Když mluví Jasmína Houdek o sebeobraně, nemá na mysli jen údery a chvaty. Mluví o hlase, který se nezlomí. O hranicích, které se nevyjednávají. O odvaze nebýt „hodná holka“, když situace vyžaduje opak. Jasmína Houdek proměnila vlastní bolest v sílu a dnes učí ženy, jak se postavit násilí – i samy sobě.
Jasmína patří k nejvýraznějším osobnostem, které v Česku otevírají téma Moderní sebeobrany a sexualizovaného násilí. Už téměř deset let vede kurzy, v nichž ženy učí nejen nástroje obrany, ale především schopnost hájit vlastní hranice. Sama má zkušenost s násilím, a právě tahle vzpomínka se stala impulsem k tomu, aby začala pomáhat dalším. Spoluzaložila proto iniciativu Moderní sebeobranu, v níž klade důraz na vyjednávání a stanovení osobních hranic. O tom všem jsme si povídaly v rozhovoru pro Marianne.cz.
O fyzické sebeobraně se mluví víc, protože tady byla dlouho zažitá představa, že násilí je pouze fyzické a pochází nejčastěji od cizích lidí. Ale to je mýtus. V běžném životě, když se setkáte s násilím, se potřebujeme za sebe postavit především slovně a často proti lidem, které znáte. Fyzická sebeobrana je ta nejmenší část sebeobrany, vrchol ledovce. Všichni ale víme, že člověka lze zdeptat i psychicky, ponižováním, shazováním, zesměšňováním. A ani fyzické násilí nezačíná fackou. Začíná testem vašich osobních hranic, a to může být třeba „vtip“, nevyžádaný dotek, úmyslné narušování psychických či fyzických hranic. A už tam se často dá pomocí Moderní sebeobrany zastavit.
Ve chvíli, když mi něco není příjemné, ale stejně se usměju, protože nechci být “ta nepříjemná”. V momentě, kdy vyhovím všem okolo, i když se mi to nehodí a nechce se mi. Slušnost je důležitá, ale pouze, když je to volba. Past je, když jsem milá a hodná i vůči člověku, který jde přes moje hranice. Nutno dodat, že v době, kdy jsme vyrůstaly, neexistovala prakticky žádná osvěta. Není proto naše chyba, že jsme dřív některé věci přehlížely nebo jsme si je uvědomily až později.
Existuje, a poznat ho je překvapivě jednoduché: když se vám, to, co se děje, nelíbí. Když to nechcete. Když vám je tak nějak divně. Když se v hlavě rozjede vysvětlováním, pochyby, pocit viny, pocit studu. Spousta z nás si myslí, že potřebuje mít “dost dobrý důvod”, něco jasného, konkrétního, nezpochybnitelného – právě proto, že si myslíme, že jinak nebudeme ta „hodná a milá holka“. Ale nepříjemno je důvod. Na druhou stranu platí, že čím dřív se ale ozveme, tím míň to bývá dramatické. Lidi, kteří respektují hranice, se neurazí. Lidi, kteří je nerespektují, se urazí vždycky.
Jasmína Houdek učí na svých kurzech, jak se bránit nejen fyzicky, ale i slovně.
Já to řeknu natvrdo. Nálepky typu “hysterická” jsou často jen pokus, jak nás umlčet. Abychom byly hodné, nedělaly jsme zbytečně vlny, nekazily zažité pořádky a nechaly ostatní nás využívat. Věta “to byl to vtip” není omluvenka. Humor končí tam, kde začíná můj nepříjemný pocit a kde druhý ignoruje moje NE. Uvědomění, že se mám bránit, když mi není dobře může být velmi osvobozující. Nepohodlné, ale posilující rozhodně.
Právě pro lidi, kteří nechtějí mít problémy, nechtějí se hádat, nechtějí ve svém životě agresi, je Moderní sebeobrana. Silný hlas je jasný a čitelný. A to zvládne každý člověk. Ano, může se to zdát těžké, ale hlavně právě proto, že nás vychovali v tom, že když se žena nahlas ozve, je to hysterka – zatímco když se ozve chlap, tak je to rozhodný borec a lídr. Ozvat se není nic neslušného, ani drzého. Člověk, který vás má rád a respektuje vás, to vezme, i když to bude třeba nepříjemné. Ten, kdo to dobře nemyslí a nerespektuje vás, ten se naštve, nebo vás bude shazovat či zesměšňovat.
Až se budete chtít ozvat, použijte jednoduché věty: Ne. Dost! Nechci. Takhle se mnou nemluv. A taky platí pravidlo, že nevyplňujeme následné ticho omluvami, nebo vysvětlováním, nebo změkčováním. Prostě to řekněte a dalších pět vteřin mlčte a nechte to doznít.
Nevinný vtip končí tam, kde se směje jen jedna strana. Obtěžování začíná ve chvíli, kdy dáte najevo že se vám něco nelíbí, a dotyčný stejně pokračuje: když se ohradíte, slyšíte shazování a další zesměšňování…Často to poznáme poměrně lehce. Lidé, kteří obtěžování schovávají za „srandu“, se vždy zaměřují na ty slabší, na ty ve společenské hierarchii pod ním, ale na silnější – třeba na šéfa – by si nic podobného nikdy nedovolili. Tam najednou na „srandu“ prostor není. Proč asi? Rozostření hranic srandy a obtěžování jako společnost tolerujeme proto, že “pohodu” chráníme víc než důstojnost. Proto se pořád ptáme, jestli žena nepřehání, místo aby se řešilo, proč někdo její hranice vůbec testuje.
Zamrznutí je automatická stresová reakce, a je velmi častá. Stane se prakticky většině lidí. Není to selhání. Je to reakce na situaci, kterou náš mozek vnímá jako ohrožující, a vrozená snaha přežít, která na chvíli vypne možnost jednat. Důležité je, že je to reakce automatická, že si ji vědomě nevolíme. Pokud se vám to stalo, nevyčítejte si to. Nepříjemné je, že pokud jste v nějaké situaci zamrzla, je velmi pravděpodobné, že příště v podobné situaci zamrznete zase – jakkoliv si předem uděláte plán, jak budete reagovat. Zamrznutí se porazit dá, ale jen cíleným tréninkem. Pomůže vizualizace, dechová cvičení, a správně vedený trénink, na kterém se vzorce, které vedou k zamrznutí, přenastaví.
To by bylo na další knihu, tak vyberu tři nejzásadnější. Že když se budu bránit, bude to ještě horší. To je ten nejhorší mýtus, který nás má naučit, že si obtěžování a násilí máme nechat líbit, a ještě být rády. Skutečnost je přitom taková, že čím dříve se ozveme a bráníme, tím je to pro nás snazší. Že mám obtěžování ignorovat, protože agresor chce jen pozornost a mou reakcí ji dostane. Opět nám to říká, že si máme všechno nechat líbit, a agresorům to vytváří bezpečný prostor a také alibi: „kdyby se jí to nelíbilo, tak se přeci ozve“. Že násilí začíná fackou. To vede k tomu, že agresora omlouváme s tím, že „mě přeci nepraštil“, a ignorujeme všechny ostatní formy násilí a manipulace.
Rada “nechoď sama” je špatně na všech úrovních. Za prvé proto, že nepomůže. My všichni se bojíme, že nás někde na ulici přepadne cizí chlap. Ale zneklidňující, hrozivá a velmi nepohodlná realita je, že více než osmdesát procent znásilnění spáchá někdo, koho terč zná. Kamarád, spolužák, trenér, učitel, rodinný známý, člen rodiny, tedy nejspíš ten, kdo by nás měl doprovázet. Za druhé proto, že nás omezuje a pacifikuje, krátí nám právo na veřejný prostor, činí nás závislé a ustrašené. Vlastně nám říká, že žena nemá co chodit sama ven – a když jde a něco se jí stane, tak je to její chyba. A konečně, je to další přesměrování zodpovědnosti na nás ženy, místo toho, aby se řešila příčina. To není prevence násilí. To je přizpůsobení se násilí.
Klíče v ruce jsou často rekvizita. Lidi to sice možná uklidní, ale nepřidá to reálnou schopnost jednat. Nikdo vlastně neví, co by s nimi udělal, a nejspíš by ublížil víc sobě než agresorovi. A kopání do rozkroku? Někdy může fungovat, někdy ne. Problém je že to není univerzální, hned fungující rada. Problém u netrénované ženy je, že kopat neumí, a mnohem spíše se stane to, že díky kopu ztratí rovnováhu a spadne.
V Moderní sebeobraně se snažíme dávat takové rady, které budou fungovat úplně všem, nejen těm, co jsou fit a mají perfektní kondici a koordinaci. Máme něco, čemu říkáme „test mámou“. Pokud radu nedokáže aplikovat moje máma, tak není univerzální. A když řeknu mé mámě: „kopni ho do rozkroku,“ a postavím před ní našeho figuranta v ochranném obleku, tak to samozřejmě nedokáže. Pokud jde o fyzickou obranu, my namísto kopu do rozkroku doporučujeme píchnutí prsty do očí. Funguje to velmi spolehlivě, nevyžaduje dlouhý trénink a na rozdíl od kopání ani rovnováhu, a dokáže to udělat právě i moje máma.
Zdroj: Autorský rozhovor s Jasmínou Houdek, www.moderni-sebeobrana.cz
Zdroj: Rozhovor s Jasmínou Houdek, moderni-sebeobrana.cz
79 Kč
79 Kč
84 Kč
