V šestnácti přišel o nohu, teď jede poprvé na paralympiádu. Je to splněný sen, říká para hokejista Martin Žižlavský

Martin Žižlavský je důkazem, že ani vážný úraz nemusí znamenat krok zpět, ale nový začátek. V šestnácti letech měl v rámci lyžařského kurzu úraz. Při jízdě na bobové dráze se mu uvolnil bezpečnostní pás a noha se zaklínila do železné konstrukce. Lékaři mu museli amputovat pravou končetinu pod kolenem a nahradit ji protézou. Hokej hrál odmala a ani úraz ho od ledu definitivně neodtrhl. Po letech na klasických bruslích objevil para hokej, který si poprvé vyzkoušel v roce 2022. O rok později se naplno zapojil do reprezentačního programu. Dnes je součástí týmu, který patří mezi světovou špičku, a s pokorou i nadšením se chystá na svůj paralympijský debut. Paralympiáda začíná 6. března.

Právě jsem zhlédla film Neporazitelní, který je inspirovaný skutečným příběhem z šampionátu v para hokeji v roce 2019 v Ostravě. I vy jste se v něm mihnul…

Mihnul. Na natáčení mám hezké vzpomínky.

Dnes začíná paralympiáda. Co se vám honí hlavou? Je to spíš klid, nervozita, nebo obrovské natěšení?

Určitě jsme natěšení, ale myslím, že zůstáváme v klidu, víme, co nás čeká.

Co to pro vás osobně znamená? 

Určitě je to splněný sen a znamená to pro mě hodně. Hlavně tomu pořád úplně nevěřím. Snad to bude pěkné.

Paralympiáda s sebou přináší mimo jiné obrovský tlak i mediální pozornost. Jak si chráníte svoje soukromí a vnitřní pohodu?

S tím jako sportovci musíme počítat. Víme, že přijdou rozhovory, média, ale myslím, že to není zase tak hrozné, že by se to nedalo zvládnout, nebo aby se člověk musel nějak chránit. Nemáme toho tolik, jako normální sportovci.

Český para hokejový tým je třetí nejlepší na světě. Jaký je to pocit?

Na posledních třech mistrovstvích světa jsme byli třetí, takže ano, papírově jsme třetí nejlepší tým na světě, za Amerikou a Kanadou. Pronásledovaní Čínou, tak uvidíme, jak to teď dopadne na paralympiádě. Doufáme, že se nám podaří stupně obhájit. A určitě je to skvělý pocit, ale pořád se snažíme zlepšovat a přibližovat se týmům před námi.

Vy jste hrál nejdřív normální hokej, dokonce jste se k němu vrátil i po úrazu. Kdy jste se dostal k para hokeji?

Poprvé jsem para hokej zkusil v březnu 2022, když byli kluci na předchozí paralympiádě. V tom klasickém jsem už nějak neviděl smysl pokračovat. V další sezóně jsem nastupoval za Olomouc, byl jsem přibrán do programu reprezentace a začal s nimi trénovat.

Parahokejista Martin Žižlavský se na svou první paralympiádu těší. Je to jeho splněný sen.

Para hokej je náročný sport, u kterého musí hráč zkombinovat několik pohybů zároveň. Udržet stabilitu při jízdě na saních, dobře se odrážet od hokejek, analyzovat hru, pracovat s kotoučem...

Určitě je to úplně jiný hokej. Náročné tam je to, že musíte zkoordinovat součinnost rukou pro hru s pukem i pro jízdu, jelikož se musí přechytávat hokejky, abych se koncem hokejek mohl odrážet. Když chci hrát s pukem, tak si musím přechytnout hokejky na druhou stranu, a pak můžu hrát s pukem čepelí. Tohle je složité, a to je asi ten největší rozdíl oproti klasickému hokeji.

Je pravda, že než se to člověk naučí, pořád padá, jak je vidět ve filmu Neporazitelní?

Je to pravda. Takhle začíná každý, že padá. Vlastně se to učím pořád, udržet stabilitu. Je to na dlouho, než to člověk vypiluje. Stačí malé rozhození a člověk zase leží na zemi.

Co je pro vás dnes para hokej – sportovní výzva, druhá šance, nebo způsob, jak inspirovat ostatní?

Asi hlavně inspirace. Vždycky jsem se od úrazu snažil sportem motivovat ostatní a inspirovat i lidi, kteří ke sportu třeba nikdy netíhli. Aby viděli, že když to jde u mě, tak si můžou najít cestu i oni. Jestli je to druhá šance? To si nemyslím, ale určitě jsem rád za tu příležitost a že můžu hrát.

Bylo jednodušší vrátit se ke sportu, když jste se mu věnoval odmala?

Myslím, že ano. Protože na člověka, který sport nikdy nedělal, potom číhá hodně nástrah. Na ledě je to pořád hokej, a když ho člověk hraje odmala, tak se na něm dokáže nějak pohybovat. Musí se jen naučit jezdit na těch saních. Lidi, co to nedělali, musí pochopit i to, jak to na ledě funguje. Takže ano, v tomhle jsem měl výhodu.

Ovlivnil váš úraz nějak váš osobní život, třeba i v partnerské a intimní rovině?

Mě úraz v životě dost posunul. Od té doby koukám na smysl života jinak. Ale pokud jde o partnerské soužití a podobně, v tom nikdy problém nebyl a není.

Existuje něco, co jste považoval za nepřekonatelné, a dnes to berete jako součást cesty? Vnímáte třeba jinak překážky?

Myslím, že je to spíš o celkovém nahlížení na život, na to, o čem život je. Teď si ho dokážu víc užít, radovat se z maličkostí. Být stále veselý a pozitivní. Po úraze člověk přehodnotí, které věci jsou důležité a které ne.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste si zpočátku ani neuměl představit návrat na led. Kdy přišla chvíle, že jste si řekl: „Jo, já to dokážu“?

Tehdy jsem opravdu nevěděl, jak to půjde. Ale hned, jak to šlo, jsem se vrátil na ledovou plochu na klasických bruslích. Naučil jsem se zase bruslit, začal hrát ligu v Šumperku, a po dvou třech letech mě bývalí spoluhráči ze Šumperka ukecali, ať s nimi potrénuji, tak jsem do toho naskočil.

Asi nebylo snadné se naučit bruslit s protézou.

Je to o tom, jak člověk přes protézu navnímá kotník. Ten totiž neovládáte, takže se musíte naučit vnímat odezvu, co kotník na ledě dělá, jak se chová na brusli. Musíte měnit i styl hry a bruslení a všechno tomu přizpůsobit.

Máte nějaký vnitřní motor, který vám pomáhá?

Sport mě vždycky bavil a naplňoval. Takže se mu chci věnovat co nejdéle, to je asi můj vnitřní motor.

Je nějaká myšlenka nebo věta, kterou si v horších chvílích opakujete?

Hlavně se z toho nepos... Jinak mě nic nenapadá. Snad jen, že mám skvělou přítelkyni, která mě ve sportu podporuje. Když něco potřebuju, jdu za ní a probereme to spolu. To mi v těžších chvílích pomáhá.

Myslíte si, že se pohled české společnosti na para hokej a sportovce s handicapem v posledních letech změnil? Cítíte větší respekt a zájem?

To asi nedokážu říct, já pohled veřejnosti příliš nevnímám, protože nejsem moc na sociálních sítích, nečtu komentáře. Ale za čtyři roky, co jsem u parahokeje, si myslím, že se to lepší, přibývají čísla ve sledovanosti, a celkově se lidé o para sport zajímají víc, což je dobře.

V čem je paralympiáda jiná než běžný turnaj? Cítíte jinou energii, emoce, zodpovědnost?

Je to vrchol posledních čtyř let, vrchol veškerého snažení. Pro mě je to ale první paralympiáda, takže pořádně nevím, co od toho čekat, ale předpokládám, že to bude dost podobné, jako vrcholné akce, které proběhly v posledních třech letech.

Je pro vás důležitější výsledek, nebo cesta k cíli? Říká se, že člověk by si měl užít hlavně cestu…

Cestu si můžete užívat, ale ve sportu to často není o užívání, ale o sebezapření, a to kolikrát člověku nemusí až tak chutnat. Já měl teď těžší sezónu, tak doufám, že se úspěch dostaví, že si ho vybojujeme.