdou, ale také aby uměli regulovat emoce. Není to jednoduché, vychovávat děti. Sám v sobě hledám věty, které v nich ve správný okamžik zarezonují, aby mě pochopili a zároveň si z toho něco vzali.

O dnešních mladých se často mluví jako o generaci sněhových vloček. Myslíte, že jsou dnešní dospívající skutečně přecitlivělí a ze všeho se hroutí?

Slýchávám to, ale takové děti nemám. Se ženou na tohle téma občas diskutujeme. Odmalička jsem měl pocit, že jim trošku moc umetáme cestičku. Zuzka to vysvětluje tak, že tím předcházíme tomu, co by se mohlo stát, protože dnešní doba je jiná, než jakou jsme zažili my, a rodič musí své dítě na prvním místě chránit. Někdo potřebuje chránit více, jiný méně. Naši kluci jsou bezvadní, vtipní, nejsou zlí, nemají potřebu nikomu škodit. Nemají rádi, když někdo mluví sprostě, a už se začínají profilovat s názory, které mi zatím přijdou naprosto v pořádku.

Mezi další váš výrazný projekt patří Vandráci, které jste točil s Pavlem Liškou a kameramanem Hynkem Bernardem. Kde se vzala myšlenka vyrazit na motorkách „na konec světa“?

Už zmíněný Egon Kulhánek z karlínského divadla si vymyslel pořad po vzoru Ewana McGregora a Charleyho Boormana Long Way Round, kdy jeli na motorkách 19 000 mil z Londýna do New Yorku. A Egon si řekl, že to udělá po česku. Naplánoval první cestu do Maroka, já tehdy ale nemohl, protože jsem zrovna zkoušel. Tehdy tam vyrazily tři naprosto nesourodé osobnosti: Martin Zounar, Lou Fanánek a Václav Noid Bárta. Druhou cestu absolvovali Pavel Liška a Filip Blažek. A když se jelo do Gruzie, Egon mi zase zavolal a tehdy už to klaplo. To jsme se s Pavlem Liškou potkali poprvé. Respektive potkali jsme se chvíli předtím na benzince, kdy jsme si řekli, že tedy jedeme. A bylo to fajn. Pak vznikla další cesta do Jižní Ameriky – do Chile a Bolívie. Právě tam v nás uzrál nápad udělat si svůj pořad, došlo nám, že potřebujeme být svobodnější. A tak jsme se vydali do Střední Ameriky a jeli jsme z Panamy až do Mexika. Byli jsme na cestách tři měsíce. Měli jsme ponorku, občas se rozdělili, třeba Guatemalu jsme projeli každý sám, ale přivezli jsme fantastický materiál. A nakonec z toho vznikla další cesta, na Papuu Novou Guineu.

Byla tahle exotická destinace od začátku jasná volba?

Destinace se samozřejmě měnily. Původně to byla Sibiř, Rusko, Čína, pak Mongolsko. Když jsme se ale připravovali na Střední Ameriku, hodně věcí jsme konzultovali s Miloslavem Stinglem, známým spisovatelem a etnografem, který projel celý svět. Díky němu jsme se nakonec nasměrovali právě na Papuu Novou Guineu. Bylo to místo, kam by se rád vrátil, ale jeho věk to už nedovoloval. Splnili jsme mu tedy jeho sen a vzali ho tam aspoň v podobě dřevěné loutky. Takže jsme jezdili po Papui na motorkách s loutkovým divadlem a hráli domorodcům loutkové divadlo.

Už jste to načal, být jen ve třech chlapech, neustále spolu, to asi není jednoduché cestování?

Není to vůbec jednoduché. Každý jsme jiný. Každý máme jiné nároky i nálady. Byla to pro mě obrovská sebereflexe a sonda do sebe samého. Bylo to nejen složité, ale i obohacující a většinou zábavné…

Stali se z vás s Pavlem Liškou kamarádi?

Určitě, řekl bych, že jsme dobří přátelé. Už to není jen kamarádství, je to silnější – jsme takoví přátelé, že bych mu klidně půjčil i poslední ponožky, i když vím, že za chvíli budou smrdět. (smích)

Jan Révai

Narodil se 11. února 1974 a vyučil se automechanikem. Od mládí se věnoval tanci v taneční skupině UNO, kde ho vedl Richard Hes. V roce 1993 byl na tři roky odsouzen za přepadení čerpací stanice. Jedna z nejznámějších rolí, ve které se objevil, je postava Šimona z muzikálového filmu Rebelové z roku 2001, kde si zahrál společně se Zuzanou Norisovou. V letech 2012 až 2016 byl porotcem v taneční televizní soutěži StarDance …když hvězdy tančí. Je podruhé ženatý, se Zuzanou Šulajovou má syny Jakuba a Matěje.

Zdroj: autorský rozhovor s Janem Révaiem