Moje maminka má psa. Jmenuje se Tobík a je to asi nejbláznivější pes na celém světě, protože pořád štěká. A když říkám pořád, tak opravdu myslím nonstop: štěká na cyklisty, na chodce, na krtince, na motýly, na stíny, na auta.
Štěká, když někdo přijíždí, odjíždí, nebo se nedejbože baví s někým jiným… kromě něho. Štěká radostí, když vidí, že se jde na procházku, štěká naštvaně, když mi to dlouho trvá, než se obuju (abych ho vzala na procházku). Štěká, když mu někdo zasedne místo na gauči (vlastně jakékoli místo). Štěká, když pohladíme kocoura, a když se nedíváme, tak mu sežere jeho granule. Když přijedu za mámou na chalupu, netrvá ani pět minut, a už mi z toho jeho ječení třeští hlava. Kolikrát mě napadne, jak by tady bylo krásně, kdyby tady nebyl ten pes. A to, prosím pěkně, říkám já, milovnice zvířat. Zkoušeli jsme kdeco, abychom ho umlčeli, ale marně. Náš pes je totiž narcis.
Myslí si, že všechno se musí točit kolem něho, že je vůdce smečky. A když mu nevěnujeme nepřetržitou pozornost, vynutí si ji. Nejhorší na tom je, že my s ním tu hru hrajeme! Když štěká, křičíme na něj, ať přestane, a podle všeho si v tom svém mozečku naše okřikování překládá jako štěkání a štěká o to víc. Co s tím? Opravdu nevím. Kdyby byl Tobík člověk, věděla bych si rady. Utekla bych. Nic jiného se totiž dělat nedá. S pár narcisy jsem se už potkala a vím, že tenhle boj je předem prohraný. Narcisové se vyznačují tím, že na sebe potřebují strhávat pozornost, dožadují se neustálého uznání a chvály. Jsou mistři manipulace – ani se nenadějete a uvíznete v síti jejich potřeb. Když vám dojde (pokud vám to dojde), že to je celé nějak špatně, a rozhodnete se ohradit, narazíte. Jakmile přestanete živit jejich ego, stanete se jejich úhlavními nepřáteli, kterým budou škodit. A to oni setsakra dobře umějí. Proč to dělají a jak se proti nim bránit? To se dozvíte v článku kolegyně Moniky Majarové, který najdete v říjnové Marianne.
Asi nikoho nepřekvapí, že spousta špatných vlastností má rozumové vysvětlení. Narcisové mají většinou nějaký mindrák, který se – třeba nevědomky – projevuje v jejich potřebě být na piedestalu. A jak to souvisí s naším psíčkem? Tobík byl jako štěně odebrán lidem, kteří ho týrali. Řvali na něj a mlátili ho. Je to vzorec, který si pamatuje a který formoval jeho přístup k lidem. Nezbývá než doufat, že mu snad jednou dojde, že ho máme rádi a že si nemusí naši lásku vynucovat.
Co myslíte, milé čtenářky, máme zavolat psího psychologa nebo si mám raději pořídit špunty do uší?
