Fotbal hraju hlavně pro radost, ne pro peníze. I když mě uživí, mám další práci jako zadní vrátka, říká fotbalistka Diana Bartovičová

Diana Bartovičová je v pražském fotbalovém klubu SK Slavia už od roku 2012 a od té doby se posunula nejen ona, ale i český ženský fotbal. Jak vnímá tuhle proměnu, co pro ni znamená být na hřišti a proč nejde ženský fotbal srovnávat s tím chlapským, i o tom jsme si povídaly v našem rozhovoru. Jak vypadá náročný rok slávistických fotbalistek ukáže nový čtyřdílný dokument Bohyně Slavie, který přiblíží divákům nejen soutěžní sezonu fotbalistek Slavie, ale taky složité osobní zápasy i emoce, které se odehrávají mimo trávník. První díl bude k vidění 20. února na OnePlay.

Kdy jste si uvědomila, že chcete hrát fotbal?

Fotbalový míč jsem držela dřív, než jsem uměla chodit. Pocházím z fotbalové rodiny, děda i táta hráli fotbal, a když jsem se narodila já a pak mladší brácha, začalo to prostě nejdřív mnou. Chtěli mít v rodině fotbalistu, tak měli fotbalistku. Samozřejmě jsem po nich asi něco zdědila, takže už v dětství bylo vidět, že to „mám v noze“.

Vaše kariéra v české lize začala v roce 2008, když jste přišla ze Slovenska do Uherského Hradiště. Změnil se za tu dobu nějak váš pohled na fotbal?

Tehdy se moc o profesionalitě mluvit nedalo, nebyly takové podmínky. Byly jsme rády, že vůbec existoval ženský tým. S kluky jsme mohly hrát jen do patnácti, od patnácti jsem se pak přesunula do Slovácka. Když jsem byla v Hradišti, tak jsem si nedokázala úplně představit, že bych se mohla fotbalem živit, protože to tak nebylo a ani to nevypadalo, že by to tak někdy mohlo být. Až ve Slavii jsme dostaly profesionální smlouvy, což jsou tak čtyři pět let zpátky.

Pamatujete si na svou první smlouvu?

Ano, bylo to 1500 Kč měsíčně. Od té doby se podmínky výrazně posunuly, ale profesionální smlouvy jsou relativně novinkou. Na složenky už si ale fotbalem vydělám.

Slavia je vaším domovem už čtrnáct let. Co pro vás znamená, být součástí sešívaných?

Slavia se pro mě stala rodinou. Tím, že jsem sem přišla v osmnácti, rodinu jsem měla na Slovensku, tak jsem byla šťastná, že mi Slavia dala v podstatě domov a druhou rodinu. Tak to beru pořád. Stala se součástí mého života a neumím si představit, že bych šla do jiného klubu. Ukončit kariéru bych chtěla tady.

Jaký je to pocit, když vběhnete na hřiště a začnete hrát. Euforie, adrenalin?

Všechno dohromady. Uvolňuje se spousta adrenalinu i endorfinů. Občas se objeví nervozita, ale když vstoupím na hřiště, nervozita ze mě spadne a už se soustředím na těch devadesát minut. Pořád to vnímám tak, že fotbal hraju pro radost, a že to není jen pro peníze.

Jak se připravujete psychicky a fyzicky na důležité zápasy, jako jsou derby, nebo zápasy o titul?

Týmová příprava vychází z nějakého videa, rozboru soupeře a hráče. Záleží na tom, co je to za zápas, podle toho je přizpůsobený celý tréninkový cyklus. Když jde o zápas se Spartou nebo evropské poháry, je to mnohem důraznější. Rozhoduje každý detail. A individuálně? Snažím se držet stejný režim, na jaký jsem zvyklá. Snídaně, regenerace, vypínání telefonu před zápasem, podrobnější studování hráček, se kterými se můžu potkat na hřišti, abych na ně byla nachystaná. Jaké jsou jejich slabé, silné stránky.

Kapitánka fotbalové Slavie Diana Bartovičová považuje Slavii za druhou rodinu. Neumí si představit, že by hrála za jiný tým. A fotbal je pro ni pořád radost.

Je rozdíl, když se připravujete na český zápas, nebo na nějaký evropský zápas, třeba s Barcelonou? Vnímáte to jako větší výzvu či zodpovědnost?

Když jsou to evropské zápasy, třeba ta Barcelona nebo Bayeren, tak víme, že moc velké šance nejsou, ale snažíme se připravit na každý zápas stejně. Snažíme se je hrát kompaktně, nedělat velké chyby, přežít jejich nejsilnější stránky a doufat, že se podaří to nějak udržet. Se Spartou je to jiné, dokonale se už známe, protože se s nimi potkáváme minimálně čtyřikrát za sezónu. Tam je příprava spíše mentální, tam rozhoduje hlava. Fotbalově jsme na tom dost podobně a tyhle zápasy vyhrává většinou tým, který je silnější mentálně.

Je mezi fotbalistkami Slavie a Sparty nevraživost, podobná jako mezi fanoušky?

Neřekla bych nevraživost, ale rivalita je obrovská. Spousta holek pak musí spolu fungovat v reprezentaci, protože ta je tvořená z velké části slávistkami a sparťankami, takže nesnášenlivost není na místě.

Takže byste na kafe se soupeřkou šla?

Já úplně asi ne, protože ty zápasy jsou celkem vyhrocené. Mezi Spartou a Slavií se rozhoduje o titulu, kdo bude v tu sezonu vládnout. Před lety byla ta nevraživost větší, dnes je to spíše na sportovní úrovni, tehdy to bylo někdy i za hranou. Dost podobně jako u mužů, ale u nich si myslím, že tu nevraživost vytvářejí i fanoušci. Navíc v mužském fotbale je větší tlak. Na nás tolik fanoušků nechodí.

Vy ale nejste jen fotbalistka, pracujete i jako fyzioterapeutka. Je to pořád nutnost, mít druhou práci?

Dnes už to nutnost není, ale neplatí to ve všech týmech v české lize. První tři týmy se tomu přibližují, ve Spartě a Slavii už nepotřebujete pracovat. Ale tím, že nejsem nejmladší, mám práci pořád jako zadní vrátka. Nevím, kdy moje kariéra skončí. A taky proto, abych měla nějakou praxi, protože za svou fotbalovou kariéru jsem si nevydělala tolik jako chlapi, abych z toho mohla žít. Když pak někam přijdu a oni se zeptají, co jsem dělala, a já řeknu, že jsem dvacet let hrála fotbal, tak to nikoho nebude moc zajímat.

Jak jste se k fyzioterapii dostala? Četla jsem o vás, že jste i záchranářka…

Když jsem přišla do Prahy, šla jsem za fotbalem, protože jsem dostala nabídku ze Slavie. Moje první škola, kterou jsem začala studovat, byla ČVUT fakulta jaderně-fyzikální. Bavila mě matika a fyzika, ale studium nešlo skloubit s fotbalem, zvládla jsem semestr a půl. Tak jsem to vzdala a vystudovala jsem záchranáře. Pak jsem si hledala práci, která by se dala skloubit s fotbalem, a to jsem nenašla. Tak jsem si řekla, že půjdu ještě studovat fyzioterapii. To se mi líbilo, protože to má blízko ke sportu. A podařilo se mi pak najít práci, kde tolerují fotbal a ve fotbale se mi snaží tolerovat práci. Skloubit to jde, ale je to náročné.

Pomáhá vám při fotbale profese fyzioterapeutky?

Občas ano, je fajn, že si v některých věcech dokážu poradit i sama. Na druhou stranu mám až moc zaujatý postoj, třeba k zranění, takže někdy to naopak komplikuje.

Jako tým máte svého fyzioterapeuta, mluvíte mu do toho někdy?

Snažím se do toho nemluvit. Mám to nastavené tak, že když jsem v práci, jsem v práci, když jsem na fotbale, jsem na fotbale. Tam se nechávám opečovávat a svěřuji se do rukou odborníků, které máme. Někdy je to na domluvě, ale občas se tomu nevyhnu.

Říkala jste, že už se fotbalem uživit dá, přesto mají muži mnohonásobně vyšší platy, nemusí řešit další práci…Je to fér?

Nevím, jestli je to fér, ale v našich podmínkách je to bohužel pořád ještě tak nastavené. Ženský fotbal není veřejností vnímaný na takové úrovni, jako je to například v zahraničí. Když se podíváte do Anglie nebo Španělska, tam už ženský fotbal nějaké peníze vydělává. U nás to tak není, ale posouvá se to.

Jak se posouvá ve srovnání s minulostí? Kde je to vidět nejvíc?

Myslím, že ten posun se týká hlavně zázemí, předtím to tak nebylo. Další posun jsou média. Už se o ženský fotbal zajímají mnohem víc, hodně se o něm začíná psát, začínají se natáčet podcasty, natočil se o nás dokument, snaží se dávat naše zápasy do televize. To je myslím správný krok, jak ženský fotbal dostat do povědomí lidí.

Ženy fotbalistky to mají těžší i ve chvíli, kdy začnou přemýšlet o rodině, to muži neřeší. I když jak vidíme, stále víc sportovkyň ukazuje, že mateřství není překážka…

Je to tak, v ženském fotbale to byl dřív limit, proč třeba v pětadvaceti končily, protože chtěly založit rodinu. Fungovat s dítětem a vracet se do toho prostředí, nebylo snadné. Ale i to se posouvá, hlavně v Evropě. I my máme v týmu hráčku, která bude rodit, a chce se co nejrychleji vrátit a skloubit to. Uvidíme, jak to bude v našich podmínkách fungovat. Ale když to funguje v Evropě, proč by to nemělo fungovat u nás.

Setkáváte se někdy s předsudky vůči ženám fotbalistkám? Musela jste někdy obhajovat, že ženský fotbal je plnohodnotný sport?

Samozřejmě ano, jsem ještě ta generace, která se ne vždy setkala s pochopením. Obhajovat? Nesnažím se lidi úplně přesvědčovat, že ženský fotbal je super, a že se na něj musí všichni koukat. Jen řeknu, ať se na nás přijdou podívat a udělají si svůj názor, jestli je to baví, nebo ne.

Spousta lidí srovnává ženský fotbal s mužským. To ale asi moc nejde.

Nejde to srovnat. Je to jako dva trošku jiné sporty.

Jaký tedy ženský fotbal je? Mužský je prý víc agresivní, ženský víc techničtější…

Záleží na zápase, i my dokážeme být agresivní. Tím, že ženský fotbal není tak rychlý, tak ty akce vypadají, že jsou hezčí a líp se na ně kouká. Není tak svázaný taktikou jako chlapský fotbal, protože tam se mnohdy hraje o velké peníze. V ženském to zatím tak není, tlak na nás není tak obrovský.

Co by si mohl vzít mužský fotbal z toho ženského a naopak?

Jak už jsem říkala, ten mužský je někdy až moc svázaný taktikou, a nevidím tam takovou radost ze hry. Občas je to jako práce, kterou jdou na hřišti oddřít. To ale neznamená, že to tam nemá být, ale občas se mi z toho vytrácí radost z fotbalu. A naopak? Možná nějaké taktické věci, a to chlapské vnímání fotbalu, to nám trošku chybí.

Když byste měla jednou větou popsat, proč má smysl ženský fotbal sledovat?

To je těžká otázka. Možná to, že ten fotbal je trošku jiný, a i když třeba někdo není fanoušek mužského fotbalu, tak věřím, že na ženském fotbale si najde něco, co se mu zalíbí. Třeba poklidnější fandění fanoušků, padají možná hezčí góly než v tom chlapském… A prostředí v našich podmínkách je spíše rodinné. Tak třeba proto.

Jak vnímáte po zimě začátek jarní ligy? Je to větší tlak, nebo větší klid?

Na jaro se vždycky všichni moc těšíme, protože zimní pauza je docela dlouhá. Trénujete a běháte v zimě, což nemáme moc rádi, takže se těšíme, až začne liga, že budou volnější tréninky. Tenhle rok je složitější, protože za Spartou doháníme manko pěti bodů, takže i ten tlak je na nás větší. Musíme to zvládnout jednoduchou matematikou, abychom byly úspěšné.

Jak se snažíte jako kapitánka motivovat hráčky?

Touha hráček ukázat, že mají být v první jedenáctce, je velká. U mě je to teď komplikovanější, protože si nějakou dobu procházím zraněním, takže s holkami na hřišti nejsem, koukám z tribuny nebo zpoza lajny. Ale holky to zvládají dobře.

Jak pečujete o mentální zdraví? Přece jen se o něm mluví i ve sportu mnohem víc než dřív.

Mentální koučink ke sportu patří víc a víc. Je důležité, aby byl zdravý kolektiv. Musí fungovat nejen na hřišti a v šatně, ale i mimo. Nějaké občasné posezení nad společnou večeří… Máme i mentálního kouče, máme individuální sezení i týmová, kde se nastavují cíle, pravidla, hodnoty. Myslím, že z velké části jsme byly i díky tomu poslední roky úspěšné.

Jak vy sama relaxujete?

Já mám ráda dobré kafe. Nejlepší, jak vypnout od fotbalu, je jít do nějaké dobré malé tiché kavárny.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Moc bych si přála, abych mohla za Slavii pár zápasů odehrát. Když jsem na hřišti, cítím se být větší součástí týmu. A pokud by se to nepodařilo, věřím, že holky zabojují a Spartu ještě potrápíme. Když bychom mohli zvedat pohár za titul na konci sezóny, byla bych moc šťastná - i když bych se koukala jen z tribuny.